Téma měsíce dubna – vzdělávání a volný čas

Také v dubnu měsíčnímu tématu věnujeme více prostoru než jen dvě novinové stránky. Oblasti školství a volnočasových aktivit patří k náplni práce místostarosty Martina Sebery, který si pro toto číslo připravil stručný přehled aktualit. Zmiňuje se také o školských obvodech, což je téma, které vás zjevně pálí – do rubriky Tišnovský Hyde Park od vás přišly hned dvě kritické reakce. Jednu z nich jsme otiskli i s vyjádřením místostarosty Sebery.

Abychom celé téma posunuli do poněkud populárnější roviny, oslovili jsme celou řadu bývalých studentů tišnovských škol napříč generacemi s prosbou, aby zavzpomínali na oblíbené učitele či profesory. Je tu i krátká úvaha, kam nás v cestách do školy a na zájmové kroužky posunula moderní doba. Přejeme příjemné čtení…

O aktuálním vývoji v oblasti školství

Martin Sebera, místostarosta

Hned úvodem tohoto článku rád konstatuji, že školství bylo a je jasnou prioritou vedení města a je to vidět z mnoha aspektů. Např. na investičních výdajích za posledních šest let bylo investováno přes 110 milionů korun (70 milionů korun z vlastních zdrojů, 40 milionů korun z dotací). V současnosti probíhá rekonstrukce půdní vestavby na ZŠ nám. 28. října. Podkrovní prostory pavilonu 8 budou po realizaci plnit funkci učeben spolu s kabinetem, šatnami a hygienickým zařízením. Celková kapacita školy se zvýší z aktuálních 850 na 1 030 žáků. Bližší informace najdete v jiném článku tohoto vydání. Radost a zároveň starost mám z budovy bývalé základní školy na ulici Riegrova. Po pár letech nejistoty, co bude dál s budovou, jsme dosáhli jejího opětovného naplnění těmi subjekty, které navazují na její původní určení, tedy vzdělávání. Nyní zde působí gymnázium, základní umělecká škola, Středisko volného času Inspiro a komunitní škola ZaHRAda. Nyní spřádáme plány, jak s využitím dotačních titulů z Integrovaného regionálního operačního program (IROP) zajistit rekonstrukci budovy, včetně opravy pláště a výměny oken. V investičním výhledu na rok 2017 je v rozpočtu pamatováno na rekonstrukci víceúčelového hřiště a vybudování veřejného kluziště u ZŠ Smíškova, na rekonstrukci elektroinstalace na mateřské školce U Humpolky a v dalších letech pak na rekonstrukci dalšího bloku sociálního zařízení na ZŠ nám. 28. října, rekonstrukci elektroinstalace na ZŠ Smíškova apod.

Nejen investicemi se snažíme vytvářet podmínky pro kvalitní vzdělávání. Každým rokem navyšujeme (někdy nepatrně, ale stále) provozní výdaje na všechna školská zařízení (základní a mateřské školy), jichž jsme zřizovatelem.

Vcelku rychle a úspěšně reagujeme na změny legislativy, za nimiž lze spatřit např. vznik školských obvodů pro mateřské školky. Připravujeme vyhlášku o spádových obcích pro základní školy, kdy s obcemi v okolí Tišnova vytvoříme školské obvody, a též plánujeme výstavbu nové mateřské školy v lokalitě Hony za Kukýrnou, mj. i za účelem vytvoření dostatečného počtu míst pro dvouleté děti.

Velice dobře a kvalitně pracuje tým pod vedením Libuše Beranové na realizaci Místního akčního plánu vzdělávání (MAP) v území ORP Tišnov. Tento plán je tvořen pro základní a mateřské školy a vyplývá z lokálních potřeb v území s respektováním strategií na vyšší úrovni. Do tvorby MAP je zahrnuta široká platforma partnerů (školy – ředitelé, učitelé, zřizovatelé, rodiče, instituce neformálního vzdělávání apod.). Součástí projektu je i sdílení dobré praxe a vzdělávání pedagogů.

Ve výčtu aktivit z oblasti školství nesmí chybět též pokračování v elektronickém zápisu do mateřských školek. Letos dochází ke změně v termínu zápisu a ke změně pravidel pro přijímání (více v jiném článku). Určitě chceme pokračovat v oceňování nejlepších pedagogických pracovníků tišnovských škol, v akci s názvem „Magister Optimus“, která proběhne opět v závěru školního roku.

