Smíchem proti trudomyslnosti

O umělecké tvorbě s tišnovským jubilantem Lubošem Balákem

22. června oslaví 50. narozeniny režisér, dramaturg, spisovatel a autor divadelních her Luboš Balák. Jak půlstoletí svého života hodnotí on sám, které události ho ovlivnily v jeho cestě za uměním, jemuž zasvětil ve svém dosavadním životě většinu času, a jak se dívá na svoji tvorbu očima dnes již zkušeného spisovatele a dramaturga, jsme se ho zeptali – tentokrát korespondenčně.

Luboš Balák padesátiletý
Mistře, když slavil 50. narozeniny básník Svatopluk Čech, oslovovali ho gratulanti „ctihodný kmete“. Jak se cítí chlap dnes, když dovršuje takové  kulaté jubileum? Je na vrcholu sil, s dojmem, že život má ještě před sebou, nebo spíše bilancuje a hledá, které sny má šanci si ještě splnit, a které už nikoliv?
Já mám pořád dojem, že mám ještě něco před sebou. Ale víte, jak to je. Špatně se rozhlédnete, vstoupíte do silnice… Nebo se špatně rozhlídne někdo jinej. A pak také ty moje důležité vnitřní orgány mohou mít úplně jiný dojem než já. Dřív jsem měl na všechno dost času, říkal jsem si, udělám to zejtra, zejtra, zejtra, takže dneska musím makat, protože mám obrovský skluz.

O vlastním soukromí řada lidí nerada hovoří. Zeptám se tedy jen na detail: Které události Vás nejvíce ovlivnily v osobním životě a profesním směřování?
Po gymplu v Tišnově jsem nevěděl, co dělat, dokonce jsem pracoval skoro rok jako popelář u Technických služeb města Tišnova, koulel jsem popelnice, bavilo mě to. Ale já jsem pořád něco psal, přihlásil jsem se na JAMU na dramaturgii, tam seděla asi desetičlenná komise a všichni se shodli na tom, že jsem blbej, ale že dobře píšu, tak to se mnou zkusí, když doženu tu vzdělanost. Tak jsem četl, četl a četl a něco jsem dohnal.

Váš život je spjatý převážně s Brnem. Nějakou roli v něm však sehrálo i naše městečko v úpatí Vysočiny? A nenacházíme odraz této role i v některém z Vašich děl?
Tišnov mám rád. Žil jsem tu od jednoho roku, vlastně až do loňska. A máte pravdu, napsal jsem i hru Městečko v úpatí Vysočiny. Ta dokonce vyhrála soutěž Národního divadla v Praze o původní českou hru, tak se ji tam chystali uvést, ale já měl ještě jednu hru Švejkův vnuk a nakonec se rozhodli pro ni. I když to nedopadlo úplně šťastně.

Luboš Balák tvůrčí
Spisovatel, dramaturg, scenárista, režisér, umělecký vedoucí… Nějak mezi tou záplavou uměleckých postů nenacházím také titul „herec“?
Já hrát neumím. Já když hraju, tak mám pocit, že kecám, že to nejsem já, že se přetvařuju a všichni to vidí, a to mně vadí. A herec to musí mít opačně – je rád, že lidem kecá a oni mu to věří. V Huse na provázku a v HaDivadle bylo tradicí, že hrávali skoro všichni, technika, uvaděči, lidi z kanclu. Soubory byly malé, a když hra měla mít víc lidí, tak si menší role skočili. A když to někomu šlo, tak příště dostal větší. Mě taky nutili, hrál jsem například kněze – to byl legendární výstup – dodnes si herci (Liška, Daniel) ze hry pamatují moje věty a parodují mě.

Nebýt hercem, a přesto tvořit role pro jiné herce – nechybí autorovi ona autentická zkušenost vlastního přehrání, vystoupení, interakce s publikem a z toho vyplývající závěry, co dělat jinak, lépe?
Autor tu interakci, jak hra funguje, co je vtipné, co ne, vidí, buď je v publiku, nebo jako já – přechází v zákulisí a poslouchá. Já bych to z role nepoznal, hrál bych – navíc špatně – a celek neviděl.

Neměl jste někdy zájem nebo pokušení „svěrákovského stylu“ začít psát díla či role pro sebe, v nichž byste sám mohl lépe než jiný herec vyjádřit a ztvárnit vlastní myšlenky a postavy?
Já jsem uváděl své pořady, zpočátku Komediograf, pak jsem to nechal Matonohovi, nebo Posedlost, taky Funebráky v Huse na provázku a tak dále. Ale i s tím jsem měl problém. Připravil jsem si vtipnou řeč, a když se třeba diváci hned nezasmáli, tak jsem znejistěl a zmatkoval – herci musí být obrostlí hroší kůží, a když se lidé nesmějí, jedou dál. Já na to nervy nemám.

