Královnička od Tišnova

Na čaji s Evou Kratochvílovou

V první řadě jsem člověk a to si fakt užívám, odpovídá na moji první otázku, jak sebe sama vnímá a vidí, Eva Kratochvílová (*1984). Jako člověk obklopený dalšími, a navíc skvělými lidmi. Žiju na krásném místě tady na Tišnovsku. Jsem máma a jsem autorka. Původně jsem herečka, od svých třinácti let jsem většinu času trávila v divadle, ale posledních deset let se věnuji především hudbě a lidem. V hudbě se s lidmi setkávám, hudbu učím i skládám. Vytvářím hudební příběhy a hudební představení.

Herečka od narození
Vy jste původem z Brna. Jak jste se ocitla tady u nás, na Veselí u Lomnice?
Když jsem studovala DAMU, někdy kolem svých dvacátých narozenin, pochopila jsem, že Praha je pro mě příliš náročná. Herecký život i město  samotné. Pak mě pozvali do nějakého seriálu, ale já jsem si hrdě říkala: „Ne, já přece nebudu točit seriály… No jo, ale co teda chceš? Seš herečka, tak co čekáš?“ Neměla jsem v tom jasno. Tak jsem se rozhodla, že na prvním místě potřebuji najít dobré místo k životu. Někde mezi Jihlavou a Prahou, původně jsem z Jihlavy, kde mám tátu a babičku. Ale protože jsem v dětství dlouho jezdila se svou mámou sem do Žlebů, uchvátila mě nakonec možnost usadit se na Veselí. A tady je to tak krásný, že se tomu nedalo odolat. Krajina, místo i lidi.

Co se lidí na Tišnovsku týká, jsou tu pro mě dvě vrstvy, které se prolínají. Jedna je ta náplava rozesetá po vesničkách kolem Tišnova. Jsou to moji vrstevníci, rodiny s malými dětmi, kteří často pracují jinde a tady žijí. A druhá jsou místní, se kterými se průběžně stále lépe seznamuji. Do té komunity „náplav“ jsem vplula víceméně skrz děti. Potkávaly jsme se s kamarádkami s podobně starými dětmi. Já jsem měla velký zájem s těma holkama být, ale chtělo se mi dělat něco víc než si jen povídat o věcech spojených s mateřstvím. Tak jsem jim začala při kafi zpívat do ucha jeden hlas nějaké písničky, pak druhé druhý, a pak jsme to nějak daly dohromady. A natočily jsme z toho i desku. Tak vznikly Královničky.

Bylo to krásné období, během kterého vznikalo podhoubí pro spoustu nových projektů z různých oborů. Tvůrčí práce a mateřství spolu korespondují. S Královničkami zpívala mj. Marcela Zachovalová, zakladatelka knihkupectví Dlouhá Punčocha, Martina Svozilová, výtvarnice, která se věnuje oživování tradic a krajkovým mandalám, průvodkyně Zuzana Škyříková, která pořádá překrásné předporodní rituály, facilitátorka Vanda Marečková, která je významnou osobností českého Community buildingu, a další skvělé ženy.

Když se vrátím ještě na samotný začátek, jak jste se dostala k herectví?
To byla první věc, která mě v životě napadla. To nešlo jinak! Odmalička jsem chtěla být herečka a psycholožka. A tak jsem dělala všechno pro to, aby se mi to splnilo. Můj otec je psycholog, to mě určitě inspirovalo k té psychologii. Divadlo moji rodiče nedělali, ale můj bratranec je dost významný divadelní režisér Jiří Havelka.

Já se dostala do divadla Husa na provázku k paní Tálské. Pak jsem vystudovala nejprve DAMU, obor činoherní herectví, a nakonec jsem si dodělala i tu psychologii na filozofické fakultě v Brně. To už paralelně s hereckým angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Máte v paměti nějaké výrazné osobnosti, které vás zásadně ovlivnily?
Od třinácti do devatenácti let jsem byla v rukách Evy Tálské, úchvatné režisérky z divadla Husa na provázku. Ta mě nenapravitelně „tetovala“ citově a  divadelně. S osobnostmi na DAMU jsem se spíš musela konfrontovat. Takže pokud mám jmenovat, hodně mě ovlivnil můj kamarád Matija Solce, slovinský loutkář a harmonikář. Hanka Pecková, ke které jsem chodila na zpěv, ta mě velmi posunula v pěvecké technice, stejně jako brněnská pěvkyně Libuše Bartošková, doteď z toho vycházím. Mí učitelé herectví: Boris Rösner, Jana Hlaváčová, Ladislav Mrkvička, Hanuš Bor, Johanna Tesařová, Jan Burian. Setkání se všemi těmito velkými osobnostmi bylo pro mě skutečně důležité, ač ne vždy snadné. Včetně mých spolužáků. Nejznámější z nich je Bára Poláková, se kterou chystáme novou desku, a můj bývalý muž Michal Dalecký.

