Jana Lacinu připomene kniha

Jana Lacinu připomene kniha

„Když jsem v roce 1967 po maturitě na střední lesnické škole v Hranicích přišel do Brna na lesnickou fakultu, jednou z tamějších pozoruhodností byl studentský časopis LEF nejen svým obsahem, ale i tím, co tehdejší redakce pod vedením Jaroslava Součka tehdy organizovala. Byly to různé besedy (např. s Janem Skácelem, Eduardem Goldstuckerem, objevitelem France Kafky, Jaroslavem Růžičkou, západním letcem apod.), ale i organizováním výstav. Tyto akce jsem rád navštěvoval, tím jsem upoutal pozornost a bylo mi nabídnuto členství v redakčním kolektivu. A v něm jsem poprvé uslyšel s úctou vyslovované jméno Jan Lacina.“ Toť krátký úryvek z textu Iva Dostála, který si můžete přečíst ve vzpomínkové knize na v březnu zesnulého tišnovského rodáka, patriota a významného lesního inženýra a krajinného ekologa Jana Lacinu.

„Kniha vzpomínek nebyla jenom nápad poté, co Jan zemřel. Chtěl jsem udělat sborník minulý rok na podzim k jeho pětasedmdesátinám, ale nestihl jsem to. Už tehdy jsem oslovil Ivo Dostála, Lacinova spolupracovníka, zda by mi s tím nepomohl. A on zkontaktoval 30 nebo 35 autorů, Lacinových spolužáků, známých, žáků a studentů i kamarádů z dětství a začala vznikat kniha, která měla mapovat širokost a velikost Janova díla,“ řekl nakladatel Miroslav Klepáček.

Kniha nese titul Pod blankytem s beránky pokojně pluli rorýsi, a ještě koncem května byla ve fázi rukopisu a korektur. Grafické zpracování se připravovalo, také se shromažďovaly fotografie a další materiály. Práce na ní přibrzdila pandemie nemoci Covid-19. Jak Klepáček uvedl, název knížky vychází z Lacinova deníku. „Jan si psal deník, což málokdo dělá. A i tady ty básnické obraty mu byly přirozené,“ podotkl nakladatel s tím, že psané vzpomínky a příběhy na zhruba 240 stranách dokreslí fotografie.

Kromě zmiňovaného Ivo Dostála vzdali hold zesnulému docentovi například Jaroslav Komprs, Jaroslav Ungerman, František Mlateček, Aleš Dostál, Václav Štěpánek, Radim Tichý, Marta Sylvestrová anebo například Josef Ptáček či tišnovský starosta Jiří Dospíšil, který v textu píše. „Jan Lacina pro mne byl významným tišnovským rodákem a patriotem. Po právu mu byla udělena Cena města Tišnova za dlouholetou práci ve výzkumu přírody rodného kraje a osvětovou činnost v této oblasti. A nadále pro mne zůstane symbolem vzdělanosti, slušnosti, noblesy, poctivosti a skromnosti.“

„Jan Lacina byl pro mě zpočátku jen chlapík, se kterým jsem točil publicistické pořady o přírodě. Později se z něho stal můj dobrý přítel, od kterého jsem se hodně naučil nejen o kytkách,“ sdělil Radim Tichý. Díky této spolupráci vznikal v letech 2001 až 2011 sedmdesátidílný seriál pod názvem Příroda Tišnovska.

„Pan docent Jan Lacina byl charismatickým renesančním člověkem s hlubokými znalostmi z oboru přírodních věd a krajinné ekologie, které se snoubily s jeho nadáním uměleckým a literárním. Měl svůj životní sen, který cílevědomě od šedesátých let uskutečňoval: přinášel svým posluchačům, divákům a čtenářům srozumitelná vědecká poučení o zanikajících krásách české a moravské krajiny poukazy na vrcholná krajinářská díla naší minulosti, k nimž zařadil i obrazy malíře Josefa Jambora. Místa vzniku těchto obrazů, svědčící o nedávné kráse a lyričnosti naší donedávna druhově rozmanité krajiny, na svých cestách necestách přesně dohledal a označoval na mapách. Jeho ‚vstupování do obrazů‘ byla naplněna nevšedními zážitky, v nichž se jeho vědecké znalosti naprosto přirozeně snoubily s obdivem k uměleckým dílům a prolínaly se s jeho citacemi básnických děl, opěvujícími nevšední krásu těchto míst a tvůrčí inspiraci z nich pramenící. Chvíle prožité s Janem Lacinou proto patřily k okamžikům, na které se nezapomíná a které se bohužel už nikdy nebudou opakovat. Nečekaná a bolestná ztráta jeho přítomnosti hluboce zasáhla kromě jeho nejbližších i ty, kteří patřili k okruhu jeho přátel, ať už se účastnili jeho výzkumných projektů nebo radostných životních rituálů, které byly součástí téhož. Tím vším mi byl Jan Lacina blízký. A jako duchovní Mistr, který dokáže dohlédnout za hranice netušeného a tajemného světa, znamenal pro mne duševní souznění, které bude stále rezonovat v mé mysli, dokud na něj budu myslet a v duchu s ním rozmlouvat…“ vyjádřila své pocity Marta Sylvestrová, vedoucí Galerie Josefa Jambora, která byla místem Lacinova odborného i přátelského působení.

V publikaci najde čtenář též drobný příspěvek samotného vydavatele, pro něhož byl Jan Lacina vzorem. „Když jsem před 30 lety přišel jako nakladatel do Tišnova, tak jsem se s ním seznámil právě při vydávání knihy Květnice a příroda Tišnovska. Říkal jsem mu: ‚Jane, piš, já to vydám.‘ A on říkal: ‚Ano. Já budu tvá Božena Němcová a ty budeš můj nakladatel Augusta.‘ A pak vždycky přišel a říkal: ‚Tak, Augusto, budeme vydávat nějakou knihu.‘“

Sborník vzpomínkových textů byl pokřtěn ve středu 24. června v Galerii Josefa Jambora.

Zlata Ptáčková

Další článek: