Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova – díl 27.

27: BOJOVNÍK PROTI TOTALITĚ LADISLAV SUCHOMEL

Z celkového počtu 33 osobností, kterým byl za posledních téměř 140 let udělen titul čestný občan města Tišnova, dnes žijí pouze dvě. Filmového režiséra Karla Vachka (*1940) jsme si představili v prázdninovém dvojčísle přesně před rokem, o zhruba deset let starší než on je dnešní protagonista našeho dlouhodobého seriálu Ladislav Suchomel, jemuž bylo čestné občanství uděleno 6. října 2014 za celoživotní zásadové postoje a za statečnost a odhodlání v boji proti totalitě a pro obnovení demokracie.

„Já jsem necítil nikdy, že bych byl nějaký hrdina, já jsem si prostě jenom stál za svým přesvědčením a to přesvědčení bylo pro mne nejdůležitější.“

Ladislav Suchomel se narodil 21. července 1930 v Brně, jeho otec pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Černovicích, celá rodina ale bydlela v Rojetíně nedaleko Tišnova. Byl vychováván v katolické víře a když přišel po roce 1945 do Brna učit se knihkupcem, dostal se do občanské, dříve benediktinské tiskárny, která byla katolicko-lidoveckým podnikem, takže záhy vstoupil do lidové strany a lidovecké mládeže. „Tady jsme byli informováni o všech těch hrůzách a miliónech obětí v Sovětském svazu,“ vzpomíná na důvody, které jej vedly k odporu vůči komunistickému režimu. „No a taky, to víte, mládí chce jít vždycky hlavou proti zdi…“

S kamarádem Břetislavem Jeníkem nejprve roznášeli protikomunistické letáky, ale při této činnosti byl téměř dopaden, takže se uchýlil do ilegality k příbuzným do Rojetína; později se s ostatními přáteli skrývali na Vysočině. Jedním z těchto přátel byl i o dva roky starší Bohumil Havlín, zvaný Milan. Poznali se spolu v černovické léčebně, kam chodil Ladislav navštěvovat otce a kde byl Milan hospitalizován s předstíranou epilepsií. Věděli, že v léčebně jsou mimo jiné drženi také političtí vězni a rozhodli se je všechny osvobodit. Akce proběhla 18. září 1949 překvapivě hladce, dokonce i na členech ošetřujícího perzonálu bylo vidět, jak jsou rádi, že se protikomunističtí odpůrci dostanou se svými „únosci“ na svobodu…

Odbojová skupina z Vysočiny si začala říkat Jánošíci – vedle Havlína a Suchomela byli jejími členy Gabriela Kalná, Věra Kadlecová, František Kadlec či Josef Oliva, postupně se počet členů rozšířil až na dvacet lidí. Jejich cílem bylo dostat se za svobodou, přes hranice, k čemuž potřebovali prostředky a zbraně na případnou obranu. Zajišťovali si je zajímavým způsobem – zastrašováním komunistických funkcionářů v okolních obcích, kterým odebírali zbraně a stranické dokumenty, aniž by ovšem komukoliv fyzicky ublížili. Takto „navštívili“ například Emila Kvasnicu v Rojetíně či Aloise Valu v Borovníku. V pozdějších protokolech Státní bezpečnosti se pak mimo jiné psalo, že „Ladislav Suchomel při přepadení Valy osobně rozbil obraz Stalina a obraz prezidenta republiky.“ „To nebyl žádnej ,pan prezident’,“ dodává k tomu Ladislav Suchomel v televizním dokumentu z cyklu Neznámí hrdinové, „to byl darebák a zločinec.“

Ukázalo se však, že činnost Jánošíků je monitorována tajnou policií, jejíž příslušníci se jako domnělí američtí agenti do skupiny infiltrovali a některé akce pak dokonce sami iniciovali. 2. října 1949 v osamělém domě v údolí říčky Libochovky u Rojetína proto došlo k poměrně snadnému zatčení šesti mladých lidí, kteří neměli vůbec šanci se jakkoliv bránit. Po úvodních výsleších v Příční ulici v Brně se následně ocitli ve vazbě v prostorách brněnských Masarykových kasáren. Zatýkáni byli i další lidé, kteří Jánošíkům pomáhali. Soudní proces s tzv. skupinou Havlín a spol. se pak konal 31. ledna 1950 a vyhlídky zadržených nebyly nikterak růžové. Z objevených tajných dokumentů dnes vyplývá, že už měsíc před konáním procesu navrhovali soudruzi hlavní šestici zatčených „nejvyšší trest.“ Znamenalo to vlastně trest smrti, pouze v případě Ladislava Suchomela, kterému ještě nebylo dvacet let, musel být uplatněn tehdy platný zákon ještě snad ze starého Rakouska, podle něhož mohou mladiství být odsouzeni nanejvýš ke dvaceti letům žaláře. Ladislav tedy vyfasoval 19 a půl roku… Soud první instance nakonec odsoudil z celé skupiny k trestu smrti jen Havlína a i tento verdikt byl poté Nejvyšším soudem změněn na doživotí. Ostatní dostali podobné tresty jako Ladislav Suchomel.

