Být mladší, chtěl bych mezi arboristy, říká Jan Lacina

Začátkem letošního roku oslavil docent Jan Lacina, jeden z velkých tišnovských patriotů, krásné životní jubileum. Nedalo mi to, abych si nedomluvila schůzku a nenavštívila ho doma v jeho pracovně. A společně jsme se ohlédli za léty minulými. A nejen za nimi. „Při toulkách přírodou vidím bohužel i ty negativní věci. Asi více než člověk, který v tom není zainteresovaný. Vždycky mě to naštve, ale prozatím to bývá vyváženo tím, co mě i potěší,“ konstatuje pětasedmdesátiletý lesní inženýr, který se profesně zabýval mnoho let výzkumem v oboru geobiocenologie a krajinné ekologie s důrazem na životní prostředí a ochranu přírody.

Les a dění kolem něj znáte jako málokdo. Kdo ve Vás probudil tuto vášeň? Byli to rodiče? Zavzpomínejte, prosím.
K poznání přírody mě vedl tatínek. Byl to klasický kantor vyškolený začátkem první republiky, dokonce vlastenecky zaměřený. Byl odborným učitelem češtiny, zeměpisu a dějepisu, ale věděl i ledacos o přírodě, o nerostech i o kytkách. Jeho kolegou na tišnovské měšťance (tak se říkalo dnešnímu druhému stupni základní školy) byl botanik Jan Šmarda, pozdější docent Masarykovy univerzity v Brně, od kterého hodně pochytil. Já osobně jsem docenta Šmardu poznal až za vysokoškolských studií. Ale hodně se o něm v Tišnově vyprávělo, a když jsem chodil na tišnovské gymnázium, četl jsem jeho spisky, kráčel jsem v jeho botanických stopách a činím tak dodnes. Tedy srovnávám stav květeny před těmi 70 až 80 lety s tím, jak je tomu dnes.

A jak je tomu dnes?
Je to bohužel dost tristní. Na tišnovském katastru jsem na základě srovnání literárních údajů, nejen od docenta Šmardy, ale i od jiných autorů, zjistil, že tu chybí přes sto rostlinných druhů, které uváděli. Jenom na Květnici jich chybí skoro čtyřicet, což jsou opravdu varovná zjištění. Na druhé straně něco přibývá, ale to jsou vesměs invazivní neofyty, jako je například netýkavka žláznatá, která tu roste kolem Svratky, kolem potoků a vniká už i nahoru do lesů, nebo křídlatky. Obdobně je to i s faunou. Já sám se zabývám ptáky, je to moje vášeň od klukovských let. Třeba takový pták mandelík, modrý pták, ten už vůbec v České republice nehnízdí. Nebo už neuslyšíte chřástala, který hnízdíval v lukách u Svratky, neuvidíte ani tu dříve naprosto běžnou koroptev. Máme tu sice pod Tišnovem bobra, ale jeho návrat už nevnímáme jen pozitivně, protože kácí stromy. Časem zřejmě bude muset být i jeho populace usměrňována, jak se říká v řeči myslivecké, tlumena.

Po gymnáziu jste studoval lesnickou fakultu. Jste lesní inženýr, krásná profese…
Dneska mají lesní inženýři tak velké starosti třeba díky kůrovcové kalamitě, že to přestává být krásná profese. Ale musím se přiznat, že jsem v lesnické praxi nikdy nebyl. Od začátku jsem dělal ve výzkumu. Po absolvování brněnské lesnické fakulty jsem pracoval ve stanovištním průzkumu lesa. To je taková nádherná profese, při které podle bylinného podrostu ve vazbě na typ půdy určujete, jaká by tam měla být správná dřevinná skladba. Kdyby se výsledky takového průzkumu více ctily, probíhá již od poloviny minulého století, určitě by nebylo tolik smrkových monokultur a takové problémy s kůrovcem! Já jsem tento průzkum prováděl sedm let po fakultě u vojenských lesů po celém bývalém Československu, cestoval jsem od Šumavy až na východoslovenský Vihorlat a zase zpátky. Velice, velice mě to naučilo. Mým velkým učitelem na fakultě byl profesor Alois Zlatník, ochránce přírody a zakladatel československé geobiocenologie. To je taková dílčí disciplína ekologie, zejména ekologie krajinné. Je to opravdu krásná, ale náročná nauka, člověk musí znát od všeho alespoň trošku: něco z geologie, něco z pedologie (česky půdoznalství, pozn. autora), hodně z botaniky, zoologie atd. O přírodě jsem začal psát už v době, kdy jsem navštěvoval tišnovskou jedenáctiletku, my jsme říkali gympl, ale tehdy to byla jedenáctiletka. V těch letech jsem se seznámil a pak i spřátelil s Jaromírem Tomečkem, naším předním autorem přírodní prózy. Lesnickou fakultu jsem vlastně studoval proto, abych se o přírodě dozvěděl co nejvíce, abych pak v tom beletristickém psaní nedělal chyby, což občas autoři dělají. A tam mě právě chytla geobiocenologie a už jsem u ní zůstal.

Stále předáváte své znalosti a zkušenosti mladé generaci jako vysokoškolský pedagog na Mendelově univerzitě? Myslíte si, že mladí lidé stále vnímají krajinu jako součást našeho národního a kulturního bohatství?
Já si teď už druhý rok říkám „dvd“, dobrovolný výpomocný docent. Když je potřeba, tak vypomohu. Už se mi ale nechce přednášet, to jsem předal mladším kolegům, do jisté míry svým odchovancům. Rád ale jezdím se studenty ven, baví mě venkovní exkurze. A pak jsem stále ještě členem oborové rady doktorského studia, což je třetí stupeň vysokoškolského vzdělávání, v oboru ekologie lesa.

Na lesnické fakultě Mendelovy univerzity se toho od našich dob hodně změnilo. Pamatuji si, když jsem tam v letech 1961 až 1966 studoval, tak tam tehdy nebyly skoro žádné dívky, to byla vyloženě mužská záležitost a většina mých spolužáků tam přišla především kvůli myslivosti. To je dnes úplně jinak, dnes je tam téměř vyrovnaný počet ženského a mužského pohlaví a mnozí mají velký zájem o přírodu a krajinu a jejich ochranu. Takže u této části populace to vidím kladně. Ovšem nedokáži posoudit, jak je tomu u ostatních. Ve vlaku se setkávám se studenty, kteří hledí do jakýchsi přístrojů v ruce a vůbec si nevšímají toho, co se děje venku, v krajině. Tak bych řekl, že přírodu a krajinu v podstatě ignorují, neznají ji.

I když jste poznal přírodu nejrůznějších koutů České republiky, Slovenska a byl jste i v zahraničí, zůstal jste věrný Tišnovu. Jste místní patriot. V anotaci k Vaší knize Klucanina, vyšla v roce 2017, se píše: „Z jedné strany je Klucanina obklopena městskými ulicemi, z druhé strany lány polí. Takový osamocený nevelký ostrov obyčejného lesa to je, navíc protkaný sítí pěšin i rušnějších cest. Dá se tam vůbec něco zajímavého prožít a uvidět?“ Toť i má další otázka.
Skutečně jsem prošel rozmanitými lesy. Už padesát let se však věnuji celé krajině. Dělal jsem na Kubě, jezdil jsem s kolegy a studenty bádat do pralesních lokalit na Podkarpatskou Rus, do okolí českých vesnic v rumunském Banátu. Tři roky jsem strávil v bukových lesích ve slovenském Vihorlatě… Ale ta obyčejná Klucanina je les, ve kterém jsem vyrůstal a který mám stále rád. Vůně pryskyřice jejích borovic mě dodnes přitahuje, stejně jako přitahovala mého vloni zesnulého kamaráda Aleše Sigmunda. A zda se tam dá zažít něco zajímavého? V posledních pěti letech je to dost špatné, zcela zmizela taková ta ptačí drobotina. Zatímco dříve tam bylo možné běžně spatřit sýkorku parukářku, toho lesního skřítka s chocholkou, nebo králíčka obecného, což je náš nejmenší ptáček s takovým oranžovým proužkem na hlavičce, to už dnes prostě nelze. Co na Klucanině ale dodnes je, a málokdo to ví, tak jsou datlové černí. Krásní ptáci, kteří mě fascinují. Když uslyším jejich volání a stojím na zahrádce u domu, tak se za ním musím na Klucaninu pustit. Jsou tam bukové zmoly, kde datlové hnízdí, rád tam sedávám a pozoruji je.

Neměl jste někdy chuť přesídlit z Tišnova do jiného města?
Žil jsem dvacet let v Brně. Dokonce jsem tam měl domek v Kamenné kolonii, ale rád jsem se vrátil do Tišnova. Toto je můj rodný dům, nechtěl jsem nikdy skončit natrvalo jinde. I když jsem žil v Brně, skoro každý týden jsem jezdil za maminkou, nikdy jsem se Tišnovu neodcizil. Nechtěl bych žít jinde. Navíc jsem zakotvený do Vysočiny, můj tatínek pocházel ze Sněžného, Vysočina je můj další domov. Jsem tišnovský patriot, žijeme tu ve čtvrté, vlastně už v páté generaci. První byl pradědeček, který sem přišel z Valašska, z Rožnova pod Radhoštěm. Mám tedy šestnáctinu valašské krve. Valašsko mám také rád, teď tam navíc jezdíme za dcerou, která se tam provdala.