Našla jste nějaký vzor, koho jste se snažila následovat ve stylu?
To vyloženě ne. Když se člověk chce něco naučit, tak to nejlepší, co ho může potkat, jsou výrazní, originální lidé. Ať jsou jacíkoliv, ať Vám sedí nebo nesedí. A DAMU je plná výrazných individualit, takže to bylo v tomto ohledu skvělé. Ale já jsem už od prváku začala režírovat. Zjistila jsem, že mě baví autorství. Herectví jsem sice milovala a přičichla jsem i k muzikálu, ale když jsem potom byla v klasickém činoherním angažmá, tak mi ten autorský podíl chyběl. Takže už během studia jsem zjistila, že bych chtěla režírovat a že nebudu hledat vzory mezi těmi klasickými velkými hereckými osobnostmi.

Autorem se člověk rodí, nebo stává?
Netroufnu si mluvit obecně, ale řekla bych, že je to nějaká kombinace. Nemůžete dělat to, co v sobě nemáte, a zároveň když to v sobě máte, tak  nemůžete jinak. A průšvih je, když to neposloucháte nebo si toho nevšimnete nebo k tomu nemáte dost odvahy. Když učím zpěv, potkávám se s desítkami lidí, kteří mají různé bloky, a přitom každý má v sobě obsah, který potřebuje komunikovat a který stojí ve své autenticitě za to.

Zmiňujete, že jste se bránila herectví před kamerou, seriálové či filmové tvorbě. Byla to osobní póza nebo jste se k tomu nikdy nechtěla zavazovat a byla vám bližší činohra?
Film a televize mě strašně baví, je to nádherný a láká mě to. Moje tendence bránit se seriálům pramenila ze snahy dělat především to, o čem jsem přesvědčená, že to má smysl. Takové to divadelnické – hrát na kvalitu. Ideál chudého herce, který pohrdá masovou zábavou. Já jsem byla ve svých dvaceti letech tak kritická… Teď už to nemám zapotřebí. Naopak obdivuji každého, kdo dává energii do tvorby a kdo má odvahu ukázat sebe a odvést právě i tu hereckou „práci“.

Film znám především prostřednictvím života s mým bývalým mužem Michalem Daleckým, se kterým jsme si prožili přechod od divadla k filmovému herectví, kterému se začal dominantně věnovat. Když mám nabídku, tak hraju, ale abych kvůli tomu žila v Praze a chodila na castingy, tak to fakt ne. Pozice herce je u filmu jiná než u divadla. Teď ale netočím, mám jenom hudbu a příběhy.

Hudbou chci lidi rozsvítit
Herectví a psychologie. Co prolíná tyto dva světy? Projevilo se vaše psychologické vzdělání do hereckého stylu, nebo opačně použila jste něco z herectví do psychologické praxe?
Ačkoliv psychologie je teoretická věda, ze které by mělo být možné čerpat pro herecký výraz, spoustu věcí jsem naopak v psychologii pochopila díky herectví. Protože herectví a působení v různých souborech jsou na úrovni psychoterapeutického výcviku. Tam si věci zakoušíte. Člověk pracuje na sobě, se sebou, hledá svoje hranice, vymezuje se, dospívá. Zároveň mi psychologické přístupy a literatura pomáhaly získat odstup a to byl jeden z důvodů, proč jsem se nakonec odklonila od klasické dráhy herce. Herectví znamená, že pořád někde zkoušíte a máte de facto nonstop plný diář, abyste se uživil. A to si můžete dovolit do svých třiceti let. Ale ne tehdy, když chcete být se svými dětmi v podstatě i sami se sebou.

Psychologie byla pro mě víceméně na okraji. Sice jsem chvíli pracovala v pasťáku, abych si to vyzkoušela, ale středobodem světa pro mě bylo divadlo. Vytrhly mě z toho až vlastní děti. Díky nim jsem zjistila, že to tak není, že lidi žijou i něčím jiným, úplně obyčejně, nestresují se, nezvrací před premiérou, všímají si toho, že se mění roční období, usínají a vstávají se svými dětmi. To jsem se naučila tady na Tišnovsku. Najednou jsem viděla, jak je svět krásný.

