MALÁ GALERIE TIŠNOVSKÝCH FOTOGRAFŮ – 19. díl – Antonín Nahodil

Jako dítě školou povinné jsem se zabýval vším možným. Sbíral jsem známky, nálepky z krabiček od zápalek a miloval jsem stavebnici Merkur. Všechny mé aktivity probíhaly v Lomnici, kam se dodnes rád vracím toulat se okolními lesy a loukami. Koncem 50. let nebylo běžné, aby každý měl fotoaparát, ale byli amatéři, kteří nějakou tu bedničku doma měli a chodili do rodin fotografovat malé ratolesti stylem Pepík u dortu, Mařenka při prvním přijímání a tak podobně. Na Lomnici byl tímto fotografem pan Petříček a ten nabídl škole, že povede fotokroužek. Přihlásil jsem se a přinesl jsem si sebou starý tátův „měcháč“ Rajar pro svitkový film 6×9. Aby vůbec šla cívka založit, musel jsem vymezovat prostor pro ni desetníkem, jinak se nedalo převíjet. Byl jsem na něj patřičně hrdý do doby, než mě pan Petříček poučil, že je vhodný akorát na podložení nohy u stolu. V 10 letech jsem pod vánočném stromkem objevil dvouokou zrcadlovku Druoflex 6×6. Šla na ní nastavit clona 6,3 až 16, expozice od 1/10 po 1/200, zaostřit od 1m po nekonečno, to už bylo něco. Expozimetr jsem neměl, ale časem jsem se naučil odhadovat nastavení všech parametrů, takže pokažených filmů ubývalo.

Brzy jsem začínal filmy i zpracovávat. První byly kontaktní kopie, pak následovaly pokusy na vlastnoručně vyrobeném zvětšováku ze staré dětské promítačky. Jak šla léta, tak jsem se postupně dovybavoval. V roce 1966 jsem si pořídil dvouokou zrcadlovku Flexaret IV. S ní už se dalo opravdu tvořit. Bylo možné dokoupit filtry, adaptér pro kinofilm, ale hlavně měla Flexareta slušnou optiku, takže už jsem se nemusel trápit tím, proč jsou fotky v okrajích rozostřené nebo zkreslené.

S flexaretou jsem přežil střední školu, vojnu i celá 70. léta. Vojnu jsem absolvoval ve Velké Idě, malé obci u Košic. V tamní škole jsem vedl fotokroužek. Pro mě to byla možnost legálních úniků z kasáren, ale hlavně pěkné chvíle se školáky na procházkách s foťáky a také v komoře při zpracování nafocených materiálů. Po návratu z vojny jsme se s kamarády, kteří měli podobné zájmy, úspěšně pouštěli i do barvy. Bohužel sehnat kvalitní materiály vyžadovalo nadlidské úsilí. Občas se mně podařilo něco získat z tehdejší NDR, kde barevné filmy od firmy ORWO byly na slušné úrovni. Rád jsem fotil přírodu, občas i společenské události, svatby atp. Koncem 80. let jsem si pořídil přístroj na kinofilm, ale vzhledem k převažujícímu fotografování přírody mě to táhlo k většímu formátu. Tím dostupným byl Pentaconsix TL 6×6, který mám dodnes. V 90. letech jsem si dokoupil zrcadlovku Nikon 50 a později jsem se také stal členem Klubu přátel fotografie Tišnov. To už přicházela doba digitální se všemi výhodami a nevýhodami. Těším se, že již brzy budu mít více času se svému koníčku plně věnovat. V současné době používám fotoaparát Nikon D7100 s několika objektivy. Příroda pro mě zůstává věčnou inspirací a navíc bych také rád fotografoval život kolem nás. Občas s nostalgií vzpomínám na pěkné chvíle strávené u zvětšováku v temné komoře, na míchání vývojek a tónovacích lázní. Tato doba je však nenávratně pryč.

připravuje Václav Seyfert, redaktor TN