Jak (ne)zabít kulturu

Málokdo asi v březnu nepodlehl strachu z neznámého onemocnění COVID-19. Je to celkem pochopitelné. Kdo si zachoval zcela chladnou hlavu? Asi málokdo. Tento úkaz nás paralyzoval a život v naší zemi se téměř zastavil. Uběhlo pár měsíců a začali jsme se vracet do běžného života. Na tento jev jsme si zvykli. Mnoho odvětví lidské činnosti ale tento fenomén ochromil a napáchal těžko vyčíslitelné škody. Jednou z nejpostiženějších oblastí se stala kultura, a to v tom nejširším slova smyslu.

Počáteční šok, který byl celkem pochopitelný, vystřídala vlna solidarity, v níž kultura sehrála nenahraditelnou roli. Umělci pořádali on-line koncerty a dalšími aktivitami se snažili vytrhnout lidi z letargie a obav, prostě blbé nálady, děti, dospělé, seniory a také všechny v tzv. první linii. Přišly restrikce, které v naší zemi nemají obdoby a v obecném slova smyslu přispěly ke zlepšení situace. Na druhou stranu lze zjevně konstatovat, že hledat logiku v některých nařízeních by byl asi nadlidský úkol a jejich chaotické a nepřehledné publikování přispívalo spíše k nedůvěře a rozčarování. S přibývajícími informacemi o viru se začalo ukazovat, že tvrdost opatření není adekvátní a že je nutné zvednout pomyslná stavidla a začít s uvolňováním. Co ale hrálo podstatnou roli v uvolňování těchto opatření? Na první pohled se zdá, že to bylo především o tom, kdo, respektive která vlivová skupina vytvořila větší tlak. Na koncerty a do divadel nesmíte, ale do hypermarketů ano. Přicházela alibistická „uvolnění“ počtu diváků nejdříve na 50, potom na 100, na 300, na 500, na 1 000, venku, vevnitř, s rouškou, bez roušky s testy umělců, bez testů… Jenže takto se kulturní akce plánovat ani pořádat nedají. Mnoho lidí v kultuře přišlo o práci, protože kultura je závislá jednak na příjmech ze vstupného a za druhé na podpoře státu či mecenášů. Umělci, ale i pořadatelé stále hledali cestu, jak z této pasti vyjít ven.

V Tišnově jsme bleskurychle překopali veškeré plány na léto a chystali jsme program alespoň pro těch 50 lidí. Věřili jsme, že lidé o prázdninách nebudou tolik cestovat a budou rádi za to, že mohou vyrazit za kulturními zážitky. Pestrá škála akcí na každý týden. Zatím co jinde se koncerty rušily, v Tišnově jsme je objednávali, pro mnoho muzikantů se naše město stalo světlem na konci tunelu. Jenže léto je za námi a my můžeme konstatovat, že lidé, až na malé výjimky, zůstali k této nabídce lhostejní. Šedesátiprocentní propad návštěvnosti je zdrcující. Pokud si myslíte, že je tomu jinde jinak, tak věřte, že to je jev celorepublikový. Například nejmenovaná kapela, která vyprodává stadiony, zaznamenala v Brně návštěvu celých 75 lidí a v Liberci musela koncert pro nezájem zrušit. Kina v celé republice, včetně těch letních, zaznamenala největší propad návštěvnosti v historii. Něco způsobilo počasí, něco nezájem diváků, něco přetrvávající strach z nákazy. Z té stejné nákazy, která lidem nebránila jet do Chorvatska a pořádat hony v nákupních centrech. Situaci může dokreslit věta matky, která šla kolem našeho kina, v němž se připravovala premiéra pohádky pro děti, a kdy jí její synek s nadšením prosil, aby se na ni šli podívat: „Jseš normální? Ještě tam chytneme ten kovid.“ Na druhou stranu jsme vyzkoušeli, i přes veškerá potenciální rizika, uspořádat koncert Monkey Business v letním kině. Přes pět set diváků zaostalo o pouhou stovku za brněnským koncertem této kapely. Veškeré zažité vzorce chování diváků se změnily a všichni pořadatelé akcí začínají na zelené louce a sbírají nové zkušenosti. Není se o co opřít.

Jenže čas běží a lidé v kultuře dosáhli na ekonomické dno, není kam dál. Diváci zmizeli a stát zatím kultuře téměř nepomohl. Očekávali bychom, že pomoc přijde z ministerstva kultury, ale omyl, to se stará pouze o státem zřizované instituce. Soukromé subjekty, které tvoří velké procento umělců, jsou bez pomoci. Prý se o ně má postarat ministerstvo průmyslu. Ale co průmysl ví o životu v kultuře? Málo, skoro nic. A co s tím dělá ministr kultury?

Čeká nás podzim a další opatření. Vím, chodit na koncerty nebo na divadlo v roušce není nic úžasného, ale pokud rezignujeme na kulturní život, začne se z naší společnosti vytrácet duše, kterou kultura do našeho bytí vdechuje. Nabídka kulturních akcí je široká a pestrá. Je smutným faktem, že pokud se vystupující umělci nenacházejí v oblasti mainstreamu, že jsou lidé nedůvěřiví a nevěnují jim pozornost. To ale neznamená, že by jejich kvalita byla menší než popových hvězd, kolikrát je přesně opak pravdou. Jen proto, že nejsou tzv. „profláknutí“, neznamená to, že do našeho života nemohou přinést obrovský zážitek, který nás může posunout. Proto prosím, překonejte svůj strach a podporujte svými návštěvami kulturní akce.

Stejně tak je jisté, že bez podpory municipality hrozí zastavení a ochromení kulturního života v obcích či městech. Řekl bych, že je téměř morální  povinností politiků na všech úrovních kulturu podporovat v nejvyšší možné míře. Neboť jinak hrozí, že naše kulturní duše bude víc a víc chřadnout a nedokáže nám přinášet hodnoty, které si za peníze nekoupíme. Nenechme umřít kulturu.

Pavel Hanák