Zvířecí sousedé

Zvířecí sousedé

Sžívání s divokými obyvateli našich měst

„Zatímco obyvatelé měst hromadně vyrážejí do přírodních rezervací, aby se nadýchali čerstvého vzduchu a setkali se s divokou přírodou, řada  vzácných či méně vzácných druhů zvířat a hmyzu se naopak stěhuje opačným směrem. Město jim totiž často nabízí lepší podmínky k životu než volná krajina.“ Marek Kerles, Lidové noviny, 2015

Motivem k sepsání postřehů k tématu nečekaných setkání a soužití obyvatel měst s divokými zvířaty nejen přímo před dveřmi svých domů pro mě byl příspěvek paní Anny Procházkové Vlaštovky, jiřičky, rorýsi…, který nám donesla do redakce již před více jak půl rokem. Ocituji z něj podstatnou část:

„Když se k nám ptáci každoročně navrací z teplých krajin, musí zvládnout strastiplnou cestu tam a zpátky. Jak je pak příjemné slyšet radostné vlaštovčí švitoření. Nedávno mě však zaskočila reklama: „Pokud vás obtěžují svým stavěním hnízd různí pěvci jako vlaštovky, naše firma má pro vás odpuzovače jako bodce, ochranné sítě atd. … a ptáci na vás budou už jenom zpívat.“
Ano, chápu, že když má dům novou fasádu, co s tím. Ale… naši předkové říkali, že vlaštovka je štěstí do domu. Navíc je ohroženým, přísně chráněným druhem. My jako součást přírody ji máme chránit, a učíme to děti už ve školce. Na druhé straně pak dáváme umělé dravce na domy a paneláky, bodce proti jiřičkám… a přírodě se ve svém životním prostoru všemožně bráníme. Loni byla v televizi reportáž, jak dělníci zazdívali v paneláku hnízda rorýsů i s mláďaty. Naštěstí pro ně, to někdo natočil do televize.
My lidi přírodu potřebujeme, ona nás ani tak moc ne. Tak Vám všem přeji krásné dny, a jak v jedné písni připomínají i naši zpěváci, „Nech brouka žít!“

Za plotem
Pro naši generaci vychovanou ještě řadou budovatelských vizí počínající průmyslovou revolucí minulých století je zakořeněné vnímání světa  rozděleného mezi lidi a zvířata. Pregnantně je to vysloveno v protikladném chápání odlišnosti město vs. příroda, tedy prostoru vyhrazeného lidem a prostoru, „kde žijí malí chlupatí tvorové…“, jak pravila nejen jedna anglická literární klasička, ale i moderní pojetí dětských animovaných filmů, z nichž si nemohu odpustit doporučit film Za plotem.

Urbanistický koncept města v historii lidstva nikdy tak nějak nepočítal, že by v něm měl být ponechán prostor kromě lidí i pro jiné tvory než domácí zvířecí mazlíčky. S ústupem stinné stránky měst do pozadí, jakými byl hluk, smog a prach, však města ztratila svou aureolu nepřístupnosti, a ve chvíli, kdy lidé naopak přešli do moderního konceptu „bydlení blíže přírodě“ nebo přímo v ní, a „zahradních měst“, nelze se divit, že se výhod tohoto pojetí života chopili i dosavadní obyvatelé nyní už lidmi osídlené krajiny.

Tišnov je městečko s přírodou dost spjaté, takže problémy, které divoká zvěř způsobuje ve městech více vzdálených od volné přírody, jsou tady brány jako jistá součást života (vlaštovky, netopýři, poštolky, srny, zajíci…). Jako se struktura obyvatel mění s přistěhovalci, tak se často v negativním směru mění i mentalita občanského přístupu, a není od věci čas od času připomenout, že stěhování lidí směrem k přírodě znamená nutně také reakci živých tvorů, kteří jsou více v kontaktu a blízkosti našeho obydlí.