Jako autor, režisér nebo scenárista jste u uměleckých vystoupení vždy pouze oním „mužem v pozadí“, za scénou, zatímco smetanu úspěchu samotné  jevištní prezentace slíznou herci. Nemrzí vás někdy, že se Vaším peřím takříkajíc chlubí jiní?
Máte pravdu, autora prózy lidé znají, napíše knížku, u divadelních her a ještě víc u filmových scénářů diváci autory skoro neznají, chodí se spíš na herce. Woody Allen měl dramaturga, který mu pomohl vymyslet tu jeho postavu popleteného intelektuála. A Woody mu za každý film posílal peníze, přestože už s ním nepracoval – ale pomohl mu s tím zásadním – životní postavou a on jako autor to chápal. Myslím, že jsem také mnoha hercům zásadně pomohl s jejich hereckými postavami a typy, které pak vidím v televizi a podobně, ale žádný honorář mně dosud nepřišel.

A co herci a autoři, jaký je mezi nimi vztah? Jedná se o dva znepřátelené tábory, které spolu bojují, nebo se výsledné umění rodí ze vzájemné harmonie?
Jak jsme si říkali, nejdůležitější pro divadlo a film je herec, ten je nositelem děje, humoru… Musíte se domluvit, jinak vám věc nefunguje, dobře ji obsadit, stačí malá chyba a rok práce, a třeba i dobrý nápad, jsou pryč…

Ve výčtu Vašich děl nacházím výhradně divadelní a scénická díla. Co takhle tvorba televizní? Míjí Vás? Nebo je to tak záměrné?
Něco málo jsem napsal, ale tyhle věci jsou týmové, máte tam dramaturgy, šéfy skupin, režiséry, já jsem takovej samorost. V nekonečných seriálech někdo píše dialogy, někdo dějové linky, já to neumím. Já si napíšu Manželství v kostce, obsadím Oldu Navrátila a Zuzanu Kronerovou nebo Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská atd. Dělám si své vlastní autorské projekty a ty mě uživí, až mně nabídnou v televizi vlastní pořad, tak uvidím.

Luboš Balák divadelní
HaDivadlo a Husa na provázku, dva kultovní brněnské umělecké stánky, přitahující odedávna alternativní divadelní scénu. Proč a co Vás přivedlo
zrovna sem? Byl Vám umělecký styl těchto divadel bližší než vysoké umění hlavních stánků múz?
To přišlo samo, na JAMU mě učil Arnošt Goldflam z HaDivadla, Petr Oslzlý z Husy. Ale má to i logiku, když jste mladej autor, tak jste alternativní vždycky, nebo byste měl být. Taky se musíte učit. Velké stánky mají jinou dramaturgii, tam musíte dorůst a někdy to ani není potřeba.

Vedle dramaturgie jste strávil v obou divadlech řadu let na pozici uměleckého vedoucího. Kýmpak tato postava v divadle je a jaká zodpovědnost na ní spočívá?
V těchto typech divadla je umělecký šéf zodpovědný za dramaturgii, co se bude hrát, za režiséry, které osloví, za soubor, za hostující herce a další umělce, za rozpočet jak celku, tak každé inscenace, za reklamu, za návštěvnost… A když nějaký herec začne krást ponožky a je jich najednou nedostatek, tak i za to.

Co Vás nakonec přimělo, abyste se přestěhoval do virtuálního divadla Komediograf, bez vlastní scény, zato se zcela vlastní tvorbou?
V divadle musíte být, jinak se vám rozsype, chodit na představení, chválit herce, posedět s nimi do rána.

Komediograf bude mít pět let. Z čeho se zrodil? Byl to nápad ze dne na den, nebo vznikl jako logické vyústění?
Jak jsem odešel z funkcí, měl jsem čas na psaní, začalo mě to bavit, vybírám si lidi, kteří v tom hrají, měl jsem to udělat dřív.

