JAK (J)SE(M) KDYSI DOJÍŽDĚL(O)

Od roku 1976 až do února 2008 jsem prakticky každý pracovní den s výjimkou prázdnin, dovolených či období občasných nemocí dojížděl z Tišnova do Brna. Prvních pět let do školy, pak už do dvou různých zaměstnání, v nichž jsem postupně budoval nejprve socialismus a pak zase pro změnu kapitalismus na třech místech Brna. Cesty vlakem či autobusem se stávaly každodenní rutinou, která se ale nám dojíždějícím poutníkům natolik vryla pod kůži, že se některé vzpomínky z těchto do jisté míry upocených a promarněných hodin po čase vynořují dokonce jako lehce romantické či úsměvné.

Během studia jsem střídal vlak s autobusem podle potřeby, tak jak mi navazovaly přednášky nebo cvičení, protože na oba dopravní prostředky jsem měl k dispozici zlevněné měsíční jízdenky. I když jsem jednu z nich logicky využil vždy méně než na 50 procent, pořád bylo výhodné pořídit si obě, protože čas jsou taky peníze a někdy se tedy dalo v tomto směru ušetřit cestováním po železnici a jindy zase naopak. Když jsem nastoupil do pracovního procesu, stal se skoro na deset let mým dopravním prostředkem autobus, protože měl v Brně výhodnou zastávku na ulici Šumavská, odkud jsem se po vlastních dostal na svoje pracoviště, které bylo o něco výše na Veveří, kousek od ulice Zahradníkovy, ze všech možných variant nejrychleji.

Na tu první cestu si vzpomínám, jako by se odehrála teprve včera. Bylo pondělí 17. srpna 1981, po páté ráno mi zazvonil budík a měl jsem v tu chvíli pocit, že mně skončil život. U autobusu s odjezdem v 5:50 jsem potkal Jardu Chlupa, svého o 10 let staršího známého z tišnovského sportu, který mi radostně sdělil, že budeme tedy jezdívat spolu, načež jsem ho v průběhu následujícího desetiletí v autobuse potkal už jen asi dvakrát, protože byl neustále služebně někde mimo. Jedno z těchto dalších střetnutí mi ale rovněž utkvělo v paměti, neboť Jarda se v tak časnou ranní hodinu plamenně rozhořčoval, že rádia hrají v době vstávání příliš složitou orchestrální hudbu, což on na prahu dne tedy rozhodně nepotřebuje. Doufám, že se na mne nebude zlobit, když to teď tady na něj prozrazuju. Spíše jsem pak trávil cesty autobusem s Petrem Ploticou, který měl pracoviště nahoře na Šumavské a kráčívali jsme tedy ještě od zastávky kus cesty společně.

Cesty nazpět měly jedno úskalí. Pokud člověk nastoupil do autobusu opět na zastávce Šumavská, bylo téměř jisté, že si už nesedne, protože cestou od Grandu nebo později ze Zvonařky se příslušný veřejný dopravní prostředek totálně naplnil a nezbývalo než zbytek cesty prostát – občas dokonce, jak říkával Jiří Grossmann, pouze na jedné noze, a to ještě ne na své. Pokud to časově vycházelo, raději jsem tedy po skončení pracovní doby přejel tramvají alespoň k Janáčkovu divadlu, kde se ještě obvykle dalo posadit a uvelebil se někde na zadním sedadle. A pak nastávaly dvě možné varianty cesty: buď jsem téměř okamžitě usnul a v tomto stavu vydržel až do Tišnova, kde mne spolehlivě probudily silniční kostky na tehdejší ulici Rudé armády, na nichž se autobus náhle „rozkodrcal“ více než zdrávo – anebo, pokud jsem výjimečně zůstal v bdělém stavu, jsem s oblibou pozoroval jiné spící pasažéry. Fascinovala mne na nich nádherná fyzikální situace, kdy jedinec spící u uličky se postupně pomalu vykláněl jako věž v Pise do volného prostoru a ve chvíli kdy už zaujímal polohu vratkou a měl by spadnout, se jeho tělo náhle automaticky narovnalo do původního „svislého“ stavu, aniž by se dotyčný probudil.

