Malíř Bohumír Matal v pražské Viole

Bohumír Matal (1922–1988), významný malíř a také člen legendární Skupiny 42, svá poslední léta prožil na mlýně v Prudké u Tišnova. Za malířem na mlýn zajíždělo hodně jeho přátel nejen z Brna, např. Adolf Kroupa nebo Antonín Přidal, ale také přátelé z Prahy, např. Jan Kačer, Jiří Adamec, Miroslav Horníček a řada dalších významných uměleckých osobností.

Když byl Miroslav Horníček v Tišnově, kam jsem ho často zval, nejen proto, že jsme byli přátelé, ale měl zde také řadu svých pořadů, a dokonce i výstav koláží, rád využil příležitosti, aby navštívil malíře Matala na mlýně. Měl ho rád nejen jako umělce, ale také jako člověka, a pochopitelně jsem byl často u těchto milých setkání. Sedávalo se u starého stolu v mlýnici, nechyběl nikdy pohár dobrého vína, a tak se povídalo a vzpomínalo. Matal byl  výborný vypravěč se svým šibalským humorem. Vzpomínky a historky nebraly konce, a tak besedníci často ani nezpozorovali, že se venku již setmělo. Z těchdle úsměvných historek bych připomenul aspoň jednu.

Tak jak mezi knihami dominovala edice Klubu přátel poezie, která seznamovala čtenáře s velikány české a světové poezie, tak mekkou poezie byla pražská Viola s nádhernými pořady, věnovanými poezii, prezentovanými našimi největšími hereckými osobnostmi. Miroslav Horníček měl ve Viole také svůj pořad a pozval na něj i přítele Matala s rodinou. Takové pozvání se neodmítá.

A tak jednou, než Matalovi vyrazili do Prahy, musel malíř ještě poklidit ve stáji, protože součástí hospodářství na mlýně byl i hřebec poník. Ač už oblečen ve svátečním, ještě vykydal hnůj a založil poníkovi do žlabu. Protože rodina už čekala netrpělivě v autě, tak jen zavřel dvéře od stáje, usedl rychle za volant a vyrazili. Přijeli na poslední chvíli. V sále se již setmělo, a protože Mirek Horníček čekal Matalovy, o chvilku zdržel začátek představení. Matalovi usedli v setmělém sále a představení začalo. Po chvíli bylo v sále něco cítit. Nebyl to žádný parfém dam v hledišti, ale docela jiná vůně, která vše přehlušila. Lidé se otáčeli a záhy bylo patrno, že ta neznámá „vůně“ se line od stolu Matalových. Všiml si toho i malíř. Podíval se pod stůl na své boty a bylo mu vše jasné. Na botech ze stáje si odnesl něco, co patřilo do stáje, a ne do slavnostní Violy. Chvilku se ošíval, ale vůně ze stáje  byla neodbytná. A tak se po chvíli zvedl a odešel do předsálí. Bylo to tak, jak předpokládal. Snaha uvést obuv do normálního stavu byla marná, a tak zbytek představení proseděl v předsálí.

Po představení se Mirek Horníček sešel s Matalovými. Ti se rozplývali chválou, jen malíř mlčel. A co ty? Tobě se to nelíbilo? – A tak Matal nakonec kápl božskou. Všichni se tomu zasmáli a tato historka se stala středem posezení s Miroslavem Horníčkem, než se zase v noci vydali na cestu domů do Prudké.

… z připravované knihy Tišnovské úsměvy

Miroslav Pavlík