Včelař s fotoaparátem

S Josefem Permedlou o jeho životních koníčcích

Pan Josef Permedla (*1951), tišnovský rodák a dlouholetý respondent Tišnovských novin, fotograf a včelař, který s nestrojenou skromností sobě vlastní vždy ke vší chvále výsledků své práce zdůrazňuje, že „nic moc neumí“, protože se všechno, co dělá, naučil sám. Přesto za své umění včelařské i oko fotografické sklízí oprávněná ocenění, k nimž se nyní přidává i městem Tišnovem podpořené vydání jeho fotografické sbírky Život v přírodě, Tišnovsko objektivem. U příležitosti vydání této publikace jedinečně zachycující mozaiku živých tvorů naší přírody jsme pozvali jejího autora k rozhovoru. 

Pane Permedlo, na úvod bych Vás požádal o malé představení Vás a Vaší rodiny. Jaké jsou Vaše kořeny a Vaše profesní zaměření?

Já jsem se narodil v Tišnově. Mí rodiče pocházeli také z Tišnova, prarodiče, ti už byli z okolních vesnic, z Lažánek a Jehnic. Moje paní pochází z Borače, ale ještě jako dítě se přestěhovala s rodiči do Tišnova, nedaleko nás, takže jsme se díky tomu seznámili. Z našeho manželství máme 2 dcery a 7. vnoučat.

Jako žák jsem navštěvoval Základní školu na Smíškové v Tišnově, pak jsem se vyučil v TOSu Kuřim jako frézař. Po vyučení jsem pokračoval na Střední průmyslové škole strojní v Brně. Tu jsem končil maturitou v roce 1974 a začal pracovat v TOSu Kuřim, v technické přípravě výroby. A tam jsem zůstal až do 60 let. Takže jsem celý život strávil v jedné firmě. Nikdy jsem se netlačil nahoru, do vyšších vedoucích pozic, ale řídil se heslem „Ševče, drž se svého kopyta“. Zůstal jsem v té střední funkci mezi dílnou a vedením firmy. Takže když pak propouštěli, odcházely i mladší ročníky a mě si nechávali. Na konci pracovní kariéry jsem pak ještě 6 let pracoval v jiné strojírenské firmě, než jsem odešel do důchodu.

Oko fotografa

I když jste celý život strávil profesně ve strojírenství, mezi Tišnováky jste znám především jako včelař a fotograf…

Strojařina bylo moje povolání. Fotografování přišlo jako koníček, a stejně tak jsem se od 40 let věnoval koníčku včelaření. Jedno šlo téměř ruku v ruce s druhým. Fotografovat více jsem totiž začal právě pro včelařské výstavy. V roce 2001 měla Základní organizace ČSV v Tišnově 100 let výročí, při níž jsme dělali výstavu a přemýšleli tenkrát, jak ji obohatit. Tak jsem navrhl, že bychom mohli vystavit fotografie „Rok včelaře“. Pro ten účel jsem tedy pořídil první kolekci fotek, tehdy ještě na kinofilm.

Za 5 let už jsem pořídil první digitál a v roce 2005 jsem začal dělat z fotek výstavy. Bylo to v Jamném, kdy jsem se dohodl na 3 roky s chovateli drobného zvířectva ZO Tišnov, kteří tam tehdy vystavovali, tak vznikly první společné výstavy.

Toho už se chytli i zahrádkáři, tak jsem začal i s ostatními spolupracovat s výstavami fotek na obohacení výstav chovatelských a zahrádkářských organizací, ale i včelařských v okolí. Časem mi samozřejmě přišlo, že fotit pořád dokola včely, je pořád stejné, tak jsem začal fotit i něco z přírody, faunu a flóru, čímž jsem doplňoval původní výstavy včel.

Jaké bylo a je Vaše fotografické vybavení? 

Mým nejstarším fotoaparátem, se kterým jsem začínal, byla flexareta. To byl foťák na 12 snímků. Pak jsem si koupil prakticu, ta už byla na 36 snímků. To se pořád ale ještě bavíme o focení na filmy. Potom už jsem přešel na digitály.

Každý fotograf má teď na jazyku otázku, jaká značka digitálního foťáku u vás zvítězila? 

Ze začátku jsem zápasil s otázkou, jestli Canon nebo Nikon, ale „nikonáři“ mi neporadili, takže jsem se nakonec rozhodl pro Canon. Mám 3 Canony, začínal jsem s typem 600D, pak jsem pořídil 800D a teď mám 850D. Mám 3, abych nemusel moc často měnit objektivy. Když fotím v terénu, dostane se snadno do mechaniky při výměnách smetí, a takovému zhodnocování a opotřebení chci předcházet. Tak mám na jednom 125 mm objektiv, na druhém Sigma 600 mm objektiv. A na nejstarším mám objektiv na makro.

Vyvolával jste si fotky sám?

Sám. Z počátku jsem si všechny dělal sám. Dosud mám i všechno vybavení. To se týkalo černobílé fotografie. Jak už začala převládat barevná fotka, ta už byla na vlastní výrobu náročná a doma už to nešlo.

Kdo vám byl ve focení učitelem?

Trošku táta, ten fotil taky. Od něho jsem taky dostal svůj první foťák, onu flexaretu. Ale jinak jsem v tomto ohledu úplný samouk. Stejně jako ve včelaření jsem nikdy ani ve focení nějaké kurzy nebo školení neabsolvoval. Včelařství jsem zase odpozoroval od svého otce a strýce, který měl v Lažánkách včely.

Lovy objektivem

K focení zvířat, které patří v současnosti k Vašim nejzajímavějším výstupům, jste se dostal od včel…

Jak jsem zmiňoval, více fotit jsem začal na základě těch výstav. Nejprve jsem fotil včely, pak jsem měl ještě soubor z chovu čmeláků, a nakonec ještě chov matek. To už se mi zdálo, že je to pořád to samé, tak jsem začal inovovat s krajinami nebo zvěří, abych to oživil. Výstavy těchto spolků byly zpravidla určeny dětem, tak jsem chtěl dětem přiblížit přírodu, která nás obklopuje. Intenzivně chodím do přírody na Tišnovsku posledních pět let.

Máte zajímavé záběry zvířat, která člověk sotvakdy uvidí. Co takhle nějaké zajímavé vzpomínky na tato krásná setkání?

Setkáních a situací zažívám mnoho, ale častokrát vyfotit nejdou. Zůstanou tak jen jako „záběry“ před očima. Z těch uskutečněných je ale také řada hezkých vzpomínek.

Když jsem hledal motiv do svých foto kolekcí, chtěl jsem najít jezevce, lišky, divočáky zkrátka něco zajímavého. Takže jsem začal tím, že jsem si vyhlídl nory, u kterých jsem čekal. U jedné takové nory jsem si řekl, že tam budu tak dlouho, dokud se něco neobjeví… po 2 hodinách, když už se šeřilo a bylo skoro k 21. h., se z nory vybatolili jezevci. Tak to byly první snímky takových plachých zvířat, které jsem pořídil. Pak už to bylo lehčí, protože jsem lépe věděl, kde a v jaký čas je fotografování nejvhodnější. Ale k tomu jsem taky potřeboval místo, kde je dostatek světla. Zvířata si samozřejmě nestaví nory tak, aby byly dobře viditelné, naopak jsou na spoustě míst spíše v zarostlých houštinách, což je pro fotografii nevhodné, protože je tam tma. U jedné návštěvy se stalo, že jezevec si to zamířil ke mně a zastavil se, zaškrabal za uchem, byl ode mne na dva metry.

S liškami byl stejný problém, ale i u nich jsem si odpozoroval kdy a kde je mohu zastihnout. Takové milé setkání jsem měl s liščaty u jejich nor. Seděl jsem vždy za křovím, stromy skrytý asi tak na 10 m, a cvakot fotoaparátu ony samozřejmě slyšely. Když to cvaklo, podívaly se na mě. Jedny liščata byla zvědavá, co to tam je za kořist, tak za mnou přišla až na 2 m.

Když navštěvujete určitá místa častěji, zvyknou si zvířata na Vás?

Moc často na stejná místa nechodím. Zvěř si návštěvy člověka velice dobře pamatuje. Snazší je vypozorovat cestičky zvěře v lese, louce a na poli. Tak si nacházím místa, odkud je mohu snáze sledovat, když se po svých cestách přemisťují. Takto se mi např. podařilo „odlovit“ lišku, která mě nevědomky minula, když jsem seděl za šípkovým keřem a sledoval stezku, kterou chodila bachyně se selaty. Ale když jsem tam seděl za 3 dny znovu, už byla daleko opatrnější, u lesa se zastavila, a raději utekla pryč.

Setkal jsem se s tím, že návštěvami lidí zvířata změnila své bydliště?

Stalo se mi to u jezevců, kde jich obývalo v jedné noře pět. Ale protože je objevili fotografové a filmaři, a často tam někdo chodil, napřesrok už v noře nikdo z nich bydlet nezůstal. V jiné lokalitě se takhle zase odstěhovali do více krytého místa. I na čápy černé chodím již čtyři roky sledovat je při jejich hnízdění, ale jen tak 3x do roka. Bohužel díky častějším návštěvám dalších neopatrných milovníků fotografie v loňském roce, letos žádní čápi nezahnízdili i když v bukovém lese létali. Později jsem zjistil, že také došlo ke změně partnera čápa.