Vážení čtenáři, ve výčtu aktivit v oblasti školství se dostávám téměř ke konci. Mám už jen dva nesourodé body, které bych chtěl zmínit. Letošní jarní prázdniny mají děti v Tišnově v půlce března, v příštím roce se posuneme opět na samou špici, a to na týden od 5. února 2018. Zvláště pro rodiny, které jarní prázdniny využívají k lyžařským zájezdům, to bude vítaná změna.

28. březen je vyhlášený jako Den učitelů, kdy si připomínáme výročí narození Jana Ámose Komenského (28. 3. 1592). Přeji všem učitelům kromě trpělivosti s žáky, jejich rodiči a vzrůstající administrativou hodně sil a odhodlání v jejich zodpovědné a náročné vzdělávací a výchovné práci. Všem učitelům dále přeji uznalé ředitele a ředitelům uznalého zřizovatele. Za sebe musím konstatovat velkou spokojenost s prací všech ředitelů základních i mateřských škol.

Gymnázium Tišnov – škola s tradicí i budoucností

Karel Švábenský

Gymnázium Tišnov oslaví za tři roky sto let své existence. Je to tedy škola, o které se dá tvrdit, že má dlouholetou tradici a že už k Tišnovu neodmyslitelně patří. Stejně jako celá naše společnost procházelo tišnovské gymnázium dějinnými změnami spojenými s řadou méně či více vydařených experimentů. Poslední výraznou změnou bylo obnovení víceletého gymnázia v roce 1994.

Od roku 2001 se stal zřizovatelem školy nově vzniklý Jihomoravský kraj. V rámci tzv. optimalizace středního školství z důvodu poklesu počtu narozených dětí v devadesátých létech minulého století se počet otevíraných tříd ustálil od roku 2007 na jednu třídu osmiletého a dvě třídy čtyřletého studia. Při průměrném obsazení 28 až 30 žáky se tak celkový počet studentů pohybuje od té doby mezi 470 až 480, o které se stará cca 40 učitelů, sedm správních zaměstnanců a pět kuchařek ve školní jídelně.

Již v osmdesátých létech byla k hlavní budově školy přiřazena protější budova bývalé národohospodářské školy. Zatímco v hlavní budově jsou umístěny zejména kmenové učebny žáků tzv. vyššího gymnázia, v této vedlejší byly postupně stavěny zejména odborné učebny přírodovědných předmětů a informatiky. Od roku 1997 jsou obě budovy spojeny nadzemním můstkem, který umožnil vznik centrálních šaten v suterénu vedlejší budovy. Suterén hlavní budovy byl využit v roce 1994 k vestavbě školní kuchyně s jídelnou, což značně zvýšilo stravovací komfort žáků i zaměstnanců školy.

Vznik víceletého (v době vzniku sedmiletého, od r. 1996 osmiletého studia) si však vyžádal další prostory pro výuku. Řešení bylo nalezeno díky vstřícnosti města ve druhém patře vyprazdňující se budovy bývalé ZŠ Riegrova (skončila jako samostatná škola v r. 1993), kde nyní sídlí nižší stupeň osmiletého gymnázia.

Po roce 1989 byla ve všech budovách provedena kromě výše uvedených celá řada investičních akcí řešících jak problémy spojené se stářím budov (střešní krytina, elektroinstalace, fasády, stoupačky, vnitřní omítky, výměna oken, podlahy v učebnách), tak s modernizací prostor (nové vytápění, sociální zařízení, vybudování odborných učeben fyziky, chemie, biologie, informatiky, společenských věd a zeměpisu, hudební výchovy, jazykové učebny, ateliér výtvarné výchovy – mnohé s využitím dotací z fondů EU). Změnilo se také okolí školy, bylo vystavěno nové školní hřiště s umělým povrchem, při něm opraven domeček se šatnami, upraven prostor školního dvora za hlavní budovou.

Přesto tím naše investiční plány nekončí. Citelně postrádáme větší reprezentativní prostoru sloužící k akcím s účastí přes sto návštěvníků, chybí moderní knihovna se studovnou vybavená moderní technikou, potřebovali bychom rozšířit prostory pro výuku o jednu až dvě učebny. To vše by měl vyřešit projekt vestavby v půdních prostorách hlavní budovy, který je v současné době doveden do stadia hotové projektové dokumentace k provedení stavby. Chybí jen to nejdůležitější – schválení financí na jeho realizaci. Projekt by také řešil přístup pro imobilní osoby, s tím spojené úpravy sociálních zařízení, pomohl by modernizovat výuku jazyků.