Předchozí otázkou jsem se tak trochu dostala i k Vaší publicistické aktivitě. Napsal jste stovky statí a expertíz do odborných a vědeckých časopisů nebo sborníků. Jste spoluzakladatelem a místopředsedou redakční rady časopisu ochranářů přírody a krajiny Veronica, který vychází v Brně již od roku 1986. Jak vzpomínáte na začátky Veronicy?
To je takové vysněné dítě, po tom jsem toužil. Časopis nebylo lehké založit, fungoval ještě tiskový dozor. Museli jsme zpočátku vycházet jako bulletin základní organizace Českého svazu ochránců přírody. Ale pozor, Veronica se píše s „c“, což je latinský název rozrazilu. Asi všichni známe populární Nezvalovy verše „Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil“, které nás také motivovaly. Chtěli jsme populárně psané odborné články o ochraně přírody a krajiny spojit s kulturou s tím související. Tedy i trochu básniček, fejetonů, esejí, kreseb. Což, myslím, se nám podařilo. Někdy více, někdy méně, ale tuto linii si držíme a vycházíme, což je úžasné, už ve 33. ročníku.

Vy jste se ale nevyhýbal ani jiným médiím. Ať už televizi, tak rozhlasu. Měl jste se léta podílet s redaktorem Simanovem na pořadu Prameny domova. Co Vám tato práce dala?
Ano, Vladimír Simanov byl úžasný a nesmírně skromný člověk. Byl to takový první reportér přírody. Přišel do terénu a tam nahrál třeba potůček, jak bublá, jak zpívá ptactvo, a k tomu vedl zasvěcený komentář. Spolupracoval jsem s ním na tomto oblíbeném pořadu léta, například i s Jaromírem Tomečkem. Rád na to vzpomínám i proto, že mě pan redaktor Simanov přiměl, abych psal pro pořad beletristické črty. Některé z nich jsem po letech zařadil do své knížky Kousíček modré.

Abychom stále jen nevzpomínali, jedním z častých námětů odborných i laických diskuzí v Tišnově byl a stále je biokoridor mezi Klucaninou a Květnicí. Jak se situace kolem něho vyvíjí?
Ve smyslu platné legislativy a metodiky jsme již v roce 1996 vytvořili s Ing. Dragou Kolářovou „Generel lokálního územního systému ekologické stability města Tišnova“. Ten má jako regionální biocentrum Květnici, regionální biokoridor probíhá kolem Svratky. Odtud pak vybíhají lokální větve – lokální biokoridory k lokálním biocentrům. Jediné, co tu chybí, tak je spojnice mezi Klucaninou a Květnicí, lokální biokoridor přes ta pole. Biokoridor má umožňovat migraci jak rostlin, tak živočichů přes krajinu, kde příroda jako taková chybí. A byť je to zaneseno v každém územním plánu, to ano, pro realizaci se udělalo pramálo. Pochopitelně vše naráží na problém s pozemky a jejich výkupem.

V Komisi životního prostředí jsem byl nepřetržitě 29 let, spoluzakládal jsem ji po listopadu 1989, ale teprve až v posledních dvou letech se nám trošku podařilo zvýšit zájem odpovědných osob o tuto problematiku. Stále věřím, že se biokoridor, navzdory rozpínání města dále do polí, přece jen podaří realizovat.

A protože člověk je nejen prací živ, čím se zabýváte ve svém volném čase? Maličko tím narážím na Vaše výtvarné aktivity.
Můj strýc Bohdan Lacina, což byl jeden z významných českých malířů 20. století, člen meziválečné avantgardy, mi říkal: „Honzo, ty piš, ale do malování se nepleť.“ Tak jsem se do malování nikdy nepletl, jen jsem trochu kreslil. Nekopíruji skutečnost, tvary si vymýšlím. A hlavně jsem lepil a lepím koláže. Pro mě je to úlevná hra, když třeba vezmu do ruky kousek třpytivého staniolu a vytvářím si zářivý svět. Dnes už ho sice nelepím tak zářivě, ale stále ve svých kolážích ten prvek zářivosti mám. Jde o symboliku mé vnitřní pohody.

Co nějaké další koníčky?
Koníčkem mi byla a stále je moje práce. V současnosti pokračuji ve „vcházení do obrazů“ – hledám místa dávných krajinomaleb, třeba Jamborových, a konfrontuji je s fotografem Josefem Ptáčkem se současným stavem krajiny. Příští rok by z toho měla být v Jamborově domě další výstava. Přemýšlím, co mám ještě rád. Hrozně rád jsem za mlada lezl po stromech, teď už se nikam nevyškrábu, ale kdybych byl mladší, asi bych se dal mezi arboristy. Pohled na svět z větrem rozevlátého stromu býval vzrušující!

Zlata Ptáčková

foto: archiv Jana Laciny