Toskánské Strade bianche a l’Eroica Monta lcino

Krásu bílých prašných cest Strade Bianche asi člověk neocení po první jízdě. Popravdě, kdybychom po nich jeli kdykoliv jindy než právě v den, kdy se  jel závod L’Eroicy, asi bych si i dovolila říct, že mě zklamaly. Nemyslím tím teď toskánskou krajinu, ta mě pokaždé nepřestane udivovat a bavit. Jestli  je ale hlavní motivací závodu L’Eroica zachování těchto prašných a děravých cest, tak si myslím, že k tomu, aby je mohl člověk dostatečně ocenit, se musí nějakou dobu dopracovávat. Je ale pravda, že závod, který má tak striktní pravidla, co se týče specifického vybavení kola a celého závodníkova outfitu, by se nemohl jet jinde než na těchto tradičních a autenticky prašných cestách.

Chce to ohromné odhodlání navlíknout si na sebe tlustý merino dres a vydat se do zvlněné toskánské krajiny na tento nestabilní povrch. Popravdě jsem byla hodně vděčná za své naprosto tuctové moderní kolo a oblečení z umělých materiálů, protože rozpálené slunce nás doprovázelo po celou dobu tohoto výletu. Ale i přes všechny výzvy byla společnost závodníků hodně milá a jsem ráda za možnost se na chvíli stát součástí této jedinečné události. Velice povrchně mě nejvíc zaujaly outfity závodníků a na celou dobu mě zabavilo jen pozorovat, jak si kdo vyhrál s tím, aby byl dokonale dobově sladěný.

Co mě bavilo trochu míň, byla ta vrstva prachu přilepená na opalováku, kole, brašnách a všem oblečení, kterou jsme si celé dva dny nabalovali na sebe. Jelikož jsme totiž byli na dovolené a ne na závodě, tak jsme si 209 km dlouhou trasu rozdělili a zhruba v polovině cesty jsme zastavili a přespali u hřbitova na toskánském venkově, což se zdálo po celém dni na kole jako vlastně docela hezké a klidné místo. A i přesto, že jsme měli v tomhle „kempu“ i tekoucí vodu, nějak nám nepřišlo vhodné tento benefit příliš využívat, tak jsme další den na sebe statečně přidali další vrstvu Strade Bianche a tentokrát už sami jsme pokračovali po trati dál.

Kus Strade Bianche zůstane už napořád s námi, prolezlý v brašnách a kole. Stejně tak jak jsme si před třemi lety nachytali do kapes černý písek z pláží na Islandu a pořád ho tu a tam najdeme za nehtem, když vyndáme ruce z kapes. Sbíráme postupně další a další sedimenty z cest podobně jako  vzpomínky na ně. Je ale super si posouvat své limity, lépe se pak zvládají výzvy na příštích cestách. (To si vždy říkám ve chvílích, kdy zážitky balancují na mých hranicích komfortu.) Ono stejně když už se to tak vše pomalu usazuje, tak zůstává jen krásná vzpomínka na Toskánsko a tenhle jedinečný závod.

Veronika Banaśová