Aktuální situace první poloviny letošního roku, pandemická opatření, na několik týdnů zmrazila veškerý společenský život. Umělecké scény si
začaly zoufat v předtuše vlastních ekonomických potíží. Jakým způsobem to postihlo Vás?
My jsme přišli už o 21 představení, to je skoro osm tisíc diváků, 10. března měl mít Komediograf novou premiéru Skečmena v LaFabrice, přesně desátého přišel nouzový stav, takže byla odložena, 7. června měla být premiéra Programu na záchranu mužů na Fidlovačce, také zrušeno… No a podzim kdo ví, jak dopadne. Ale nestěžuju si, já teď stejně pořád jen píšu nebo jezdím na kole, moc toho nepotřebuju. Navíc to postihlo všechny, nejen divadla. Jen jestli se diváci nebudou dlouho bát a vrátí se sedět vedle sebe – bez roušek…

Luboš Balák umělecký
Groteska, ironie, parodie, recese… Jak často se Vám stává, že Vaše strefování se do společenských nešvarů má i negativní odezvu od „potrefených hus“, kterým se nelíbí, že se staly terčem posměchu?
Nejvíc „potrefených hus“ se ozvalo, když jsem napsal krátkou komedii Jak Miloš Zeman propil Hrad. Byla to taková jemná  distingovaná komedie o jednom ožralci, a měl jste vidět ty sprosťárny, co nám chodily na divadlo. A přitom humor je jen úhel pohledu – mnohdy pomůže se na věci podívat jinak – humor nikoho nevraždí.

Svoji tvorbu nazýváte „smíchovou katarzí“. Je smích Vaším životním krédem a přístupem, nebo to vnímáte jako výsledek, k němuž Vaše tvorba dozrála?
Já jsem se pokoušel napsat vážnou věc, ale bylo to hrozný. Smutek prožívá každý sám, když se smějeme, otáčíme se na přátele, jestli se smějí také, tak asi proto. Navíc dobrá komedie vychází ze smutku, z vážných věcí, popisuje vlastně to stejné jako tragédie – jen jinak.

My Češi a Moravané jsme sarkasticky a ironicky založený národ, který si v křečovitě krizových situacích ulevuje smíchem. Co Vaše umělecké ucho?
Boccaccio napsal Dekameron, jak mladí lidé utekli z Benátek, které zasáhl mor, a vyprávěli si lechtivé příběhy. Režiséra Tomáše Svobodu z Fidlovačky napadlo udělat dnešní Dekameron z doby koronaviru. Je tam deset autorů, napsal jsem historku z karantény Příručka na zkvalitnění sexu. Myslím, že už je to natočené, mělo by se to vysílat na Seznamu. Teď někdy.

Jako autor divadelních her jste získal již i některá ocenění. Odborné kruhy o Vás hovoří v superlativech nejplodnějšího autora divadelních her své generace. Která z ocenění Vás nejvíce těší?
Ceny dávají komise. Sám jsem si někdy myslel, že jsem napsal geniální věc, a nic, jindy jsem zase tak nadšený nebyl, a cenu jsem dostal. Největší ocenění je ale plnej dům diváků.

A jakého osobního přínosu pro současnou domácí dramaturgickou tvorbu si u sebe nejvíce ceníte sám?
To, že jsem začal psát už na JAMU a věci se skoro hned hrály. A tak když to viděli mí kolegové, že i takovej blb jako já to dokáže, tak začali psát taky.

Chtěl byste nakonec čtenářům Tišnovských novin poslat pozdrav? Nebo je pozvat na novou premiéru?
Tento rok měly být čtyři premiéry, ale jak to dopadne, nevím. V červnu začínám režírovat v Kalichu na malé scéně mou starší hru s Václavem Koptou a Josefem Poláškem Butch Cassidy a Sundance Kid, western z Bohnic, tam věří, že v říjnu premiéra bude. Ale především se mně podařilo dopsat humoristický román, hurá, dvacet let se pokouším o prózu   a fakt mně to nešlo. Díky koronakrizi jsem na to sedl, a mám dobrej pocit. Jmenuje
se Poslední heterosexuální komedie, začíná v Tišnově v hospodě na Skleníku a směřuje do Litomyšle, tři chlapi   na výletě… Věřím, že to bude i film, už mám vybraný ty tři herce a poslal jsem jim text – Karel Zíma, Martin Hoffman, Roman Zach – tak když to vezmou, uděláme audioknihu.

Děkujeme za rozhovor.
Také za něj díky, zdravím všechny v Tišnově! Zvláštní pozdrav posílám do tišnovských hospod, kde jsem tak rád pil pivo (Skleník, Terasa, Humpolka, Géčko, Palec atd.). A taky zdravím všechny ty, co jsem tam kdy v životě potkal. Ahoj.

Vladimír Vecheta