Smích a úsměv otevírají cestu k lidem

Kdyby se mne někdo zeptal, proč vyhrál MOST již dvakrát zdejší komunální volby, nemusel bych nad odpovědí přemýšlet ani sekundu, protože v této věci mám jasno. V roce 2014 učinilo vedení MOSTu geniální tah, když na kandidátku zařadilo paní Ludmilu Cvrkalovou,
která svým charismatem lehce přetáhla na jeho stranu drtivou většinu hlasů tišnovských seniorů.

„Jirka Dospíšil hrával s mým synem Rudou stolní tenis a já jsem chodila fandit, takže mě znal,“ vypráví paní Cvrkalová. „Oslovil mě, zda bych byla ochotna přidat se k volebnímu sdružení, které vytváří; hned jsem věděla, že do toho půjdu, protože starší lidé potřebují zastání a cítila jsem, že bych mohla být užitečná. A víte, co je zajímavé? Hned druhý den mě navštívil Ing. Václav Šikula a snažil se o totéž jménem ANO… Ale já už byla rozhodnutá pro MOST.“ Když pomáhala sbírat podpisy, aby MOST vůbec mohl vstoupit do voleb, většinou se jí lidé ptali: „A vy budete taky kandidovat? Ano? Tak to vám rád podepíšu.“ Dnes už se její aktivita na tomto poli stala natolik legendární i uvnitř vlastní rodiny, že vnuk jí posílá úsměvné pozdravy z dovolené na adresu: „Politička Ludmila Cvrkalová…“

Narodila se v roce 1941 v Sezimově Ústí, kam přišli její rodiče ze Zlína. „Naši byli ,Baťovci’, táta dokonce zakládal prodejnu obuvi v Tišnově,“ vzpomíná. V rodišti bydlela do 16 let; pedagogickou školu studovala v Českých Budějovicích a dokončila ji v Holešově. „Centrum bylo v Kroměříži, ale děvčata měla své sídlo v Holešově. Tam jsme byly obrazně řečeno jen my studentky a pak vojáci, to bylo fajn.“ Učit začala v Moravském Písku, kam se soudruzi snažili naverbovat mladé kantory, aby tím omezili bující religiozitu. „Jenže já jsem tam hned začala zpívat v kostelním sboru,“ říká se smíchem.

V roce 1961 se vdala; manžel byl ze Svatoslavi a mladá učitelka dostala umístěnku do Deblína. Vedení okresu ji ale přemístilo do dětského domova ve Vranově, dva měsíce strávila ve škole v Předklášteří. V září se jí narodila dcera Lída a po mateřské dovolené začala v dubnu 1962 učit v Deblíně, kde vydržela až do důchodu. „Výjimkou byla léta 1974–8, kdy jsem učila u nás ve Svatoslavi. Bývalí učitelé šli do penze, tak nás sem přeřadili i s mým manželem, kterému jsem dělala ředitelku. Školu ale brzy zrušili a já se vrátila do Deblína.“ Tam končila v prosinci 1996 a 3. 1. 1997 se stala důchodkyní. „Školu jsem milovala,“ říká, „ale v důchodu už jsem nechtěla učit. Mezi dětmi – a vůbec mezi lidmi – jsem ale ráda dodnes.“

V té době už byla paní Cvrkalová vdovou, manžel zemřel v roce 1990. A protože netoužila důchodový věk trávit sama v malé obci, poohlížela se po bydlení v Tišnově. „Chtěla jsem koupit byt na Polní ulici, ale potkala mě Věra Rašovská a říká mi ,Tady nic nekupuj, ukážu Ti něco lepšího‘,“ popisuje tišnovské začátky. „Zavedla mě do nedávno otevřeného penzionu, kde se s bydlením teprve začínalo. Ukázala mi, jak vypadá byt, a bylo rozhodnuto; 7. 2. 1997 jsem se tu stala jednou z prvních obyvatelek.“

Začalo údobí nebývalé aktivity. Na penzionu pomáhala rozbíhat kulturní akce, které se tu zpočátku zdaleka nekonaly v podobě, jakou známe dnes. „Na úvod jsem pozvala harmonikáře Tondu Zavřela z Maršova, který k nám následně jezdil hrát každý měsíc.“ Na řadu pak přišli i známější umělci, přičemž paní Cvrkalová nadále dávala úřednicím tipy, koho na koncert pozvat. To ale nebylo všechno. Deset let hlídala o víkendech sbírky v Podhoráckém muzeu, zapojila se do práce v novém Domě dětí a mládeže: „Šla jsem jen doprovodit Evu Josífkovou na jednání s ředitelkou a skončilo to vedením kroužku cvičení rodičů s dětmi.“ O sobotách pomáhá už 12 let kamarádce Jarce Ťapkové prodávat
na náměstí cukroví. „Byly jsme tam už na úplně prvních trzích, tehdy tam byly i s tím naším jen čtyři stánky.“

Hlavním polem působnosti paní Cvrkalové je činnost ve Svazu tělesně postižených. „Začalo to kdysi výletem na Veselý Kopec, na nějž mě pozval předseda tehdejšího Svazu invalidů Olin Pospíšil. Po čase mi sdělil, že se i bez patřičné diagnózy mohu stát členkou. A tak jsem nejprve zaskakovala na různých jednáních, pak jsem se dostala do okresního výboru a teď už jsem ve výboru kraje.“ Hlavní náplní činnosti tišnovské pobočky je pořádání zájezdů; mezi dubnem a říjnem se jich každoročně koná pět.

Dcera žije již 32 let v Itálii, syn bydlí v rodinném domě ve Svatoslavi, pracuje jako tlumočník a překladatel a je znám jako výborný stolní tenista. „Manžel si kdysi jel do Tišnova koupit sako a místo toho přivezl na traktoru pingpongový stůl. Začalo se hrát u nás na zahradě a skončilo to až Rudovou účastí v 1. lize,“ popisuje sportovní anabázi paní Cvrkalová. Rodinné stopy lze ale nalézt i v hudbě. Vnuk Ríša hraje v dechové sekci místní Ha-kapely a „nedávno dostal do užívání právě ten saxofon, který před lety používal jeho dědeček…“

Pokud podobně jako já obdivujete neutuchající aktivitu paní Cvrkalové, vězte, že její recept je jednoduchý. Zní: Smích a úsměv, to jsou brány, které otevírají cestu k lidem.

Václav Seyfert

Ludmila Cvrkalová na snímku z webových stránek spolku MOST