Přestože je prostředí školy velmi důležitým faktorem, dobré jméno tišnovského gymnázia tvoří především úspěchy jeho žáků. Dovolím si tvrdit, že přes silnou konkurenci z blízkého Brna si dokázalo vybudovat velmi pevné místo v síti jihomoravských středních škol a jeho prestiž spíše vzrůstá. Svědčí o tom jak schopnost našich absolventů uplatnit se na libovolném typu vysokých škol, tak úspěchy našich žáků v různých soutěžích a olympiádách. Vzhledem ke specializovaným brněnským gymnáziím (jazykovým, matematickým) jsme postavili náš školní vzdělávací program na vysokém všeobecném základu doplněném v posledních dvou ročnících systémem volitelných předmětů. To umožňuje žákům přizpůsobit konec studia svému dalšímu profesnímu zaměření. Samozřejmostí je důraz na jazykové vzdělávání – na škole působili rodilí mluvčí již od počátku devadesátých let, letos celá třetina maturantů složila prestižní zkoušku FCE, či dokonce CAE z angličtiny, úspěchy v jazykových soutěžích bereme téměř jako samozřejmost. Naší snahou je motivovat žáky více k orientaci na přírodovědné předměty a další studium tohoto typu, neboť poptávka po takovýchto odbornících je ve společnosti značná. Největší investice v poslední době jsme také směřovali do modernizace přírodovědných učeben a laboratoří. Nezanedbáváme však ani výuku společenskovědních předmětů či estetickou výchovu – naši žáci byli v poslední době úspěšní v soutěžích studentské odborné činnosti, při škole působí pěvecké sbory Gloria Cantate a Gloria Jubilate, výtvory žáků zdobí vnitřní prostory školy.

Život školy je pochopitelně velmi silně spjat s Tišnovem, s celým tišnovským regionem. Rekrutuje se odtud nejen drtivá většina žáků, ale také učitelů i správních zaměstnanců. Většina absolventů se však i po studiu na vysokých školách vrací, což je důležité nejen pro ekonomiku, ale i pro kulturní a společenský život v Tišnově a okolí. Naši žáci se významně podílí na mnoha aktivitách města. Přestože je zřizovatelem školy Jihomoravský kraj, spolupráce s vedením města vždy byla a je příkladná, město bylo pokaždé ochotné pomoci při řešení našich problémů jak odborně, tak finančně. Lze si jen přát, aby tato spolupráce prospěšná všem měla ještě velmi dlouhé trvání.

HLAS LIDU (SVÉHO ČASU) STUDENTSKÉHO

připravil Václav Seyfert, redaktor TN

Abychom dnešní téma poněkud odlehčili a posunuli do úplně jiné roviny, položili jsme řadě absolventů tišnovských škol tuto otázku:

Na kterého tišnovského učitele nebo profesora z dob svých školních a studentských let vzpomínáte nejraději a proč?

A zde jsou nasbírané odpovědi (poznámka: i když ne všechny odpovědi se týkají gymnaziálních let, uvádíme u každého respondenta jeho maturitní ročník):

Stanislav Kokolia, maturitní ročník 1956

Moje vzpomínky se váží k období, kdy začala výuka na tehdy nové škole na Smíškově ulici. Učitelů, na které rád vzpomínám, je více: Augustin Navrátil, češtinář, náš třídní. Vladimír Bílý, matikář, který nás vedl i v modelářském kroužku. Nejvíce vzpomínek mám však na pana učitele Jaroslava Hudce, který byl sice přísný, ale spravedlivý. Jednotlivé generace žáků si pamatují především jeho různé vtipné průpovídky reagující na některé vzniklé situace; ty pana učitele popularizovaly mezi bývalými žáky nejvíc. Je jich mnoho, sám si jich několik pamatuji, ale zde je pro nedostatek prostoru nemohu citovat. Vyžadoval kázeň, a to jak ve vyučování, tak i při zájmové činnosti. V tehdejší době byly povoleny i mírné tělesné tresty. Nevyužíval je sice pravidelně, avšak někdy k tomu muselo dojít. Po létech mně nejvíc utkvělo v paměti, jak byl takto potrestán spolužák Otto H. A když o mnoho let později pan učitel v 97 letech zemřel, přijel na jeho pohřeb mj. i Otto H., rakouský státní příslušník, až z Vídně. Bylo zřejmé, že na svého učitele ani po tolika letech nezanevřel, že si ho vážil. Na někdejší „mazec“ už určitě dávno zapomněl… A proč tedy právě pan učitel Hudec? Protože ho mám ve svých celoživotních vzpomínkách jako pracovitého a čestného člověka. Byl to Pan učitel s velkým P.

Jiřina Vaňková, maturitní ročník 1960

Vzpomínám na řadu kantorů, téměř na všechny v dobrém. Na prvním stupni mě hodně ovlivnila Růžena Pospíšilová. Učila v 1. třídě a potom dlouhá léta vedla baletní skupinu Karasova divadla, v níž jsme byly něco jako „tišnovské girls“, vystupovaly jsme v divadle, silvestrovských kabaretech, při oslavách 700 let města Tišnova. Vzpomínám na paní učitelku Jarmilu Veselou, která učila češtinu na druhém stupni. Jednala s námi jako s dospěláky, s určitým odstupem – mně to imponovalo. Na gymnáziu byli někteří profesoři přísnější a důslednější (Stejskal, Štěpán, Salajková, Seyfertová), jiní to s učením a kontrolou vědomostí tak nepřeháněli, jednali s námi spíš po kamarádsku a otcovsku (Jaromír Hejl, Jebavý).
S obdivem vzpomínám zejména na profesory Morawitze (fyzika) a Jurkovou (deskriptiva). Na jejich hodiny jsem se těšila, nikdy se nenudila, pozorně sledovala a účastnila se. Vedli tzv. „problémové vyučování“: nutili přemýšlet, dedukovat, logicky chápat, kladli neustále otázky, abychom vyřešili „problém“.

Jan Modrák, maturitní ročník 1969

Rád zjišťuji, že na drtivou většinu kantorů ze základní školy i SVVŠ vzpomínám s vděkem. Jsou to či byli slušní, vzdělaní a skromní lidé. Uvědomuji si po létech, že nás mohli v totalitním státě daleko více politicky trápit a otravovat. A to jak ve vražedných 50. létech, tak po ruské okupaci, tedy před maturitou…  Na začátku 2. ročníku SVVŠ se před nás postavil mladý, mírně arogantní, leč vlídný biolog-přírodovědec a chemik RNDr. Rostislav Fichtel z Brna. Občas přijel na motocyklu, to se nám líbilo. Pozvolna nás vtahoval do dosud netradičního vnímání a chápání relativní nedělitelnosti a souvislostí fyziky, chemie, biologie a jiných oborů. Zcela mimo osnovy si neodpustil seznámit nás se základy proteosyntézy či se strukturou DNA, takže u přijímacích zkoušek na univerzity přírodovědných oborů i v následném studiu jsme byli ve výborné pozici, což jsme docenili až následně. Co bylo zásadní? Dokázal nás nadchnout, pootevřít tu nekonečně tlustou knihu přírodních věd, poodhalit ta ohromná tajemství a poslat nás na univerzity. Z jediné třídy, té, v níž jsem maturoval, vzešli tři lékaři, tři zemědělští inženýři, dva farmaceuti, potravinářský inženýr-technolog, RNDr. biolog. Pan doktor Fichtel posléze kantořiny zanechal. Byl několik roků přednostou  biochemické laboratoře v nemocnici v Tišnově, pak na stejném postu v Dětské nemocnici v Brně, v nemocnici v Hodoníně. A ještě nedávno byl přednostou laboratoří v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně. Jsme přátelé, vděčím mu za mnohé…

Drahoš Šikola, maturitní ročník 1975

Nejraději vzpomínám na Vladimíra Bílého. Byl naším třídním učitelem v 8. a 9. třídě ZDŠ a snažil se nás vzdělávat v češtině, dějepisu a posléze i v tělesné výchově. Dokázal být přísný, ale zároveň byl i spravedlivý a kamarádský. K problémům přistupoval sportovně, z ničeho zbytečně nedělal velkou vědu. V tělocviku se k nám často přidal a zahrál si s námi košíkovou nebo fotbálek. Dokonce i dějepis v jeho provedení nebyl až tak nezáživný. Na druhou stranu nám nic nedaroval. Největší nároky na nás měl v českém jazyce, kde jsme pravidelně každý týden absolvovali diktát a větný rozbor. I díky tomu neměl nikdo z nás problémy s češtinou při přijímacích zkouškách na střední školu.

