Grafik Michal Cihlář

Proč si na cestách psát deník

Michal Cihlář je ten, který v grafickém designu neúnavně pokračuje v rukodělné tradici barevného linorytu. Ten, který vytvářel vizuální styl pražské zoo nebo pomáhal založit Muzeum moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborcích. Také získal řadu ocenění za grafickou práci nebo ilustroval týdenní přílohu Orientace Lidových novin. Společně se svou ženou Veronikou Richterovou rovněž vydává foto sběrné autorské knihy z cest po světě. Souhlasíš?
Jsem asi ten první, ten, co pracuje s linem. Nějaké muzeum, zoologická nebo noviny, to jsou více či méně jenom jakési dobře viditelné nálepky na mých zádech, které si musím čas od času strhávat, aby bylo zas místo na nálepky aktuální, například, že jsem deníčkář. Že jsem ten, co píše tak malý písmo, že se nedají číst.

Náš rozhovor bude více o cestování. Mexiko, Tunis, Kambodža, Japonsko, Kuba, Kapverdské ostrovy, Azorské ostrovy, Indie, Thajsko, to jsou jen  některé z destinací, které jste navštívili. Jak vybíráte, kam pojedete?
Máme rádi země, kde ještě nezanikla autentická lidová ruční práce, jako třeba malované cedule, plechovkové hračky, bójky nebo květníky z PETu, koše na smetí z pneumatik. Nás přitahují různé odpadky, smetiště, periférie měst, blešáky, tržiště a taky slamy, které bohužel nebývají bezpečné. A pak jsou jiné země, kam nás pozvou, abychom tam udělali výstavu nebo sérii workshopů. Většinou jsme do nich jet nikdy neplánovali, přesto tam odjíždíme s chutí vizuálně je zmapovat, nafotit jejich zvláštnosti, takhle to bylo např. s Japonskem, Koreou, Libanonem, Kapverdami, Lvovem…  Veronika takto sama pracovala ještě i na Taiwanu a v Ázerbájdžánu.

Proč si píšeš na cestách deníky?
Protože hodně fotím a někdy musím, třeba po letech, dosledovat souvislosti snímku. A navíc si nic nepamatuju, musím si to psát. A někdy mi kresba v deníčku vyloudí vzpomínku líp než fotka.

Jak dlouho deníčky vytváříš a kolik jich během cest vzniklo?
První je z Paříže a Londýna z podzimu 1989, poslední, sto třetí začíná v Sanremu, kde jsem teď v půli května pomáhal Veronice nainstalovat její výstavu, a končí zase v Paříži. Deníček si vždycky vyrobím před cestou, plánovaný počet dnů vynásobím třemi a vyjde mi počet stran. Jsou šité, ale nikoliv nití, jenom želízky ze sešívačky. Deník pak celou cestu nosím v zadní kapse, takže získá typické prohnutí, kreslím si do něj a lepím kdykoliv to jde, zápisky ale často dopisuji až večer.

Co najdeme na tvé výstavě v tišnovském muzeu?
Vystavuji rámy s dokonalými reprodukcemi dvoustran deníků. On totiž deník jako celek ani jinak vystavit nejde, to bych ho musel rozešít a stránky by pak ani nenavazovaly. Každý rám představí jednu zemi, vybíral jsem jen delší cesty… Ale o požitek z originálů návštěvník nepřijde, je tam
i vitrína se šestnácti pečlivě vybranými deníky, a navíc mnoho autentických suvenýrů a nálezů z Kambodži, Mexika a Kuby.

Je něco, co tě při cestování vždy překvapí?
Překvapí mě vždycky, jak má první dny po příletu člověk zjitřené vnímání. Co nevyfotím ihned, to pak často před návratem domů už ani jako zajímavé nevnímám. Prostě přivyknu i na bizarní vjemy…

Existují témata, která na cestách opakovaně vyhledáváš? Máš své evergreeny?
Ano, fotím všude kanalizační poklopy, ručně malované cedule, lidové výrobky z PET lahví, občas dopravní značky, mříže, dráty vedení, zboží v sexshopech, vraky aut, hřbitovy. Nefotím individuální lidi a portréty. Nejsem komunikativní a to vyžaduje určitý kontakt.

V rozhovoru s Pavlem Kosatíkem v katalogu k probíhající výstavě Zátiší s hozenou rukavicí v Západočeské galerii v Plzni se zmiňuješ o nálezech vlepených do svých cestovních deníčků. Hovoříš o smysluplnosti aktu nalepení nálezu do deníku, o tom, že nálezům dáváš další možnost ukázat se a zaujmout. Vybavíš si u každého nálezu, v jakém prostředí jsi jej objevil a jaké myšlenky se ti honily hlavou?
Často si vzpomenu, ale spíš jen díky dojmu z celé dvoustránky. Když nějakou drobnost seberu a nalepím, tak k ní většinou i připíšu „legendu“, třeba že ten knoflík je z třetího patra Eiffelovky.

Některé z tvých nálezů mohou být v dnešní době elektronických jízdenek a dokladů, přesunu zboží na e-shopy nebo informací z reklamních cedulí na weby již raritou či minulostí. Sleduješ dále osud těchto předmětů? Je to případ některých nálezů či zápisů v denících, které vystavuješ v tišnovském muzeu?
Určitě světu hrozí nudná globalizace. Vidím to třeba na designu vstupenek do muzeí a galerií, které ztrácejí svou výtvarnou naivnost. A taky na cigaretách. Když jsme byli roku 1996 poprvé v Mexiku, prodávali tam cigára v nádherně ilustrovaných papírových krabičkách. Po patnácti letech tyto krabičky měly tytéž odporné fotky prožraných plic, jako v naší trafice. Bohužel, tu starou krásnou krabičku mám zrovna do konce srpna vystavenou na jiné mé výstavě, v Masných krámech v Plzni, kde jsou k vidění moje linorytová zátiší…

Fascinující je vaše nádherná kniha Japonsko v detailech, ať již množstvím fotografií a nasbíraných předmětů nebo detailností popisů. Můžeš nám k ní říct více?
Je to první kniha, kterou jsme se ženou vydali vlastním nákladem. Obsahuje 1 166 fotografií, dále kresby, památeční obrázková razítka, dvoustrany ze dvou japonských deníčků a množství zasvěceného textu. Pracovali jsme na ní celé dva roky, přičemž po Japonsku jsme cestovali jen šest týdnů… Zaznamenávali jsme hlavně japonskou každodennost, detaily, věci, které běžného turistu vůbec nenapadne fotografovat, takže si myslíme, že dáváme o Japonsku pravdivější obraz než polička plná bedeckerů.

Jaké máte další cestovatelské plány?
Několik let uvažujeme, že se ještě vrátíme do Indie a tentokrát procestujeme její jih. V Indii totiž nehrozí, že by tam začali uklízet, že by vybledla barevnost, ubylo lidí na ulicích a intenzivních dojmů, ani že by krásné malované cedule a značení záchodků vyměnili za neosobní plotrovanou grafiku. Už se nám stýská…

Radka Kaclerová