Kamarádi na celý život

Střípky vzpomínek na zesnulého Karla Šudáka

Poprvé jsme měli spor koncem II. svět. války: Co je důležitější? Tank, který stál před jejich domem, nebo dělo, které stálo před naším? Já tvrdil,
že dělo, on zase tank.

V předškolním věku jsem ho prosil: Kalíčku, půjč mi kolibičku. Já měl trojkolku a ta jezdila pomaleji než koloběžka. Někdy mi ji půjčil, přesto jsme se stali kamarády. Každé ráno v bílých ponožkách, světle hnědé sandály, bílé košilky, nalízané vlasy od maminek, drželi jsme se za ruce a šli jsme do školky. Odpoledne na hřiště, které jsme měli před domem, kde jsme kopali do balonu a hráli s ostatníma klukama různé hry. Do první třídy zase spolu, kde se nás ujal pan řídící Cvrk, který hrál na housle a my jsme zpívali, učili se počítat, psát a číst. O prázdninách bylo naše místo v lese jménem Zlobice, kde jsme sbírali hříbky, a tak se i postarali o večeři. Když se šlo do potoka, takzvaně do strže ke splavu, koupali jsme se v dost studené a taky špinavé vodě. Staršími kamarády jsme byli poučeni, jak se chytají pstruzi do ruky, tak jsme to s úspěchem zkoušeli.

Odešli jsme na osmiletou školu (říkalo se jí měšťanka). Museli jsme učit a celkem nám to šlo. Hráli jsme fotbal za Drásov a měli mimo školu další pravidelnou činnost. Taky jsme vlastnili kola (osudová) – Karel zelenou sportku, já kolo strýcovo, který byl zrovna za velezradu ve vězení. Byli jsme tak nadšeni cyklistikou, že jsme s partou kluků na hřišti u sokolovny vybudovali klopenou hliněnou cyklistickou dráhu, na které jezdilo mnoho kluků z vesnice, a dokonce se na ní pořádaly závody.

Naše cesty se jakoby rozešly, když šel Karel na pedagogickou školu do Brna, kde bydlel na internátě, zatímco já zůstal doma a navštěvoval  jedenáctiletku v Tišnově. Přesto jsme se scházeli a jezdili na společné tréninky a přidávali se k nám další zájemci o cyklistiku – Tonda Havránek z Drásova, Miloš Šikula, Pavel Šimek, Staňa Mrkos z Kuřimi, Fr. Křivánek z Vev. Bítýšky, s nímž se bavíme cyklistikou.

Ale přichází vojna, já jdu do Valašského Meziříčí, Karel do Liptovského Hrádku. Jsou tam cyklistické oddíly Dukla, tak dostáváme volno na tréninky a na závody. Po dvou letech přicházíme zase domů, pořizujeme si závodní kola favorit a začínáme pořádně trénovat. Taky nastupujeme do zaměstnání jako učitelé – já do Deblína, Karel v Rovečném. Já jezdím do Deblína každý den na kole, Karel na sobotu a neděli domů, rovněž na kole. Jednou přijel strašně odřený, spadnul z provizorního mostu za Drnovicemi, přerazil dřevěné zábradlí a dopadl do travnatého údolíčka, kde starší paní sekla srpem trávu. Jednak se strašně lekla, ale pak se o něho postarala. Měl štěstí, kromě odřenin, nic víc, tak dojel přes Lysice a Černou Horu do Malhostovic domů. Ani tato příhoda ho od cyklistiky neodradila.

Byli jsme spojeni nejen cyklistikou, ale i kulturní činností. Hráli jsme divadlo Fidlovačka, kde v roli starého učitele dokázal zahrát na housle „Kde domov můj“ tak dojemně, až se v hledišti objevily kapesníky. V další hře Příliš štědrý večer jsem měl zpívat a hrát na kytaru. Tak mě to trochu naučil. To už diváci slzy neutírali. Jeden rok jsme pořádali takovou estrádu na Silvestra. Sál malhostovické sokolovny plný, Karel hrál na klarinet a na housle, já na klavír. V písničce Můj ostrov plný krás zpívala sólo Vlaďka Vojancová, později Dupalová, maminka ministryně Aleny Schillerové. Zpěvačka měla přes sebe přehozenou pestře květovanou látku, na zádech sepnutou spínacím špendlíkem. Pro autentičnost scény hořel před zpěvačkou skutečný ohýnek. Jenže špendlíček povolil a oblečení sjíždělo dolů a stále více se začala objevovat holá ramena. Zpěvačka to vytušila, přestala hýbat jednou rukou a druhou křečovitě držela na zádech svoje oblečení. A držela dobře, nespadlo.

Nesmíme zapomenout na naše toulky autem značky Škoda Rapid. Říkalo se mu Viktor, byla to ještě předválečná výroba, řidičem byl studující vysokou školu František Janků, zv. Jandera. Mimo cyklistickou sezónu jsme díky Viktorovi objezdili skoro všechny zábavy a odpolední čaje v okolí. Alkoholu  jsme neholdovali, mimo řidiče. K výbavě patřila deka, vůz neměl topení. Taky kartáč na boty a konev. Když mrzlo, musela se vypustit voda z chladiče a před odjezdem zase nalít nová. Nejčastější obsazení Viktora bylo: Karel, já, Zdeněk (bratranec Karla) a řidič Jandera. Toto období končilo 31. 12. a opět začal tvrdý trénink mráz nemráz. V dubnu závody na jih: časovka Brno–Pohořelice–Brno, pak Brno–Mikulov–Brno, Brno–Břeclav–Brno, Moravská Třebová atd.

Byli jsme v tomto sportu velmi úspěšní, ale začala se nám líbit děvčata a cyklistika šla trochu stranou. Našli jsme si životní partnerky a na kole jezdili pouze rekreačně. Založili jsme TJ Tišnov – cyklistika. Členy byly dneska známé osobnosti Bořivoj Chromý, Jan Modrák, Mirek Zemánek, Petr Kučera, Luboš Drábek, Petr Beneš. Pak se přidávali další, Karel Babák, Martin Chutný, Luboš Martínek, Jarek Drábek, Josef Zavřel, bratři Balákovi a  Vévodovi, později Ivo Konečný, Karel Souček, Dušan Jedov, bratři Klepárníkovi a řada dalších. Schůze výboru se konaly v kabinetě TV na ZŠ Smíškova. S Karlem jsme pořádali náborové závody pro děti a pověstné cyklokrosy na Klucanině. Při tom jsme ale stárli.

Já zůstal u cyklistiky jako trenér, Karel začal volejbal, potom tenis a u toho zůstal, ale občas se projel na kole do Malhostovic na zahrádku a stavil se za mnou na kus řeči.

Naposledy mne navštívil letos o prázdninách, seděli jsme na zahradě, plánovali pobyt s Hankou, dětmi a vnoučaty. Tradičně do Jedovnic a potom do Chorvatska. Šel jsem se s ním rozloučit, podívat se na jeho nové auto. Poslední moje slova byla: „Nejezdi tam, už máš svůj věk. A přesto ti přeji šťastnou cestu a krásný pobyt. Ahoj.“ Karlova poslední slova byla: „Neboj, já to zvládnu. Ahoj.“

Za nějaký čas mi zvoní mobil. Volá Karel Šudák, ale hovoří jeho manželka Hana a sděluje mi tu strašnou věc. Já a celá naše rodina nikdy nezapomeneme…

Petr Rampula