Karel Šudák: Tenis je sport na celý život

Narazím-li na zmínku o osobách, které pro dobrý pocit či upevnění zdraví sportují i v pokročilém věku, vybaví se mi tenisový dvorec a na něm usměvavý tišnovský tělocvikář Karel Šudák. „Karel, to je reklama na radostný tenis,“ říkával o něm bývalý hráč Zdeněk Svoboda. Pro článek o dalším aktivním a „stále mladém“ seniorovi jsem si proto vytipoval právě Karla, ten mi ale při sjednávání schůzky do telefonu řekl: „Ještě do února bych souhlasil, že s tím ,aktivním seniorem’ máš pravdu, teď ovšem nevím, nevím… Ale můžeme si o tom popovídat.“ A pak jsem se
od něj dozvěděl, že několik měsíců má kvůli srdeční arytmii zabudovaný kardiostimulátor. Ani s tímto hendikepem ale nezanevřel na obvyklé hodinky rekreačního tenisu, čímž jsem si jen potvrdil, že právě on do téhle rubriky nepochybně patří.

Karel Šudák pochází z Malhostovic, narodil se v prosinci 1941. V roce 1959 dokončil Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol v Brně, profesní dráhu pak zahájil na základním stupni v Rovečném u Víru. Následovaly dva roky vojny, po nichž obdržel umístěnku do Dolní Rožínky, tam mu ale hned po příjezdu sdělili, aby pokračoval ve své cestě až do Žďáru nad Sázavou. Ve škole na tamním náměstí pak strávil tři roky. Následovala
pracovní štace v Nedvědici, kde působil do roku 1969 a odtud se dostal do Tišnova na „novou“ školu, jak se tehdy
říkalo devítiletce na Smíškově ulici. Nastoupil sem jako učitel tělesné výchovy a biologie s oprávněním pro II. stupeň, neboť stihl dálkově vystudovat brněnskou pedagogickou fakultu, k níž si postupně přidal opět v Brně i fakultu přírodovědeckou a navíc ještě úspěšně absolvoval studium tělesné výchovy v Olomouci. Měl aprobaci i pro III. stupeň, ale „tu jsem paradoxně využil až jako penzista, když jsem půl roku vypomáhal na zdejším gymnáziu.“ To už měl za sebou dlouhých 18 let na postu ředitele, jímž se na základní škole Smíškova stal v létě 1990 a z ředitelny odešel až před prázdninami 2008 rovnou do důchodu.

V Tišnově bydlí s rodinou od roku 1972, s manželkou vychovali tři syny. Dnes mají mezi 35 a 51 léty a obšťastnili své rodiče celkem osmi vnoučaty. „Máme to rozdělené půl na půl: 4 kluci, 4 holky,“ říká Karel. Zajímavé je, že většina z nich má co do činění s hudbou, ať už jde o post ve filharmonii, vedení pěveckého sboru, nebo další muzikální aktivity. V té souvislosti jsem se dozvěděl, že „i já jsem hrával, hlavně na klarinet, měl jsem dokonce možnost jít na konzervatoř, ale maminka tehdy řekla, že študování už bylo dost a ať pěkně začnu pracovat jako učitel. Ale když se teď třeba na Vánoce sejde celá naše rodina a zpíváme společně koledy, je to docela síla.“

Obory, jimž se Karel věnoval ve škole, se staly náplní jeho volného času i mimo vyučovací hodiny. Společně s Ing. Juncem převzal po ikonickém Jaroslavu Hudcovi péči o školní zahrádku. Po celou dobu se ale staral i o vlastní zahradu v rodných Malhostovicích, což činí dosud. „Mám tam několik ovocných stromů, pěstuju i brambory a různou kořenovou zeleninu,“ říká k tomu.

Hlavně se ale upsal sportu. Začalo to v mládí cyklistikou, které se s vrstevníkem Petrem Rampulou věnovali závodně jako silničáři, po vojně dokonce na nějaký čas přestoupili do brněnského Favoritu. „V té době nebylo z materiálů pro závodní cyklistiku běžně k dostání vůbec nic, ale vždy se vše podařilo nějak sehnat,“ vzpomíná dnes Karel. „V paměti mi zůstalo například sedlo Brooks, to byl tenkrát hotový zázrak.“ Po skončení soutěžní kariéry svoje závodní kolo značky F1 prodal, dodnes ale jezdí pro radost, byť již ne na tak pěkném stroji.

Jako učitel tělocvikář se ve škole logicky dostal také k basketbalu. Přestože jako hráč se tomuto sportu nikdy nevěnoval, v dobách ředitele Miloše Pokorného, kdy tišnovští dorostenci hráli dokonce ligu, se zapojil jako trenér nejprve u dorostenek, později společně s Milošem Bučkem léta připravoval stejně staré hochy.

V roce 1974 začal hrát rekreačně tenis a tento sport ho téměř uhranul. „Poprvé jsem hrál s Milanem Jeřábkem u naší školy, s Milošem Pokorným jsem pak chodil už na Ostrovec. Líbilo se mi heslo, že tenis je sport pro celý život, a toho se dodnes držím.“ Kolem poloviny 80. let se i v tomto sportu zapojil jako trenér do přípravy mládeže, dnes chodí především na antuku do Předklášteří a v zimě využívá umělého povrchu v tělocvičně školy, přičemž hlavním sparingpartnerem je mu o více než 10 let mladší Miloš Otiepka. „Protože jsem měl potíže s rameny, začal jsem na stará kolena hrát obouruč bekhend, abych si ulevil, a teď mi zas doktoři říkají, že s tím kardiostimulátorem bych tu levou ruku neměl tolik zatěžovat. Ale tyhle názory jsem už víceméně překonal…“

Během loňské zimy se při lyžařském pobytu v Krkonoších u Karla poprvé objevily problémy se srdcem. Následně absolvoval řadu vyšetření a procedur, jimž nasadila korunu jedna z doktorek, která Karlově manželce tehdy řekla: „Pán je ještě čilej, musíme ho zachovat!“ Podařilo se to do té míry, že i během zimních měsíců se třikrát týdně těší na kurt. Nepochybuju o tom, že s raketou v ruce oslaví za dva roky i osmdesátku.

Václav Seyfert