Starousedlíci i migranti
„Obecně lze říci, že některé druhy ‚divokých‘ zvířat se ve městech vyskytovaly vždy, protože zde nacházely snadnější způsob obživy než ve volné krajině,“ míní Zdeněk Gajdoš, vedoucí odboru životního prostředí MěÚ Tišnov. „To, že se v poslední době zejména ve větších městech objevují další druhy volně žijících zvířat, je způsobeno především změnami ve volné krajině, urbanizací, úbytkem vhodných biotopů a změnami v potravní nabídce.“

Důsledkem našeho industriálního přístupu ke krajině je pak i překvapivé zjištění, „že ve městech žije reálně více druhů zvířat než třeba v okolní intenzivně obhospodařované zemědělské krajině,“ uvádí prof. Josef Suchomel, vedoucí Ústavu zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Mendelovy univerzity v Brně, výsledky současných analýz výzkumu zoologie měst. „Město poskytuje dostatek úkrytů před přírodními živly či predátory (včetně lidských lovců) a řadu vhodných míst pro vyvedení potomstva. Je zde také dostatek potravy, a to nejen v podobě jiných živočichů a rostlin, ale i zbytků ze stolů lidí, včetně úmyslného přikrmování (ptáci, nutrie apod.). Většina měst navíc nepředstavuje pouze zástavbu (budovy,  domy, cesty atd.), ale také parky, městské lesy a vodní plochy (řeky, jezírka apod.), z tohoto pohledu jsou tedy města velmi bohatá i na různé typy více či méně přírodních stanovišť. Pro řadu živočichů je zde i příznivější klima (v zimě je tu tepleji) a je tu dostupná voda,“ vyjmenovává prof. Suchomel přednosti našich měst pro zvířata, jak je popsal i dokonce nově vzniklý obor urbánní ekologie.

„Městské prostředí je dlouhodobě atraktivní pro četné druhy hlodavců (potkan, myš, ondatra), ptáků (vlaštovka, rorýs, holub, poštolka atd.), některé drobné šelmy (kuna skalní), netopýry a samozřejmě i četné druhy hmyzu, příp. parazitů člověka a domácích zvířat,“ konkretizuje výčet Zdeněk Gadoš. V případě některých druhů se vyvinula úplná symbióza s člověkem natolik, že by bez něj už prakticky nemohly přežít. K takovým druhům ukrytým pod vědeckým pojmenováním synantropní patří např. potkani, hrdličky zahradní nebo vlaštovky.

Na čí straně stojí právo
„Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka,“ cituje Zdeněk Gajdoš zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Ten doplňuje především zákon č. 114/1992 sb., o ochraně přírody a krajiny, a zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb.

„Zákony přitom nerozlišují, kde zvířata žijí,“ zdůrazňuje Petr Stýblo z Českého svazu ochránců přírody. „Pokud jsou podle zákona chráněná, je nutné se k nim chovat stejně, hnízdí-li v dutině skály jako v dutině paneláku. Každý například už by měl vědět, že pokud chci zateplovat budovu, musím to udělat tak, abych neohrozil případný pobyt netopýrů či rorýsů v dutinách domů. Stejně tak ptačí hnízda – pokud jsou obsazená, nesmím ohrozit  hnízdění. V době mimo hnízdění se už ale hnízd zbavit mohu,“ připouští.

„Člověk samozřejmě omezuje (a musí tak činit) populace těch druhů, které jsou velmi hojné a svou aktivitou a výskytem omezují život člověka,“ uvádí zase práva i naší lidské strany vůči zvířatům prof. Suchomel. „Zabít ve svém bytě či domě domácí myš nebo švába není zločin,“ dodává s úsměvem.

