Celý můj život závisí na tom, jaké mám kamarády

S cyklocestovatelem OLDŘICHEM SOBOTKOU o střípcích života a aktivním důchodu na kole

„Já jsem měl kamaráda a ten…“ začíná nejednu životní epizodu pan Ing. Oldřich Sobotka. „Ke všemu, co jsem dělal a dělám, mě přivedli kamarádi. Kamarádi běhali Jizerskou 50, začal jsem s nimi, kamarádi lezli po skalách, začal jsem s nimi, kamarádi lítali na rogalu, zkusil jsem to s nimi. Kamarádi jezdili na kole, tak jsem začal na kole jezdit taky.“

Oldřich Sobotka se narodil v roce 1947 v Bohunicích a vystudoval na VUT fakultu elektrotechnickou. Život jej obdařil dvěma dcerami a dvěma vnučkami. A spoustou jedinečných zážitků. Ty pracovní si necháme na další rozhovor, a dnes budeme hovořit hlavně o sportu a cestování.

Když chce člověk něco zažít, nesmí vědět, co ho čeká…
Jeden z mých největších životních zážitků byl první seskok padákem. To mi bylo 25 let a musel jsem absolvovat půlroční svazarmovský výcvik. Když jsem pak poprvé stál ve dveřích letadla a uviděl tu hloubku pod sebou, instruktor mě musel vyšoupnout ven, jinak bych asi neskočil. Ten strach vystřídaný nádhernou euforií… Vznášíte se ve vzduchu a rozhlížíte se okolo sebe, dopadnete, sbalíte padák a už běžíte k letadlu, abyste si mohl skočit znovu a znovu.

Ve 30 letech jsem měl další iniciační zážitek, běžel jsem na tramvaj, kterou jsem doběhl úplně schvácený. Ty seš úplnej dědek, Oldo, jsem si tehdy řekl. A rozhodl se, že si do roka zaběhnu maraton. S kamarádem jsem začal běhat a do roka jsem běžel v Děčíně svůj první maraton. Čas nebyl nic moc, 3:46, ale postupně jsem se zlepšil až na 3:12. Celkem jsem si zaběhl sedm maratonů a celou řadu kratších závodů. Běhal jsem každé ráno asi tak 10 km a teprve po sprše a snídani jsem šel do práce. Eliminoval jsem tak stres ze zaměstnání.

Do důchodu vyrážím na kole
Ke kolu a dlouhým cestám mě zase přivedl kamarád, který nás jednou přijel navštívit do Göttingenu (cca 600 km), kde jsem pracoval. Přijel na kole. Začalo mi vrtat hlavou, jak to někdo může dokázat. A když to zvládnul Pavel, zkusím to zvládnout taky. Rozhodl jsem se, že až budu v důchodu a tím pádem budu mít víc času, zkusím taky jezdit na kole delší cesty.

31. 3. 2009 jsem šel do důchodu. Koupil jsem si kolo a veškeré vybavení na dlouhé cyklopoutě. 15. 4. 2009 jsem letěl do Palerma s cílem „natěžko“ objet Sicílii. Druhý den v 5.00 ráno jsem poprvé vyjel… Byl to nepopsatelný zážitek, jedu po Sicílii, dojedu si, kam chci, mám pocit absolutní svobody. Akorát jsem na takovou cestu vůbec nebyl trénovaný. Po 55 km jsem padl úplně „mrtvý“ do příkopu a spal až do druhého dne. Nicméně za čtyři týdny jsem ujel 2000 km kolem celé Sicílie a dostal se do takové kondice, jakou jsem v životě neměl. A co hlavního, úplně jsem tomuto způsobu cestování propadl. Ta volnost, že dojedete, kam chcete, prohlédnete si, co chcete, spíte, kde chcete… Řešíte jen existenciální věci: kolik mám ještě jídla, kde si nakoupím, jestli mám dost vody, kde budu spát (v kempu či
na divoko). Kocháte se rozmanitou krajinou, fotografujete, navštěvujete památky, setkáváte se s lidmi, máte  intenzivní pocit života.

Téhož roku jsem v srpnu letěl s cestovkou na „Přejezd Himálaje na kole“. Tam jsem se taky poprvé a snad i naposledy bál o život. Jeli jsme přes průsmyk Baralacha la (5 000 m), když začalo sněžit. Čekal nás ještě sjezd asi 30 km do 4 300 m, sněžilo čím dál víc a na silnici začaly ze skal padat sněhové lavinky. Zastavila se veškerá doprava, okolo nastalo temno a ticho, přes hromady sněhu nesete kolo a říkáte si, že přece takhle nemůžete ujít 30 km. To dostane člověk strach, jestli tam nezmrzne. Tehdy nás zachránili místní Nepálci, ke kterým jsme se schovali do jejich velkého stanu u silnice (Tea Tentu). Dali nám čaj, horkou polévku a nakrmili nás. Nakonec vytáhli i matrace a mohli jsme u nich i přespat. Druhý den ráno bylo slunečno, vedoucí zájezdu nám vysvětlil, jak se jezdí ve sněhu, dali jsme si sedla úplně dolů a dalších 20 km jsme se klouzali do údolí a brzdili nohama.

Rád jezdím sám, ale s manželkou udržujeme pravidelný kontakt. Máme takový rituál – když někam dojedu, dám si panáka, pošlu SMS domů, kam jsem dojel, aby neměla strach, a dám si cigaretu. Než dokouřím, přijde SMS, že manželka je v pořádku. Po každém návratu na mě doma čeká kromě manželky i pečená kachna, další z mnoha rodinných rituálů.

Do dnešního dne jsem v důchodu (za 11 let) absolvoval 28 cest po světě (2 – 3 každý rok), celkem je to asi 45 tis. km. 14x jsem vyrazil s cestovkou (např. Provence, Bretaň, Toskánsko, Peloponés, Albánie, Norsko, Korsika, Pyreneje, Dolomity, Maroko). 14x jsem vyjel do světa sám (se stanem, „natěžko“), většinou jezdím měsíční okruhy: okolo Sicílie (2x), Sardínie (2x), Toskánska, Kréty, Skotska, Rakouska, Švýcarska, Slovenska (2x), Španělska a Portugalska (2 měsíce), Kuby.

Nejnáročnější byla tříměsíční cesta Jižní Amerikou (2012), kterou jsem projel s kamarádem Jirkou Kalábem a o naší cestě jsme i vydali knihu „Z Quita do La Pazu na kolech“. Zajímala nás hlavně civilizace Inků, tak jsme procestovali Ekvádor, Peru a Bolívii.

Letos vyrážím v květnu znovu na Korsiku a mám itinerář na 30 dní. Pak jedu na 25 dní znovu okolo Rakouska. V srpnu jedu s cestovkou na dva týdny do Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko, Litva) a pak na týden do Julských Alp. Jezdím samozřejmě i po republice, na jaře pojedeme s kamarády do Českého Švýcarska, v plánu mám ještě Brdy a Jeseníky. A kamarádi občas přijedou za mnou do Tišnova.  Tady v okolí je vezmu na kole třeba do Křižanova a kolem rybníků malebnou Vysočinou. Krásná je i cesta kolem Vírské přehrady, nebo do Nového Města. Výborné východisko pro cyklovýlety  je třeba i Lucký vrch. Krásných míst pro cyklovýlety je tady nekonečně mnoho.

A recept na šťastný důchod? Základem je mít štěstí, zůstat zdravý a mít dobré rodinné zázemí a pochopení manželky. A pak dělat to, co člověka baví. Od dubna do října jsem na kole, listopad až březen chodím každý den do posilovny, v únoru strávím s kamarádem tradiční týden na lyžích v Jizerských horách. Přes zimu mám více volného času, tak trochu píšu (zatím tři knížky) nebo dělám koláže. Upřímně řečeno, takový důchod bych každému přál.

Vladimír Vecheta a Oldřich Sobotka