Moje vzpomínky na Zdeňka Svobodu

V pátek 6. ledna 2017 zemřel ve věku 78 let po dlouhé těžké nemoci Zdeněk Svoboda, bývalý předseda Sdružení sportovních klubů Tišnov. Procházel mým životem od útlého dětství, někdy spíš jen tak v dáli, jindy naopak velmi, velmi blízko. Téměř každé desetiletí z oněch minulých časů mám do určité míry spojeno právě s ním.

Poznali jsme se v šedesátých létech na tenise. Chodíval jsem tam s tátou už jako dítě a Zdeněk byl stabilním hráčem tehdejšího tišnovského družstva. Blížila se mu sice třicítka, ale s mým starším bratrem jsme mu oba dva už jako malí špunti směli tykat a to nám imponovalo. Navíc se nám velice líbilo, že forhendem občas dokázal dát pořádnou ránu – mnohem větší než kdokoliv jiný ze všech, kteří na Ostrovec chodili hrávat. „Když budete, kluci, jíst hodně chleba s máslem, tak to brzy dokážete taky,“ říkával nám tehdy a my jsme tomu nějakou dobu skutečně věřili. Léto roku 1969 jsme dokonce strávili na společné dovolené na chalupě mého strýce v Janově v Jizerských horách a ty rány z forhendu jsme se od něj učili i na kurtech v Jablonci nad Nisou.

Následující dekáda byla obdobím společných výjezdů na velké tenisové akce do Prahy. V roce 1973 se ve sportovní hale konal vůbec první mezinárodní turnaj Grand Prix a byli tu k vidění nejen Kodeš nebo Hřebec, ale také mladičký Borg či Argentinec Vilas. Nemohli jsme si nechat tuhle událost ujít. Dva roky nato pak přišlo úspěšné tažení československého týmu Davisovým pohárem – zhlédli jsme i se Zdeňkem přímo na Štvanici nejen červencový duel proti Německu, ale hlavně legendární zářijové vítězství nad Austrálií, které pro náš tenis znamenalo postup až do finále této slavné soutěže. V zimních měsících jsme v těch časech společně hrávali ve staré tělocvičně sokolovny každou sobotu rekreační fotbálek a naše urputné zápasy většinou končívaly důkladným zhodnocením zpravidla v hospodě Na Pernštýně, což můj otec čas od času nesl poněkud nelibě.

Kolem roku 1980 jsme téměř každou zimu společně jezdívali s běžkami na Českomoravskou vysočinu. Bydleli jsme přímo na Ski hotelu nebo v Rokytně a bývalo tu se Zdeňkem pokaždé velmi veselo nejen v zasněžené stopě, ale také po večerech nad skleničkou v místních restauračních zařízeních. Často a rád vyprávěl, a protože už jsme byli zvyklí na jeho naprostou přímost a trošku ostřejší smysl pro humor, bavili jsme se při tom náramně. Jednu zimu jsme dokonce Vysočinu zaměnili za Krkonoše, ale zatímco Zdeněk si v Rokytnici užíval jako doma, já jsem tehdy odtamtud zbaběle ujel… Snad na mne ty Krkonoše byly až příliš vysoko.

Po roce 1990 – musím říci, že pro mne poměrně překvapivě – se stal právě Zdeněk Svoboda tím, kdo táhl téměř 15 let celý tišnovský sport. Provedl ve funkci předsedy někdejší Tělovýchovnou jednotu Tišnov složitou transformací na nově a moderněji zformované Sdružení sportovních klubů (SSK) a především dokázal se ctí absolvovat ještě složitější spory o rozdělení majetku s obnoveným Sokolem. Jako předseda tenisového klubu jsem tehdy byl členem správní rady SSK, ale nevídali jsme se spolu pouze na jejích jednáních; mnohé věci jsme probírali i na osobních schůzkách a od starostí s tišnovským sportem jsme často přecházeli i do osobní roviny. Když na podzim 2005 o jediný hlas prohrál volbu předsedy pro další čtyřleté období, odešel jsem z funkcí v SSK společně s ním – bylo nám oběma jasné, že se v místním sportu začínají prosazovat nové „metody“, které ani jednomu z nás nebyly po chuti.

Zdeněk rád cestoval, cítil se dobře hlavně v horách (či spíše v zalesněných kopcích), ale sílu si bral už ze samotné přírody jako takové. Stačil mu pohled na modré nebe či sluncem ozářenou zeleň všude kolem a už mně říkával: „Podívej, Vašíku, jaká je to nádhera!“ Měl pověst člověka, který dokáže cokoliv sehnat, čehož s úspěchem využívala nejen jeho mateřská Subterra, kterou coby vedoucí úseku dokonale zásoboval materiálem, ale také většina sportovních klubů našeho města. A pro mnohé bude překvapením, že se etabloval dokonce i v oblasti hudby, ač sám muzikantem nebyl – „pouze“ rád poslouchal swing, především slavný orchestr Glenna Millera. Hudební obec jej definitivně přijala do svých řad v roce 1974, kdy byl slavnostně „promočen“ Strécovskou univerzitou moravskou a získal tím právo užívat titulu „stréc“ – stejně jako třeba Gustav Brom, Milan Chladil nebo Hana a Petr Ulrychovi. I tak věhlasné persony jako Helena Vondráčková nebo Jára da Cimrman se této pocty dočkali později než on.

Téměř dvacet let statečně a dlouho i úspěšně zápolil s krutou diagnózou. A přestože to onoho 6. ledna dopadlo tak, jak muselo, pro mne Zdeněk Svoboda svůj boj se zlou chorobou neprohrál. Pořád mám pocit, že se prostě budeme dál potkávat… Určitě ho někde zahlédnu, jak s nezbytným souputníkem Mirkem Špačkem buď vyrážejí na další cyklistickou túru, nebo jdou jen tak posedět nad sklenkou něčeho příjemného…

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: z rodinného archivu Zdeňka Svobody