„Hranice, kdy už uplatnit právo na omezení pobytu a pohybu živočichů, je dána možnostmi vzájemného soužití konkrétního druhu v konkrétním početním stavu s člověkem. Pokud je toto soužití bezproblémové, v praxi se druh obvykle neřeší. Pokud je ale soužití konfliktní, například druh působí škody, je nebezpečný, přenáší nemoci a podobně, je třeba jeho stavy snížit,“ vysvětluje Vlastimil Waic, člen Českomoravské myslivecké jednoty, situace, kdy by si měl člověk začít své teritorium hájit. „Jakékoli úmyslné zabíjení, vyhánění a poškozování hnízd se samozřejmě nedoporučuje, člověk se může snadno dostat do konfliktu se zákony,“ upozorňuje prof. Suchomel na meze uplatňování osobních práv lidí. „… a za porušení zákonů kvalifikované jako přestupek může být uložena i citelná finanční pokuta,“ doplňuje Zdeněk Gajdoš.

„Cílené usmrcování a potlačování vybraných druhů je vyhrazeno osobám k tomu určeným (deratizátoři, myslivci),“ upřesňuje prof. Suchomel. „Vznikne-li potřeba jednorázově omezit nebo trvale regulovat stavy některého druhu zvěře na nehonebních pozemcích, povolí lov nebo usmrcování na těchto pozemcích na žádost jejich vlastníků orgán státní správy myslivosti. Nepředstavujme si ale, že by myslivci v zastavěných oblastech stříleli, to se děje velice výjimečně a na základě zvláštního povolení Policie ČR. Obvyklé jsou spíše snahy o vyhnání či odchyt zvěře,“ vysvětluje Vlastimil Waic, kdy jsou povoláváni k řešení myslivci.

„Město Tišnov má to štěstí, že je obklopeno pestrou kulturní krajinou, která i přes tlak na novou výstavbu stále nabízí množství rozmanitých  přírodních biotopů, takže zde zatím nepozorujeme ve větší míře migraci nových druhů divoce žijících zvířat do městského prostředí,“ uzavírá Zdeněk Gajdoš.

Jak se k divoké zvěři chovat
„Řada zvířat – byť žijí vedle lidí – uniká ve městech pozornosti, protože se lidem vyhýbá,“ říká prof. Suchomel, „hodně druhů se však lidí nebojí.“  Vždycky si vybavím, jak jsme jako děti chodívali na brněnský ústřední hřbitov s kapsou plnou oříšků a milovali jsme setkání s téměř krotkými veverkami. „Důležité je v takovém případě setkání s takto ‚ochočeným‘ zvířetem omezit přímý kontakt (nesahat, nehladit), zejména z důvodu možného poranění nebo přenosu nemocí,“ upozorňuje prof. Suchomel.

„Při setkání s běžným divokým zvířetem bychom potom měli mít na paměti, že každý divoce žijící živočich se snaží udržet si od člověka určitou minimální útěkovou vzdálenost,“ vysvětluje Zdeněk Gajdoš. „Pokud tuto vzdálenost překročíme a zvíře nemá jinou možnost úniku, může v této situaci na člověka zaútočit. Zdravé zvíře či mládě bychom také neměli chtít za každou cenu zachraňovat. Divoce žijící živočich, pokud není vážně zraněn nebo omylem nevběhne do oplocené zahrady, se o sebe dokáže postarat sám.“

Krmit, nebo nekrmit?
„Co se týče přikrmování, závisí na přístupu města i na druhu přikrmovaných zvířat. Kuřim např. zakázala přikrmování nutrií, protože se jejich populace přemnožila, poškozuje říční břehy a představuje hygienické riziko,“ uvádí příklad prof. Suchomel. „Kromě toho jsou nebezpečné velkou škálou přenášených nemocí, např. tularémie, salmonelózy či leptospirózy. Jejich kousnutí může být nebezpečné zejména pro psy kvůli poměrně hlubokému zranění způsobenému velkými zuby a přenosu infekce,“ doplňuje Vlastimil Waic. „Každopádně bychom se měli chovat tak, aby
nežádoucí zvěř neměla ve městech dostatek potravy, například nevyhazovat volně potravní zbytky a podobně,“ doplňuje.