Co nebezpečné situace? Zvířata zvlášť když brání svá mláďata, mohou mít odlišné reakce na přítomnost lidí, než by si pozorovatel přál…

U takové bachyně se selaty má člověk při focení trochu strach. Na druhou strnu, když těm zvířatům nic nedělám, tak oni taky nemají důvod mě ohrožovat. Nestalo se mi nikdy nic, i když jsem byl blízko.

Největším zvířetem, jehož fotografii máme v právě vycházející publikaci, je jelen. Sám jste říkal, že jste si na něj musel počíhat, až se objeví.

V našem regionu je jelen vzácností. Pamatuji se, že se více jak před 40 lety jeden dvanácterák zřejmě zatoulal do okolí Lažánek. Tam ho tehdy zranil pytlák, ale nechal ho snad ze strachu ležet na místě. Tak ho objevili až místní lesáci a trofej zůstala mysliveckému spolku. Jeleni potřebují rozsáhlejší prostory, tak žijí spíše ve větších lesích. Některé kusy se toulají v lesích na Babím lomě, a pak směrem na Vysočinu, pod Sýkoří, a tam, kde se střídají lesy pole a louky, kde se mohou bez většího rušení pást.

A nějaký záběr, ze kterého jste měl opravdu radost.

Měl jsem radost, že jsem náhodně na jaře zachytil čírku modrou. Ta tu přilétla, jen aby se zastavila, odpočala, nakrmila, a letěla dál. Nikdy jsem ji tady u nás nespatřil. Zajímavým byl i loňský roky, kdy stála voda na loukách Mlýniska pod Tišnovem. Tam přilétali bílí i černí čápi, bekasina otavní, chřástal vodní, kulík říční, čejka chocholatá, rackové, pisík obecný, ledňáček. Řada vodních ptáků, kteří tu jindy nejsou.

V poslední době se mluví o pronikání divokých zvířat do měst, kde nacházejí snazší zdroje potravy a útočiště…

Před 50, 55 lety taky Tišnov vypadal jinak než dnes. Do zahrad – města létali bažanti, chodili srnci a zajíci. Dnes je příroda jinačí, pernatá zvěř tu už nežije, divoký králík z krajiny zmizel, zajíců moc není… nově sem ale nalétávají např. straky, které hnízdí u kostela, holub hřivnáč hnízdí na hřbitově. Zvykají si tu a nejsou tak plaší, jako v divoké přírodě. Ve větších městech jako je Brno, paradoxně častěji se v parcích objevuje i vyšší zvěř, jako srny, ale také koroptve a bažanti. Jsou to většinou neudržované porosty.

Zvířatům obecně chybí prostředí, kde by mohli žít stabilně. Například v době, kdy vedla od nového hřbitova polní cesta do Šatan a kolem Železného k Drásovu, zde byly meze obývané koroptvemi, provrtané norami syslů a křečků. Uprostřed polí spojovací cesty a bažina, kde každoročně hnízdily čejky chocholaté. Na Klucanině sova, kalous ušatý. Dnes už něco pohltila zástavba, bažina byla od meliorována, meze rozorané. Stěží se mi tu podařilo vyfotit křečka po několika letech.

Máte zvíře, které se vám ještě nepodařilo ulovit, a které byste rád v nejbližší době?

Těch je. Rak říční, ten tu není. Sysel, ten tu taky není. Strakapoud menší, ten mi zatím uniká. Aspoň se mi podařil ten křeček, ale budu lovit dál, snad se ještě podaří něco zajímavého.

Včelaření

Včelaření by vydalo na další velmi obsáhlou kapitolu, zvlášť když se tomuto koníčku věnujete profesně už 33 let. Zálibu jste nicméně také podědil z rodiny.

Táta trošku včelařil, ale ne tak intenzivně. Hlavní jsem podědil po strýci z Lažánek, od něhož jsem měl i první včely, když jsem začínal ve 40 letech včelařit sám. Současné včelaření vyžaduje cit pro potřeby včel a ten kdo toto podcení v současné době varroázy ohrožuje nejen svoje včely, ale i okolních včelařů.

Vaší včelařskou „specializací“ je chov matek 

Od samého začátku mne chov matek zajímal. Matky se chovají buď pro vlastní potřebu na výměnu starých nebo nevhodných matek a obnovu včelstev, nebo na rozšiřování včelstev na včelnici. Když jsem měl přebytky, tak jsem to nabídnul ostatním včelařům, kteří si dodnes chodí pro matečník nebo pro oplozenou matku.

