Mera Peak 6 476 m v rychlostním rekordu a dolů na lyžích

Když jsem vybíral cíl pro letošní expedici do Himálají, měl jsem několik podmínek:
1) kopec se musí dát sjet na lyžích,
2) měl by být relativně objektivně bezpečný,
3) pochod ke kopci maximálně týden.
Z tohoto pohledu se Mera Peak přímo nabízel. Délka celé akce se pohybovala mezi 20 až 22 dni, což bylo maximum, co jsem si mohl dovolit. Takže domluvit agenturu pro permit a nosiče, zaplatit zálohu, zabookovat letenku a jdeme na to.
Večerní přílet do Káthmándú stačil tak na sprchu a večeři. Další den jsem strávil na mých oblíbených místech Monkey Temple, Durbar Square apod. V podvečer přebalit, pár schůzek a brzy ráno na letiště a snažit se odletět do Lukly.
Na letišti byl zmatek, již čtvrtý den nelétala kvůli počasí letadla do Lukly. Po osmihodinovém čekání se naskytla možnost letět helikoptérou s  kanadskou skupinou. Tak jsem vytáhl dalších tři sta dolarů z kapsy a už letím.
Večer v Lukle a další den, hurá, na trek. Ještě večer jsem se domluvil s nosičem, že nepůjdeme klasickou trasou dokola, cirka šest dní, ale přímo přes
sedlo Zatrawa La (4 580 m). Což je na začátek hodně ostré tempo. Nicméně mám nějakou trvalou aklimatizaci a dostatek zkušeností, abych se s tím popral. Dvojici Francouzů, která to taky zkoušela přes sedlo, musela kvůli výškové nemoci zachraňovat helikoptéra.
Povedlo se mi ušetřit hned tři dny a bez problému pokračuji v pochodu. Jediný problém je povolení na lyžování (chtějí po mně speciální permit na lyže
za 1 500 dolarů), ale bakšiš sto dolarů to spraví. Za čtyři dny jsem v poslední vesnici Khare (4 900 m) a tady rozkládám svůj základní tábor. Cítím se dobře, proto se rozhoduji, že nebudu používat ani základní tábor ani výškový tábor a zkusím výstup na vrchol přímo s Khare a zpátky.
Hned druhý den se vydám na kopec na lyžích, za cirka tři hodiny jsem na úrovni výškového tábora, na lyžích za dvacet minut zpátky na ledovci. Cestou potkávám skupinky, které se vrací z neúspěšného pokusu o vrchol (hodně nového sněhu). Podmínky byly super, krásný prašan, takže si lyžování opravdu užívám.
Další den dávám restday. Ten den hodně fouká a je jasné, že se podmínky na kopci změní. Vítr natlačí prachový sníh do desek a lyžování bude v krustě opravdu nepříjemné. V šest večer se potkávám se šerpou Ang Gellu (byl jedenáctkrát na Everestu), který mě bude doprovázet při výstupu. Půjdeme celou noc a je dobré být s někým na laně, když se človek motá mezi trhlinami v neznámém terénu. (Sjezd už bude na mně.) Jdu spát v sedm večer
a vstávám o půlnoci. Rychlá snídaně, pár hrnků čaje a jdeme na to. Je přesně jedna hodina po půlnoci. Ang Gella nasazuje ostré tempo (on nesnídal), ale můj žaludek protestuje. Tak ho trochu krotím, ale i tak jsme velice brzy na ledovci. Tam se rozhodneme o pokračování přes ledovec v teniskách
až do výškového tábora (5 850 m) a tím ušetříme hodně sil.
Ještě stále za hluboké noci, cirka ve čtyři ráno, se ve výškovém táboře přezouváme do bot. Ang Gellu do výškových, já do skialpinistických, a pokračujeme. Východ slunce nás zastihl asi 150 výškových metrů nad táborem. Naše tempo postupně ztrácí dynamiku a mírně zpomalujeme. Já se více věnuji trhlinám, protože za pár hodin tudy pojedu na lyžích. Před devátou ráno jsme na vrcholu. Krásné výhledy, žádné oblaky, vidíme Everest, Lhotse, Makalu, Ama Dablam a spousty jiných kopců. Cca za čtyřicet minut si obouvám lyže, začínám lyžovat. Prvních cca třicet metrů na laně a pak
už sám za sebe. Lyžování není strmé, ale podmínky jsou velice nepříjemné (led, krusta, jenom občas oblouk v dobrém sněhu). V jeden moment se mi vypla lyže a odjíždí do údolí. To není dobré, budu se muset vzdát snu o slyžování hory (blesklo mi hlavou). Naštěstí lyži uviděla jediná skupina, která byla na kopci, a označila trhlinu, do které lyže zajela.
Musím čekat až ke mně sestoupí Ang Gella a společně na laně lyži vytáhneme. Pak se už sjezd odehrává ve výrazně lepších podmínkách (prašan),  pokračuji bez problému až dolů do základního tábora. Tam mně gratulují známí, které jsem potkal na treku, a dávají mi pít, čekám asi dvě hodiny, než sestoupí Ang Gellu a společně se dostaneme do vesnice. V poledne jsme tam. Hned jdu spát a vstávám za čtyři hodiny a mám strašný hlad. Jdu do „hospody“ Lodge, abych doplnil kalorie. Místní mi chodí gratulovat, podle všech zdrojů jsme první, kdo vystoupil na Mera Peak přímo z vesnice a slyžoval z vrcholu, a to vše za cirka jedenáct hodin včetně hledání a vytahování lyže z trhliny.
Když vás poplácávají po zádech místní šerpové, kteří byli x krát na Everestu, tak to je ta největší pocta. Pak se co nejrychlejším tempem vydávám
zpátky do Lukly, přebookuji letenku a za 16 dní jsem, i s cestou, zpátky doma.

Branislav Adamec