Nikým nezpochybňované a často provozované zejména zimní přikrmování ptáků je sice chvályhodným činem, ale… „může dojít i k omezení přikrmování ptáků – zejména vodních – např. v souvislosti s šířením ptačí chřipky apod. Vždy je proto vhodné sledovat i nařízení městského úřadu,“ uzavírá prof. Suchomel.

Co když už je soused otravný…
I sebelepší sousedé si mohou někdy „vjet do vlasů“, tím spíše, jsou-li různého živočišného druhu. Vnikání divoce žijících zvířat do bytových a provozních prostor, poškozování infrastruktury a památek, přímý střet divokých s domácími zvířaty a člověkem musí řešit, jak už jsme výše uvedli, příslušné orgány státní správy.

„Pokud se jedná o velká zvířata nebo subjektivně nebezpečná zvířata, je v případě konfliktu nejlépe obrátit se na Policii ČR nebo městskou policii, oni už zařídí vše potřebné. V případě potřeby kontaktují myslivce, zoologické zahrady a podobně,“ doporučuje prof. Suchomel. „Dále lze kontaktovat mysliveckého hospodáře honitby Drásov nebo Štěpánovice,“ doplňuje Zdeněk Gajdoš. „Řada myslivců svým sousedům ráda vyjde vstříc přinejmenším dobrou radou či rovnou provedením opatření, která zvěř z daného místa odvedou, zabrání jejímu vnikání, v krajním případě mohou kus odlovit,“ dodává Vlastimil Waic. V rámci státních orgánů je to Odbor životního prostředí MěÚ Tišnov, který poradí nebo předá kontakt na příslušnou organizaci.

„Poradit mohou i dobrovolní ochránci přírody, třeba členové Českého svazu ochránců přírody, specialisté České společnosti ornitologické či České společnosti na ochranu netopýrů. Samozřejmě poradí a případně i divokému zvířeti a jeho nálezci pomohou najít záchranné stanice (www.zvirevnouzi.cz),“ uzavírá Petr Stýblo.

Vzájemně přínosné
„Je potřeba říct, že zvířata ve městě většinou žít nemusejí, je to jejich volba, i když někdy dochází k tomu, že uvíznou v něčem, čemu se v odborné literatuře říká past města. To znamená, že už nejsou schopna jej opustit, protože ztratila kontakt s okolím a netuší, že existuje ještě jiný alternativní způsob života. Většina zvířat ale do města přišla, protože je tady něco, co jim vyhovuje,“ říká režisér Jan Hošek k nedávno do kin uvedenému filmu Planeta Praha.

Na zvířata ve městech by se tak nemělo pohlížet jako na nositele problémů, ale měly by být vyzvedávány i pozitivní stránky jejich přítomnosti. Podle zoologa Carla Soulsburyho z univerzity v britském Lincolnu „lidé a divoká zvířata dokáží úspěšně žít bok po boku v zastavěných oblastech“ a dále upozorňuje, že „zvířata už první krok učinila a nyní je na lidech, aby se postarali o určitý kulturní posun ve vlastním myšlení.“ Zatímco lidé už chápou význam blízkosti parkové zeleně pro své zdraví a blahobyt, výhody přítomnosti zvířat jim ale stále dělají problém a unikají. Jaké že to jsou? Například to, že přítomnost malých pěvců úspěšně redukuje početnost hmyzích škůdců a poletující dravci zase regulují výskyt hlodavců. Hlavní a přesto nezjevnou výhodou podle Soulsburyho zůstává, že už pouhá přítomnost divokých zvířat má blahodárný účinek na lidskou psychiku.

Až budete dnes spěchat některým městem, počítejte, kolik živých zvířat jste potkali…

Vladimír Vecheta

Další článek:
Předchozí článek: