Šli sme špacírem

Inspirována rubrikou „Napsali jsme před 50 lety – říjen 1970“ v minulém čísle Tišnovských novin, přesněji odstavcem o nářečí z pera PhDr. Karla Fice „Jak se u nás mluvívalo“, navazuji podobným příspěvkem. Na svých cestách v terénu se setkávám s míněním:

„Jacípak my sme v řeči Hanácí. Gde só Hanácí a gde sme my! Tadyk je sténak lepší než tam.“ Nebo: „Tady u vás samé nahoru dolů, to je těma kopcama, samé jabka, jablóška a hobe (brambory a houby)!“ Nebo: „Von pál, vona pála (on povídal, povídala).“ Po vycházce z Tišnova k Týdnu mobility tradiční cestou do Předklášteří na Dny evropského dědictví mi vytanulo a ze zapsaných poznámek se objevilo množství rázovitých slov. Všechna by se k pěšímu pohybu dala použít. Naše nářečí prochází časovým vývojem a pozvolna se vytrácí – jako všude. Ale stále je ještě zřetelné a také intonace řeči je znatelná. A brněnské hantec je blízko…

Mohlo by se tedy říct: šli sme po svéch, pěšky jak za vozem, pěchy, pěcha, pěšo, pěšórem, jechali, jachali, nově pěšobusem, pěchobusem. Kdybychom bývali šli rychle, museli bychom fofrovat, valit, namazat se pod kolenama, prohrábnót, vyvazovat, mazat, švihat, hnat to, lope cope, trapem, jak zajíc, jak bicygl, nasadit běhy, nasadit tirik, po vojensku, piglovat, dělat soce (dlouhé kroky), sáhovat, tumlovat, hotikat- utikat, letět (rozdíl od lítat po venku, lófrovat), vzít nohy na ramena, zahnót kramle, nově kopnót do vrtule, jet jak fretka. Pobídky ke zvýšení tempa jako val, pohni, spíché, dělé,
utiké na cestě nepadly.

Pomalu by nám to dlouho trvalo, nebylo možné šórat se, šontat se, šmatlat, londat se, tahnót se, tahnót nohy, šinót se, sotvá se hébat, sotvá lezt, vlíct se.

Técit nebo técat (hledat) jsme stihli jen formou ukazování. Před lety by bylo: té je nebo tade je (tady je), divé, divéte, běžte, dite, déte se tadyma, todyma, tadema, tótok cestó. Naprosto se nedalo lazekovat, bloncat, pencat, vobendovat, palundovat čili jen popocházet, obcházet. Jen částečně jsme dbali na důstojnost průvodu, kdy bychom si vykračovali jak šafář, půlmistr, jak kohót, páv. Je třeba připomenout chůzi s lehkostí u dívky: jen plola, jak srnka, ani travičko nezvuhla, jak pírku; u chlapce: jak srnec, jak jeleň.

Nešli jsme ani těžkým krokem jako slon, řimbaba, kyrysar, ani hlučně, to bychom museli škrontat, ťápat, cápat. Pokud bychom nebyli vítáni, mohly by nás stihnout rozkazy: pal, vypal, vodpal, vypaluj, padé, val, vodpréskni, už se nes, maž, tahni, vyhni (od hnít), kybluj se, zdrhé, sméké, šibuj, jeď-jeď, plav, vodsuň se, vodplav, pigluj vocaď.

Než jsme se nadáli, hópli sme po vobědě na chvílu do Kláštera. Nebyli jsme příliš zmatrovaní (unavení), natož hobezdoch (bez dechu). Na památku pěších poutníků z Tišnovska v minulosti prozradím dětskou radu na zastávkách: „Udělé strhané gzicht a sódovka je hned!“ Ani v našem cíli občerstvení nechybělo.

Myslím, že by nebylo špatné, kdybyste vy, čtenáři Tišnovských novin, přispěli do muzejních záznamů barvitými slovy z našeho kraje, tentokrát na téma práce na poli a v hospodářství. Přivítáme vaše příspěvky v Podhoráckém muzeu nebo poštou či na tel. 544 544 221, případně na e-mailové adrese: i.ochrymcukova@muzeumbrnenska.cz. Děkujeme a těšíme se!

Irena Ochrymčuková