Mami, já chci do školy, prosím…

Věta, kterou od svého dítěte mnoho rodičů nikdy neslyšelo. Věta, kterou bylo velmi často slyšet během letošního jara v mnoha domácnostech. Nesplnitelný sen mnoha školáků se stal skutečností. V úterý 10. března 2020 bylo vyhlášeno celorepublikové uzavření škol. Z minuty na minutu. Na dobu neurčitou. Byla jsem v tom okamžiku postavena před naprosto neznámou situaci. Okamžitě se vrátit z pracovní návštěvy v brněnské škole Labyrinth, svolat bleskovou poradu učitelů, snažit se všechny uklidnit, rozdat úkoly, sdělit plán na příštích pár dnů, zajistit nouzový provoz školy, sdělit náplň práce pro příští dny provozním zaměstnancům, řešit zásobení potravinami ve školní kuchyni, ale i postarat se o vlastní rodinu a potom už jen čekat. Čekat a věřit, že se školy otevřou za týden, za čtrnáct dní, po Velikonocích. Kdy tedy? Ministerstvo školství dlouho mlčelo, všichni jsme začínali být nervózní. Děti nechodí do školy, ale musí se přece učit! Kolegyně začaly šít roušky a zásobovat okolní sociální a zdravotnická zařízení. Již po pár rozpačitých dnech se rozjela nevídaná aktivita všech učitelů. Spojili se se svými žáky různými způsoby, které umožňovaly on-line výuku. Nejprve přes e-mailovou komunikaci, později přes aplikaci Bakaláři.

Po týdnu již všichni vyučovali různými formami, které mnozí do té doby neznali. Ještě do jara jsme děti varovali před vysedáváním u počítačů a nevhodností neustálého používání mobilních telefonů. Najednou se přes noc stala tato zařízení nenahraditelným pomocníkem a zprostředkovatelem výuky. Učitelé vyučovali ze svých domovů, děti při vyučovacích hodinách seděly v dětských pokojích a často pomalu celá rodina začala pronikat do tohoto virtuálního školního světa. Rodiče pomáhali dětem, děti radily svým rodičům. Velmi problematická byla zpočátku i koordinace výuky v jednotlivých třídách a předmětech. Porady pedagogů nahradily videomeety, schůzky rodičů probíhaly formou videokonferencí. Nikdo nevěděl, co nás čeká. Začínalo se blížit třetí čtvrtletí, později konec roku a vzrůstala nervozita ze známkování, z přijímacích zkoušek na střední školy, z vysvědčení.

Proběhl elektronický zápis dětí do 1. tříd bez účasti budoucích prvňáčků ve škole. V polovině května se začínala nařízení pomalu uvolňovat. Do lavic se vrátili žáci devátých tříd a s nimi i vyučující češtiny a matematiky. Po pár týdnech mohly nastoupit i děti 1. stupně. Bylo třeba zajistit a hlavně dodržovat náročná a velmi přísná hygienická opatření, bylo nutné připravit mnohá provizoria. Byla to škola neškola, učení neučení. Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku a Covid-19 ji mávnutím proutku proměnil na školní docházku dobrovolnou. Byla to doba prapodivná. Z mnohých rodičů se stali domácí učitelé, mnozí učitelé se proměnili na IT odborníky. Ale dnes, s odstupem pár týdnů, mohu říct: „Ano, zvládli jsme to! A zvládli jsme to velmi dobře!“ S obrovským pracovním nasazením, často s pracovní dobou překračující zákonem stanovený počet odpracovaných hodin. Mnohdy na úkor své vlastní rodiny a často také za poslechu uštěpačných poznámek o několikatýdenním povalování se doma, půlročních prázdninách a nicnedělání. I s tím jsem se setkala. To je mi stále moc líto. Za sebe, za svoje kolegy. Když byla situace opravdu napjatá, začala jsem připravovat videa „Nedělní pozdravy z ředitelny“. Nejprve pouze pro moje kolegy, později i pro žáky a jejich rodiče. Velmi mne překvapilo a hlavně potěšilo, když mi později spolupracovníci říkali, jak moc jim v té době beznaděje moje „ředitelské řeči z kanceláře“ dodávaly síly a tolik potřebnou naději, že v tom nejsou sami.

Moc bych si přála říct, že je to nejhorší za námi. S nadějí vyhlížím září. Věřím, že se epidemiologická situace uklidní a nový školní rok začne tak, jak je běžné. Doufám, snad tomu tak bude. Chci poděkovat všem svým kolegům za jejich obrovskou práci, kterou odvedli hlavně během letošního druhého pololetí. Chci poděkovat rodičům za jejich pomoc, vstřícnost a podporu svých dětí. Ale hlavně chci poděkovat svým zástupkyním, které při zajišťování provozu školy odvedly neskutečnou práci! Chci poděkovat všem kolem sebe, kteří mi byli oporou a rádci v často zdánlivě neřešitelných situacích. Věřím, že tato zlá doba brzy skončí. A pokud ne, jsme u nás ve škole na nová úskalí při on-line výuce dobře připraveni a opět to vše zvládneme. Přeji všem mnoho sil do nového školního roku a věřím, že větu „Mami, já chci do školy, prosím…“ bude v tišnovských domácnostech slyšet i nadále, tedy i  ve dnech, kdy budou dveře školy pro všechny opět každodenně otevřeny.

Radmila Zhořová