Jsou to zákony přírody, ze kterých buněk se ve včelstvu líhnou matky, nebo do tohoto procesu aktivně zasahuje sám včelař?

Z každého oplozeného vajíčka se může vylíhnout buď dělnice nebo matka. Z neoplozeného vajíčka se vylíhne trubec. To jsou přírodní zákon. Včelař, ale do tohoto procesu vstupuje tak, že z dělničích vajíček nechá vylíhnout larvu, kterou následně přelarvuje do mateřích misek, kde pak včely samy krmením mateří kašičkou vychovají matku. Včelař tedy určuje, ze které larvy bude vychována a vylíhne se matka.

Zároveň je to ukázka, že ve včelstvu nevládne královna, jak býváme mylně učeni ve škole, ale dělnice. Ty určují vývoj včelstva, vychovávají si, nebo i mění svou matku samy. Matka by bez svých včel nepřežila. Včely jsou tak jediný z tohoto typu hmyzu, který žije v trvalém společenství. Na rozdíl od čmeláků, vos nebo sršňů, kde zimu přežívá jen mladá matka sama.

Při výchově matek postupuji tak, že v sérii matečníků nalarvuji 25-30 misek, a včely samy je pak krmí. Matky se líhnou v jeden den, takže před vylíhnutím se musí tzv. zaškolkovat (oddělit od sebe), protože první matka, která se vylíhne, vykouše ostatní matečníky, a tím by zlikvidovala celou sadu pro ni konkurenčních matek. Je to tedy velmi systematická péče. V měsících květen, červen, červenec musím ke včelstvu prakticky každý den jít provést nějaký úkon. Nemůžu si říct, že to teď nejde nebo se mi nechce. Vývoj matky trvá 16 dní.

Životní cyklus včely je v takto organizovaném společenství také zajímavý.

Včela se líhne 21 dní od nakladení vajíčka. Jako „mlaďuška“ dostává na starost úklid v úle, později se stává krmičkou (krmí mladé včely, trubce a matku), pak je z ní stavitelka, staví nové buňky z vosku, přechází na roli zpracovatelky zásob, pak se stává strážkyní česna, a nakonec svého života se stává létavkou, což jsou včely, které vidíme na květech. Jako pozorovatelé tak vidíme venku jen 1 třetinu úlu. Ostatní členové se starají o jeho chod uvnitř. A celý účel společenství včel je péče o další generaci.

Včely, které se líhnou na jaře, jsou tzv. krátkověké. V době svého larvárního vývoje nejsou tak dobře živené, a proto se „udřou“ už tak za cca 3 týdny. Dělnice, co se líhnou v červenci a srpnu, jsou lépe živené, a díky tomu dlouhověké. Jejich úkolem je přežít zimu, a na jaře zakládají novou generaci včel. Trubci zimu nepřežívají, jejich vývoj trvá 25 dní od nakladení vajíčka. Včely je po ukončení snůšky v podletí vyženou z úlu.

Ocenění za včelaření a fotografie

Jste nositelem ocenění za svoji fotografickou tvorbu. Dostalo se vám uznání i za včelařskou práci?

Před časem jsem se zúčastňoval soutěže Český med. Tam se hodní nejen kvalita medu, ale i vzhled jeho balení a prezentace. 1. zlatou medaili jsem dostal v roce 2007, po roce 2015 už jsem toho nechal. Jeden rok jsem získal i 3 medaile – za květový smíšený, pastovaný i medovicový med.

Jako fotograf jsem spíše vystavoval včelařské fotky na různých místech – v Praze v Troji, tam jsem získal třetí místo v soutěži MEDfoto v roce 2011, ale i v soutěžích ČSV, čtvrté místo. Také fotografie byly vystaveny v Mostě, ve včelařském učilišti v Nasavrkách, v muzeu v Poličce, Skutči nebo Tišnově a jinde v ČR. I soutěží jsem se účastnil především s tematikou včelařství. Na republikové úrovni u příležitosti Svátku dřeva v Žamberku 2012 získali ocenění 1. místo za kolekci „Včelaření na Tišnovsku“, kam jsem dodal 6 fotografií. V zahraničí to pak bylo na Mezinárodní včelařské soutěži na veletrhu ApiSlovenia, kde jsem v roce 2020 dosáhl na 3. místo. V roce 2021 ocenění „absolutní vítěz“. Zúčastnilo se 183 fotografů ze 27 zemí světa ze 1001 snímkem. Tak to se určitě spletli, řekl s úsměvem.

Kolekce fotografií přírody Tišnovska objektivem Josefa Permedly bude nyní možno shlédnout od září do listopadu v Městské knihovně v Jamborově domě v Tišnově, spolu s možností zakoupit zde novou publikaci Život v přírodě, Tišnovsko objektivem.