Tomáš Šikola, maturitní ročník 1976

Nejraději vzpomínám na paní profesorku Jakubcovou, na její vlídné a moudré chování a schopnost si člověka získat i pro zdánlivě nepopulární věci. V dobách nepříliš vzdálených od okupace „spřátelených vojsk“ byla ruština značně neoblíbená, přesto v nás ve svých hodinách probudila zájem o ruskou klasickou literaturu, takže jsem si přečetl i mnohasetstránkový román Vojna a mír (samozřejmě v češtině…). Pak to byl i profesor Kadlec, který nás vytrhl ze „spárů“ naší dosavadní vyučující matematiky a nehledě na pro něj nepopulární kroky nás zachránil před velkými problémy u maturity.

Eva Mašková, maturitní ročník 1977

Vzhledem k tomu, že moje léta strávená na gymnáziu byla nejen studijní, ale i pracovní (30 let), moje vzpomínky na vztahy a práci s profesory splývají, nicméně převažují léta pracovní. Po nástupu do zaměstnání na gymnázium se většina kantorů ze studijních let stala mými spolupracovníky a spousta z nich i blízkými kamarády. Se všemi pedagogy jsem měla a mám velice přátelský a kamarádský vztah.
Pokud mám vybrat svého studijního oblíbence, byli by to hned tři – paní Hana Zavřelová, paní Ria Štemberová, pan Josef Tesař. K nám mladým studentům byli vždy přístupní, přátelští, laskaví a obětaví.

Irena Ochrymčuková, maturitní ročník 1978

To jsou silná slova, někoho upřednostnit a nikomu neublížit. Potkala jsem hodně osobností, jichž jsem si skutečně vážila a dosud vážím, popřípadě na ně s úctou vzpomínám. Takový byl pro mě i ředitel základní devítileté školy na Smíškově ulici v Tišnově Miloš Pokorný. Měl opravdovou autoritu bez křiku, laskavý, klidný pohled, chování sportovce, nadhled a smysl pro humor. Věřila jsem mu jako učiteli i jako člověku. Na gymnáziu jsem měla štěstí na úžasnou, odborně a převážně i lidsky silnou a kvalitní sestavu profesorů.

Ilja Krejčí, maturitní ročník 1980

Jako prvního bych jmenoval pana profesora Salajku. Nadchnul mě svým precizním přístupem – nikdy nechyběl, bez výjimky. Byl čestný, spravedlivý a i student, který nebyl nadaný, ale poctivě se snažil, mohl dosáhnout dobrého hodnocení. Byl pro mě představitelem staré středoškolské profesorské školy. A pak také pan učitel Hořejš. Učil mě matematiku na druhém stupni základní školy. Byl přísný, což mu zvyšovalo přirozenou autoritu, měl výborné učitelské nadání: zaujal, hodně naučil, byl spravedlivý, měl pořádek v hodině a nebál se udělit i nějakou tu facku.

Ivana Zapletalová, maturitní ročník 1983

Vzpomínám na dvě učitelky ze základní školy. Ve třetí a čtvrté třídě byla naší třídní paní učitelka Smrkalová-Tillhonová, od sedmé třídy nahoru pak paní učitelka Vlachová z Předklášteří. Obě nám rozuměly, chovaly se k nám hodně kamarádsky, když byl problém, netahaly hned rodiče kvůli každé maličkosti do školy, na školních výletech a v sedmičce na horách byla paní Vlachová spíš jako naše kamarádka, a ne učitelka.

Petr Kos, maturitní ročník 1985

Ze ZŠ Smíškova vzpomínám moc rád na paní učitelku Helenu Novotnou, která mě učila v 1. třídě, pro její laskavost a přístup. Dále na tělocvikáře Karla Šudáka, pro jeho nadšení a obětavost. Na gymnáziu pak na pana profesora Tesaře (zeměpis, tělocvik), byl kamarádský, ale nic nám neodpustil, byla s ním legrace. A také na třídního profesora Ladislava Lorence, byl přísný a náročný, ale spravedlivý. Mimo školu moc rád vzpomínám na paní profesorku Jakubcovou. Není se čím chlubit, ale musel jsem k ní docházet na doučování z ruštiny. Paní profesorka byla „stará škola“ a dokázala mě perfektně připravit k maturitě. Dodnes obdivuji její přístup a schopnost učit tak nezáživný jazyk… Pamatuji si, jak jsme spolu diskutovali i o historii, zvláště pak o historii kláštera Porta coeli (pochopitelně v češtině).