Takže to momentální zaměření na dětské a hudební divadlo…
Dětské příběhy jsou mi odjakživa blízké. Archetypy uchované v dávných pohádkách mě přitahují stejně jako emocionalita ukrytá v lidové hudbě. Z té vycházím i při přípravě nových desek – s Pavlem Fajtem, Bárou Polákovou a hostem Danem Bártou.

Zpěv vás provázel hereckou kariérou celou dobu, nebo je to zase jeden z těch objevů poslední doby?
Já jsem zpívala vždycky. Sólově, ve sborech, v muzikálech.

… že vás tedy nechytila muzikálová cesta?
I v muzikálu dostanete roli, tu nastudujete a hrajete. Pořád dokola. Živíte ji svou energií, mám chuť říct skoro svou vlastní krví. Mně se víc líbí ta fáze tvoření, přípravy, kdy to vzniká, čemuž se z pozice režisérky můžu věnovat daleko víc. Herectví je o interakci s divákem a já zjišťuju, že je pro mě také velice důležité být sama, hledat sama, psát sama a sdělovat to pak skrze někoho nebo něco jiného. Skrze hudbu, skrze lidi.

Hudba je pro vás, jak říkáte, cestou odblokování…
Ano. I když učím zpěv, zajímá mě právě ten psychoterapeutický přesah. Jde mi o to, aby se lidi rozsvítili, nadechli, otevřeli, aby jim bylo líp v nich samých. To je překrásná práce. Přijde mi důležité zvlášť v naší zemi zbavovat lidi fóbie z hudby. Zakořeněnou součástí naší kultury je mýtus, že hudbu mají dělat jenom experti. Jsme zvyklí být utišováni, nebýt výrazní, nerušit. Odmalička jsme kontinuálně hodnocení, dostáváme ve škole známky, nebo jsme odrazováni – ty nezpívej! atd. Osobní spokojenost ale nezačíná u hodnocení od druhých lidí. Takže já učím zpěv podle toho „jak se vy při tom cítíte?“ A že to potom skvěle zní, to už je bonus.

Herec a jeho stín
Z představení vás znám jako dynamickou osobnost, která se umí velmi emotivně sdělovat a vyjadřovat. Je to váš vlastní výraz, nebo se musíte hodně překonávat?
Je to hodně můj temperament a tendence lidi strhnout. Na jevišti často „přepaluji“, všechno je tam větší a hlasitější, aby to bylo vidět a slyšet, je to částečně návyk. Postupem času se učím od té potřeby upouštět. Hlavně v osobním životě. Už se na mně projevuje i stárnutí, hledám svůj střed. Nemusím se víc usmívat, víc malovat, víc pracovat, nemusím… V tomhle nacházím zvláštní mír a klid a to mě baví!

Co strach a tréma – věrně doprovází herce jako stín…
To je obrovské téma. Samozřejmě u představení, které už mám ohrané, si trému odpustím. Když hraji představení pro děti, kde nejsem krytá zázemím, technikou, světly a souborem, je to těžší, než když jsem hrála představení na velké scéně. Ale ta energie se hnedka uvolní, jdete do lidí a je to příjemné. Jiná je pozice režiséra, který pozoruje herce a nemůže ovlivnit, jak to zrovna odehraje. Často má větší nervy než herec. V současnosti mívám trému, když dělám hudbu a desky, to o sobě pochybuju neustále. To je fakt bolest.

Čeho se vlastně herec bojí? Proč má tu trému?
Že to nebude dobrý. Že se to nebude líbit. Že to bude marný, nepochopený, zbytečný. Na druhé straně je krásný, když se v tvorbě s pozitivní odezvou potkáte, to stojí za to.

Měla jste někdy opravdu velký kiks?
První věc, co mě napadla, je, že jsem prošvihla představení. Měla jsem hrát v Hradci, ale zrovna se mi narodila neteř Julinka v Brně. Tak jsem ji tam  chovala a najednou mi volají: „Kde seš?“ No… fakt jsem měla pocit, jako by se mi propadla země pod nohama. To byl strašný pocit, že někde, kde mám být, nejsem. Ale během představení se mi ta traumata podaří vždycky vytřepat pryč, tam si fakt nevzpomínám.