Když jsem se oženil, bydlel jsem několik let na sídlišti U Humpolky, kde měl přímo před hospodou, dvacet vteřin cesty od našich domovních dveří, autobus na Brno svoji zastávku. V těch časech jsem si vybudoval stálý ranní rituál vstávání a přivedl jsem jej k takové dokonalosti, že jsem vylézal z peřin asi pět minut před příjezdem autobusu a – protože se snídalo až v Brně v práci (a často velmi dlouho) – nikdy se mi nestalo, že by mi příslušný spoj ujel. Teď mi pro změnu trvá minimálně hodinu a půl než začnu být po procitnutí použitelný, protože v prvních minutách obvykle ani nevím, které je právě století.

Po změně zaměstnání, a to už bylo počátkem devadesátých let, jsem měl dvě nová pracoviště naopak nedaleko od vlakových nádraží, takže jsem se rozloučil s autobusem a začal být věrný železnici. Nejprve jsem vystupoval v Židenicích a odtud vždy jen přešel pár minut na Starou Osadu, od ledna 1995 jsem pak jezdíval až na „hlavní“, protože jsem sídlil pro změnu na Zámečnické kousíček od náměstí Svobody. Než se začalo zdražovat jízdné a rušit „dělnické“ jízdenky, užíval jsem si nejen tu neuvěřitelnou láci, ale i kouzelnou podobu tehdejších cestovních dokladů. Jízdenky z tvrdého lepenkového kartonu nepostrádaly svoje charisma – ty běžné měly béžovou barvu, naše týdenní byla modrá, byl na ní seznam dnů v týdnu a průvodčí nám je postupně procvikával. Ze setrvačnosti tam byla tehdy vyznačena i sobota, a ještě pod ní byl jeden volný řádek pro zoufalce, kteří jezdili do práce i v neděli. Jedna normální klasická jízdenka na cestu do Brna stála pět korun (koumáci měli vysledováno, že z Hradčan do Řečkovic se dá dokonce dojet za pouhé dvě koruny), ale ona „dělnická“ byla o tolik výhodnější, že celotýdenní cesty do Židenic a zpět mne přišly na méně než dvacetikorunu. Podobný „veget“ ovšem netrval dlouho, neboť bující ruka trhu nám brzy ukázala, zač je toho loket.

Vlaky měly oproti autobusům při zpáteční cestě jednu nevýhodu. Na výhybkách před nádražím se sice vlak taky „rozkodrcal“, ale ne tolik jako autobus na dlažebních kostkách. Mohlo se tedy stát, pokud spoj nekončil v Tišnově a pokračoval dále na Vysočinu, že se tu spící pasažér prostě neprobudil, zvláště jel-li po nějaké vydařené kulturní akci jedním z pozdně večerních vlaků. Podařilo se mi to jednou, ale naštěstí jsem stihl vystoupit hned na nejbližší stanici v Dolních Loučkách a dal si pak výživný noční pochod zpět do Tišnova. Znám ale kamarády, kteří dopadli mnohem hůře. Nejen že je vlak zavezl třeba až do Havlíčkova Brodu, ale někteří se dokonce při návratu zpět dalším vlakem opět v Tišnově neprobudili a dostali se pro změnu zase na druhou stranu až do Brna.

Pak mé dojíždění skončilo, protože další pracoviště jsem měl už „doma“ v Tišnově a najednou jsem si uvědomil, kolik času navíc tím člověk získá, když nemusí nikam jezdit. Mělo to tedy sice svoje kouzlo, ale denně se tím holt ztratily dvě, někdy i tři hodiny možného volna. Což jistě pro mnohé platí dodnes.

Václav Seyfert, redaktor TN

I tímto autobusem se jezdilo z Tišnova do Brna. Foto: Ilustrační foto