Martina Havlátová, maturitní ročník 1989

Čas strávený na gymnáziu v Tišnově pro mne představoval období radosti, sportu, kamarádství a studování. Měla jsem to štěstí, že jsem studovala ráda a snad i proto nemám negativní vzpomínky na práci a vztahy s kantory. Velmi ráda vzpomínám na paní Alenu Plíškovou, Hanu Zavřelovou, Soňu Zbytowskou, Viléma Štourače, Josefa Tesaře a další. A když mám vybrat svou star, mám hned dvě. Paní Jana Losová a Ria Štemberová mě svou lidskostí, laskavostí, přehledem a nadhledem přitáhly k biologii. Shodou okolností se později staly mými nejbližšími spolupracovnicemi. Jsem velmi vděčná, že s Janou Losovou nás dodnes pojí přátelství, a pevně věřím, že Ria Štemberová mě hlídá a dohlíží na mě z biologického nebe.

Martina Seyfertová, maturitní ročník 2008

Nejraději vzpomínám na své dva třídní učitele na gymnáziu. Do „druháku“ to byl pan profesor Zachoval, který nás učil chemii a měl k nám studentům od počátku kamarádský přístup. I přesto si udržel náš respekt a během dvou let jsme s ním zažili spoustu zábavy nejen v chemické laboratoři, kde nám v hodinách odhaloval tajemství všech těch nehezky vonících látek. Na konci druhého ročníku nám pan profesor „dal košem“, a pokud si dobře vzpomínám, odešel učit na jinou školu. Nelehký úkol pak měla profesorka Bílá, která pana profesora vystřídala. Avšak brzy jsme si naši češtinářku oblíbili a prožili i poslední dva roky na gymnáziu v přátelské atmosféře.

JINÁ DOBA…

Václav Seyfert

Školství a využití volného času, to nemusí být jen popis, jak to dnes v našem městě v tomto ohledu funguje. Mohou to být i obecné myšlenky, které člověka v dané souvislosti pravidelně přepadají a které se vůbec netýkají jenom Tišnova…

Třeba takhle před osmou hodinou ráno, když kráčíte kolem základní školy na náměstí 28. října. Ze všech stran přijíždějí automobily nejrůznějších renomovaných značek, z nich vyskakují žáci a posledních dvacet kroků do útrob školy už absolvují po svých. Jistě, je jiná doba – doprava se mnohonásobně rozrostla a nebezpečí tak číhá na silnicích pro všechny školáky daleko větší než dříve, tak proč dítě vystavovat i sebemenšímu riziku, když je možno dopravit je až téměř před tabuli vozem. No jo ale tenhle hošík přece bydlí nahoře na sídlišti a tohle dítě taky, ti by přece mohli sejít jen dolů po Květnické, ani by nemuseli přecházet vozovku. Jenže je jiná doba a v ní už mnoha věcem nerozumím – jen vzpomínám, jak v určitých létech minulého století šlapaly ke škole hloučky dojíždějících od svých vlakových či autobusových spojů a Klášteráci měli vždy v nohách dokonce celou tu pěší štreku ze svých domovů až do centra sousedního Tišnova, který jim dával vzdělání.

Pak přijdou odpolední hodiny a mnohá vozidla, občas zase trochu jiná, rozvážejí děti do zájmových kroužků. Rodiče bývají ještě v zaměstnání, je tu tedy prostor pro dědečky a babičky. Přemýšlím, zda by Mirek Dušín zvolil kroužek keramiky nebo by šel „s dobou“ a vzdělával se i odpoledne v IT, aby mohl třeba ve Stínadlech lovit Pokémony. Jenže kdyby se Jindra Hojer či další kamarádi přihlásili na jiné kroužky než Mirek, tak by se ti hoši snad ani nepotkali a Rychlé šípy by vůbec nevznikly… Hrozná představa. Dnešní děti mají i po vyučování tolik možností, kde je jim volný čas detailně organizován, že chybí snad jen jediná – totiž že by si ten volný čas organizovaly samy. Já vím, chráníme je takto před poflakováním s pochybnými cílovými skupinami, zmenšujeme možnost pádu do drogové propasti a tak dále. Asi to jinak nejde, je jiná doba…

Ale děláme to v té dnešní „jiné době“ opravdu všechno správně?

Foto ilustrační