Příběh z komiksové knihy

Naše město se může pyšnit unikátní stezkou hrdelního práva, která vznikla díky mimořádnému nasazení spolku Continuum vitae, který k ní vydal i knihu komiksů, jež pomocí kreslených příběhů vypráví události, které byly zaznamenány v tišnovské historii. Než se začtete do samotného komiksu, bylo by dobré si říci několik slov k dějinám a vývoji hrdelního práva v Českých zemích a na Moravě.

V době 13. až 14. století, největšího zakládání měst, se uplatňovalo právo zvykové, obyčejové, které vycházelo z městských práv německých měst, jakými byly Magdeburk nebo Norimberk. Roku 1548 dochází ke zřízení apelačního (odvolacího) soudu v Praze. Apelační soud se stává hlavní konečnou instancí při vynášení rozsudků, s čímž se mnohá města dlouho nemohla smířit. Roku 1523 vzniká tzv. Koldínův zákoník, který se snaží sjednotit postupy vyšetřování a rozsudků v podobných případech. Ke sjednocení dochází ale až roku 1579, kdy se města dohodla s královskou korunou na vydání Městského zákoníku. Kolem roku 1610 již zaniká vliv magdeburského právního okruhu. Roku 1697 je tento zákoník rozšířen i na moravská města a platí až do roku 1811, kdy vychází Všeobecný občanský zákoník. Podle Hrdelního řádu Josefa I. z roku 1707 měly nadále působit ty hrdelní soudy, které dosud vykonávaly svou činnost na základě zvláštního privilegia, léna či starého obyčeje. Hrdelní soudy v té době ve velkém zanikají – kupř. v Nedvědici, Doubravníku, naopak v Tišnově byl hrdelní soud zachován. Tereziánská doba, a hlavně osvícený panovník Josef II. zásadně  upravuje výkony hrdelního práva, především výslechy útrpným právem, které bylo Josefem II. nakonec zrušeno.

Za různá provinění byly vynášeny rozsudky s velkou škálou trestů. I když se třeba jednalo o trest smrti, nebyla smrt jako smrt. Již tehdy soudy přihlížely k úmyslu, věku, pohlaví, příčetnosti obviněných apod., které pak byly chápány někdy jako polehčující, jindy přitěžující okolnosti. Pokud svobodná žena přišla do jiného stavu se ženatým mužem, téměř celá tíha provinění byla na její straně. Samotné zplození nemanželského dítěte byl tehdy zločin a žena mnohdy končila krutou smrtí na popravišti. Naopak ženatý muž obvykle vyvázl jen s lehčím vězením. Asi nejvíce a nejkrutěji postihovanými zločiny byly loupežné vraždy. Zločinec, který se takových vražd dopustil, byl zpravidla kolem lámán, v nejhorších případech „od spodu vzhůru“, tzn., že kat začal kolem lámat kosti od nohou a pokračoval směrem k hlavě. Taková smrt byla velmi pomalá a bolestivá. V jiných případech byl z „milosti“ zločinec nejdříve sťat a pak kolem lámán, v obou případech pak bylo tělo vpleteno do kola, uťatá hlava „na špic naražena a vyzdvižena do povětří“ spolu s trupem. Pokud zločinec při výslechu doznal, že svou oběť před její smrtí mučil, byl i on před samotnou popravou katem a jeho pacholky mučen stejně. Žháři často byli upáleni. Za krádeže obyčejně čekala zloděje šibenice, někdy vrchnost změnila tento trest na „milost mečem“, která znamenala, že odsouzený byl na šibeničním vrchu sťat mečem. Z našeho pohledu moderní doby se zdají některé rozsudky nepochopitelné a kuriózní. Ale je nutné pochopit život lidí v tehdejší společnosti, která byla velmi zbožná a mnoho přečinů a zločinů posuzovala jako provinění proti samotným božím zákonům. Velmi důsledně a tvrdě se postupovalo kupříkladu v tzv. čarodějnických procesech, ze kterých je vidět strach z praktikování lidové magie, která byla chápána jako spolčení s ďáblem. Podobně byla posuzována sodomie či sebevražda.

Zvláštní kapitolou byly pak samotné výslechy, které mohl provádět pouze k tomu určený kat s pacholky. Výslechy se prováděly útrpným právem. Obžalovaný byl podroben mučení, tortuře, která mohla mít několik stupňů, od „dání do provazů“ až po „suché či horké trápení“. Někdy pachatel vyznal svoje prohřešky i bez mučení – tedy „in banco iuris“. V těchto případech sehrála svoji roli i psychologie, protože pachatelům byli obyčejně kat a jeho pacholci se všemi mučícími instrumenty náležitě až obřadně představeni.

Sebevražedkyně
Případ sebevražedkyně – nalezené neznámé oběšené ženy – je popsán v Černé knize Velké Bíteše a uvádíme jej jako zajímavý příklad proměny chápání sebevraždy v průběhu několika století. Oproti loupežným vraždám, které zůstávají i dnes jedním z nejtěžších zločinů, často trestaných doživotním trestem žaláře, pohlíží se dnes na sebevraždu jako na politováníhodný čin jedince, který se dostal do osobních svízelů a problémů, ze kterých sám nedokázal najít cestu ven. Ale v době hluboce věřících lidí a společenských norem určovaných církví podle božích pravidel a nakázání bylo na sebevraždu z vlastní vůle pohlíženo jako na bezbožný čin, který musel projednat soud. Tělo pak dostal na starost kat, podobně jako u skutečných zločinců pak prováděl následnou exekuci již mrtvého těla, kterou bylo většinou spálení na hranici. Kuriózní na tomto případě z našeho dnešního pohledu je, že byl „potrestán“ i strom, na kterém se nešťastnice oběsila. Byl chápán jako nástroj ďábla, proto musel být skácen a spálen. Podobně se postupovalo i u případů sodomie, kdy s lidským jedincem byla zabita i „provinilá“ zvířata – většinou ovce nebo krávy.

Miloš Sysel