Ten se po vynesení rozsudku ocitl v Plzni na Borech a pak na dlouhou dobu v lágrech na Jáchymovsku, kde pracoval v uranových dolech jako lamač na čelbě. Kromě nesčetných útrap zde ale našel také úžasné celoživotní přátele, například Zdeňka Křivku nebo Jardu Krásného. V roce 1960 si Ladislava Suchomela náhle pozvali na „vládní“ barák, kde mu dva pánové v civilu oznámili, že se připravuje amnestie a že by od něj chtěli slyšet, co si myslí o dnešním systému. „Měl jsem od vás jen kopance, mlácení a hlad, tak co si o tom asi můžu myslet?“ odpověděl jim. Přesvědčovali ho, že až půjde ven a bude tak krásně jako dnes, uvidí ty jásající lidi v prvomájových průvodech a změní názor. „Zatím se změnit nemůžu,“ řekl jim na to, „protože můj život je takový, jaký ho mám tady.“ Řada vězňů pak byla na amnestii skutečně propuštěna, ovšem Ladislav Suchomel nikoliv. Další dva až tři roky se pak podobné divadlo opakovalo, tentokrát s nabídkou, že když si podá žádost o podmínečné propuštění, bude mu vyhověno. „Podejte tu žádost vy,“ řekl estebákům, „já to neudělám, protože bych tím přiznal, že jsem vězněn právem, ale já to cítím tak, že jsem tu neprávem.“ Teprve když byl propuštěn Milan Havlín, přesvědčil Suchomelovy rodiče, aby žádost podali oni. To se skutečně stalo a 9. července 1963 se tedy Ladislav konečně dostal na svobodu, ovšem s desetiletou podmínkou. „Mělo to jednu výhodu, po těch deset let jsem neměl volební právo a nemusel jsem chodit volit,“ usmíval se tomu po létech.

Po propuštění pracoval, tentokrát již dobrovolně, na šachtách u Dolní Rožínky, k práci knihkupce se mohl vrátit až v roce 1968 a působil pak až do svého odchodu do důchodu v brněnské prodejně Charity na dnešním Dominikánském náměstí. Zde si mohl alespoň částečně vynahradit absenci kněžské společnosti v době věznění, protože se při práci potkával s duchovními autoritami z celé Moravy.  Ještě v roce 1979 se ale znovu setkal s vězněním, s ohledem na své tehdejší zaměstnání velmi paradoxně za šíření náboženské literatury. Jeho rodina o něm neměla několik dnů vůbec žádné zprávy a když se ocitl na svobodě, pokoušela se StB dokonce, samozřejmě bezúspěšně, zapojit jej do svých aktivit. Za donášení mu slibovali třeba vstupenky na festival Pražské jaro i s odvozem až do koncertní síně…

V roce 1964 se Ladislav Suchomel oženil s Marií Kouřilovou z Rojetína, kde také až do roku 1970 bydleli, než se celá rodina odstěhovala do Tišnova. Nejstarší syn Ladislav přišel na svět v roce 1965 a v průběhu následujících sedmi let k němu přibyly další tři děti, postupně Eva, Tomáš a nejmladší Marie. Děti vesměs chodily do náboženství, takže tatínek před nimi velmi brzy nic ze své minulosti netajil, byť to pro sedmi- až osmileté ratolesti bylo zprvu přece jen hůř pochopitelné. Dnes se pan Suchomel může radovat už také z jedenácti vnoučat a dvou pravnoučat.

Své rehabilitace se Ladislav Suchomel dočkal až po roce 1989, pokusy učiněné v době uvolnění poměrů kolem roku 1968 se totiž nepodařilo včas dotáhnout do konce. Současně se stal členem Konfederace politických vězňů a jezdil na školy vyprávět mladé generaci o komunistickém bezpráví. 28. října 2011 mu byl z rukou tehdejšího prezidenta Václava Klause propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

„Ani v pokročilém věku jsem v sobě neměl žádnou nenávist. Jen jsem chtěl, aby ti komunisti začali konečně pořádně pracovat, už se do ničeho nepletli a neotravovali lidem život.“

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: Ladislav Suchomel na fotografii Pavla Hrocha.

Zdroje:

– Jánošíci, z cyklu Neznámí hrdinové, televizní dokument, režie Martin Mahdal, Česká televize 2009

– I mezi námi žijí hrdinové. Vyhledej si svého hrdinu třetího odboje, projekt žáků gymnázia Tišnov iniciovaný OS Paměť, 2013

– Věznitelé o Velikonocích zvyšovali hladinu nenávisti, Katolický týdeník, Velikonoční speciál 14/2012, autor Václav Štaud

– Tváře vzdoru, webový projekt Knihovny Václava Havla, http://tvare-vzdoru.vaclavhavel-library.org, autor Luděk Navara

– https://cs.wikipedia.org, heslo Ladislav Suchomel

– osobní vzpomínky syna Ladislava Suchomela ml.