Inspirace a plány
Kde získáváte inspirace pro své hudební pořady a pásma?
Aby mě to zajímalo, tak v tvorbě musím mít nějakou myšlenku. Např. Vlaštovky jsem vytvářela v době, když začaly první vlny uprchlíků. A já začala sbírat písně o vlaštovkách, protože vlaštovky obkružují celý svět. My si myslíme, že je to náš ptáček, ale on patří všem. To bylo pro mě takový poselství, že my jsme lidi a že jsme tady na zemi vítaní všichni.

Podobně teď připravuji operu Narcis a Echo. Téma lidského zla mě nikdy nezajímalo, ale mám za sebou dva náročné roky a tvorba je pro mě ventil, jak se s tím vyrovnat.

A pro Královničky jsem se rozhodla, protože mám hrozně ráda lidovou hudbu. Hraju na cello a s mou kamarádkou Kateřinou Trojanovou, vnučkou skladatele Václava Trojana, jsme hrávaly různé lidovky. Ona jezdívala na dílny Pavla Jurkoviče a jeden z okruhů lidových písní, které tam zpívali, byly právě Královničky. Nám se zalíbily, začaly jsme je spolu aranžovat, ale když Kateřina zemřela na leukémii, dokončila jsem je tady během mateřství se  zdejšíma holkama. Takže to vychází z toho, že inklinuji k lidové hudbě, ale celosvětové. I na hudebních dílnách – Zpíváriích – dělám cizokrajné lidovky. Pro mě je v nich vždy esence té kultury. Např. storysingingová pohádka Betonová sukně vychází z norského folklóru, kde melodie řeči imituje norskou krajinu.

V lidové tvorbě máte svobodu a můžete si s tou písní dělat, co chcete. S Pavlem Fajtem chystáme koledy a na těch si smlsneme.

Proč třeba zrovna téma inuitského hocha Angatara?
Je to překrásná pohádka o odvaze. Oslovilo mě téma „přesného míření“. Jsem naučená dělat věci „pro jistotu“: pro jistotu přijdu dřív, pro jistotu si nechám na účtu víc peněz, pro jistotu si vystuduju ještě jednu školu, pro jistotu se víc usměju na toho člověka, aby mě měl radši, pro jistotu si vezmu dvě mikiny do batohu… pro jistotu udělám ledacos, i když by stačilo míň. Tak jsem byla vychována. Časem mi ale přišlo, že když dělám pořád něco „pro jistotu“, tak jsem pořád trochu mimo svůj střed, jsem jinde, než kde mám být. „O trochu víc“ je stejně mimo jako „o trochu míň“. A já bych chtěla být přesně tam, kde mám být. Chci se trefit. A to je příběh Angatara, desetiletého kluka, který má jen to, co unese…

Dá se říct, že máte v šuplíku spoustu takových motivů?
Ne spoustu, ale mám volný plán na příštích sedm let. Jsou asi čtyři – jedna kniha, jedna inscenace a dvě desky.

Kdyby se člověk chtěl probrat tím, co jste už vytvořila…, kde se to dá sehnat?
Divadlo má tu nevýhodu, že si je zpětně nepustíte. Roky strávené v divadle jsou pryč. Ale co se dá zaznamenat, je hudba, a pod značkou Pěstujeme příběhy si na našich stránkách www.pestujemepribehy.cz můžete objednat MP3 a CD. A taky v některých knihkupectvích, nebo když mě potkáte…

Kdybych se chtěl účastnit některé Vaší dílny…
Mám je v Brně, občas i v Praze, ale budeme otevírat i tišnovské Zpívárium. Je otevřené všem, ale v Tišnově bude pravděpodobně dopolední, takže primárně určené pro mámy s dětmi, pro které je to nejlepší hudebka, hrát si a slyšet svou mámu, jak si spokojeně zpívá.

Jakým způsobem pracujete sama na sobě, abyste herectví a hudbu zvládala?
Umění je živený vašima nervama a žere vás. Tak se snažím o sebe pečovat. Snažím se mluvit pravdu, ráno cvičím dva pozdravy slunci a jdu se proběhnout, jezdím na seberozvojové komunikační kurzy, kde sebezpytuju. Čerpám v přírodě a v rodině. I samota je pro mě fajn. A moje děti Teo a Jerys mi pomáhají, protože mi připomínají to podstatný, což je ta současná chvíle. A navíc mám to štěstí, že o mě pečuje má láska. Je to muž a jmenuje se Petr.

Vladimír Vecheta