I muzea mají narozeniny, stejně jako svátky

Zásadní politické a společenské změny v našem státě, před 30 roky ještě společném se Slovenskem, lze naznačit v muzejním prostředí, ale dost komplikovaně. Dobové prostředí města, zařízení bytu, oděv, tedy vytvoření jakéhosi materiálního základu pro fyzickou instalaci konce osmdesátých let 20. století, je ještě snadné. Na muzejní výstavě nebude chybět ani historické opodstatnění vyústění v roce 1989. Sametová revoluce, jak víme, nebyla samostatným výbuchem, její kořeny sahaly nejen dvacet let dozadu k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ale ty nejhlubší až k roku 1948, kdy došlo k nastolení vlády komunistické strany. Písemné materiály z regionu Tišnovsko, jako prohlášení obyvatel nebo obecné texty kritiků režimu, projevy odporu, které lemovaly dobu normalizace a postupně se zhušťovaly, se také dají vyhledat buď přímo v muzejních sbírkách, u pamětníků, nebo uložené na webu, stejně jako fotografie. Také přímé vzpomínky lidí z naší oblasti zvedajících svoje hlavy navzdory hrozícím nepříjemnostem jsou pro prezentaci tohoto období zásadní.

Ale mnohem obtížnější je vystihnout atmosféru, vysvětlit novým generacím, jaké to tehdy bylo, že přechod do zcela jiné situace nebyl vůbec lehký, že se pohár nechuti k režimu plnil pomalu, zato soustavně, až přetekl ne tou příslovečnou poslední kapkou, ale v listopadu 1989 se brutálním úderem proti studentům celý převrátil. Souhrou příznivých okolností se národ semkl, improvizovaný výlep letáků a plakátů zaplnil rozmanité plochy ve městech (i v Tišnově). Zprávy ze sdělovacích prostředků a slova svědků a poslů získaly svou naléhavostí městečka, obce a závody, časový rozdíl mezi manifestacemi se generální stávkou v celé zemi srovnal.

Školní děti, ne všechny, jak se ukazuje při návštěvách muzea, si často kladou Václava Havla někam vedle Tomáše Garrigua Masaryka nebo vedle našich letců za války v Anglii, dokonce na obzoru dějin vedle Karla IV. nebo Jana Žižky. Dnešní způsob života se zdá mládeži a už i jejím rodičům úplně samozřejmý a nezvratný, neznají mnohdy slova klíčová pro minulý režim: soudruh, esenbák, estébák, Lidové milice, Národní fronta, akce Z, imperialismus, diktatura proletariátu, narušitel, výjezdní doložka, kádrový profil…

Starší generace však dovedou velmi dobře, byť často neochotně, odlišit, v čem se život za posledních třicet let podstatně liší od doby  komunistické totality, pamětníci té nacistické valem ubývají. Naši občané si rychle zvykli na to, že orgány státu už neovládají ve všech směrech celý jejich život, že oni sami mohou svobodně volit své zástupce, před kýmkoli mluvit na politické téma, praktikovat svobodně náboženství, vlastnit bez sankcí majetek, cestovat po celém světě, číst jakékoli tiskoviny, poslouchat hudbu a sledovat filmy všeho druhu. Pronásledování, každodenní obavy, nejistota, povinné jásání, průvody a vlaječky, dvojí projev – doma a na veřejnosti, to je pryč. Kromě toho
při běžném pohledu jsou obchody plné zboží, značky aut se podstatně změnily, celkový vzhled obcí a měst je jiný, pořádá se velké množství kulturních, sportovních a společenských akcí, a to vlastní iniciativou samospráv, spolků, škol a řady organizací.

Vzpomíná se na lidi, kteří v socialismu položili život za demokracii nebo byli postihováni. Na všechny tyto skutečnosti chce výstava v Podhoráckém muzeu upozornit. Plánovaná beseda s osobnostmi spojenými s událostmi v Tišnově a prvními komunálními volbami v roce 1990 se bude konat na samém jejím závěru v lednu 2020.

Irena Ochrymčuková

Generální stávka v Tišnově – 27. listopad 1989. Foto: archiv Podhoráckého muzea, Pavel Smékal