Noví držitelé Cen města Tišnova

V obřadní síni radnice byla předána čestná ocenění

V pondělí 12. září byly v obřadní síni zdejší radnice slavnostně předány Ceny města Tišnova. Protože v loňském roce znemožnila tento akt epidemie covidu, přebírali tentokrát ocenění jak laureáti z roku 2021, tak i nově jmenovaní držitelé. Seznamte se nyní se všemi, jimž byla tato cena udělena.

CENY UDĚLENÉ ZA ROK 2021
ANTONÍN FRANKE in memoriam
(* 5. 6. 1901, † 14. 7. 1958)
Cena byla udělena jako projev úcty k jeho osobnosti za rozvoj města Tišnova a propagaci jeho dobrého jména v oblasti turistiky a cestovního ruchu.
Antonín Franke absolvoval základní školu v Židlochovicích, následovaly čtyři třídy reálky v Brně a poté se vyučil číšníkem u svého otce. Navštěvoval i  hudební konzervatoř v Brně, obory trubka a klavír. V dubnu 1924 převzal společně s matkou vedení restaurace v Kuřimi a o dva roky později si pronajal v Tišnově restauraci v budově Kontribuční záložny (dnešní Hotel Květnice), kde byl nájemcem až do roku 1936. V září 1932 se oženil s dcerou tišnovského obchodníka Marií Záklasníkovou a společně koupili v konkurzu prodávanou vilu Japp na Riegrově ulici, kterou přebudovali na  nadstandardní penzion. Díky aktivitám a pohostinnosti Antonína Frankeho a jeho všestranné propagaci města navštívily Tišnov mnohé významné osobnosti – například Eliška Junková, Vlasta Burian, Gustav Frištenský, Josef Skupa nebo osoby spjaté s rodinou Miloše Havla a jeho pražskou společností Lucernafilm.
V roce 1929 byl Antonín Franke jedním ze zakladatelů odboru Klubu československých turistů v Tišnově, z jeho iniciativy a podpory byla vybudována první dřevěná rozhledna na Klucanině. Sepsal obsáhlou propagační turistickou publikaci Tišnov – průvodce městem a okolím, kterou vydal v roce 1938 Zemský cizinecký svaz v Brně. Postupně se stal významným odborníkem v hotelnictví a cestovním ruchu, od roku 1937 působil patnáct let jako ředitel Masarykova pavilonu Zotavovny Morava v Tatranské Lomnici, poté ještě krátce v lázních Sliač, Velichovky a v hotelu Slovan v Brně. V téže oblasti se významně i prosadil i jeho syn Antonín (1934–2018).

LUBOMÍR KOSTELECKÝ in memoriam
(* 31. 10. 1924, † 23. 3. 2001)
Cena byla udělena za mnohaleté úsilí v oblasti rozvoje kultury ve městě Tišnově, za šíření jeho dobrého jména nejen na kulturním poli a za celoživotní patriotismus.
Lubomír Kostelecký se narodil v Moravských Budějovicích v rodině středoškolského profesora, která se záhy přestěhovala do Tišnova, jemuž zůstal věrný po celý život. Vystudoval zdejší gymnázium a poté češtinu a psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Profesně působil nejprve jako kulturní pracovník Předklášterských papíren, později přešel jako ekonom na ředitelství Uranových dolů a nakonec do Okresního  Průmyslového podniku v Tišnově. Od studentských let zasvětil svůj život umění, zejména divadlu. V roce 1950 byl společně s Karlem Cejnkem  Spoluzakladatelem Karasova divadla, které vzniklo sloučením dosavadních divadelních spolků ve městě a bylo pojmenováno po tišnovském rodáku Josefu Františku Karasovi.
V divadle Lubomír Kostelecký patřil nejen k nejvšestrannějším hercům a režisérům, ale po dlouhá léta zastával také pozici uměleckého ředitele. Pod jeho vedením získalo divadlo řadu ocenění na divadelních přehlídkách, z nichž nejvýznamnější bylo vítězství na celostátní přehlídce amatérských souborů Jiráskův Hronov v roce 1961, kde Karasovo divadlo vystoupilo s hrou Příliš štědrý večer.
Velkou láskou Lubomíra Kosteleckého byla kromě divadla také klasická hudba. Spoluzaložil a vedl tišnovský Kruh přátel hudby, pro který dramaturgicky připravil řadu objevných koncertů, na které se sjížděli hudební fanoušci ze širokého okolí. Věnoval se rovněž sportu, především patřil k prvním průkopníkům basketbalu, tehdy nazývaného košíková. V pozdějších letech vedl v Tišnově místní pobočku rybářského svazu.

MARIE VALOVÁ in memoriam
(* 18. 4. 1911, † 3. 5. 1999)
Cena byla udělena za příkladný přístup a pomoc dětem na Tišnovsku v oblasti logopedie, za celoživotní pedagogickou práci a kulturně-společensky prospěšnou činnost v místním Sokole.
Marie Valová, rozená Hliněnská, byla profesí učitelka; jejím prvním působištěm byla škola v Synalově, později vyučovala v tišnovské základní škole na dnešní Riegrově ulici. Ve své rodině měla umělecké zázemí – především hudební a výtvarné – její maminka byla žákyní Leoše Janáčka, ona sama navštěvovala v Brně hodiny zpěvu u operní pěvkyně Rödlichové, někdejší žačky slavné Emy Destinnové. Zpívala v pěveckém sboru moravských  Učitelek, dirigovaném Břetislavem Bakalou, při absencích kmenových členek operního souboru úspěšně zaskakovala i na prknech brněnského Národního divadla. Velmi dobře ovládala hru na klavír, v Tišnově byla členkou divadelního souboru Karasova divadla. V místním Sokole vedla cvičení žáků, učila rovněž tzv. nápravný tělocvik. Výborně ovládala němčinu a francouzštinu, díky čemuž při tišnovských návštěvách zahraničních hostů  působila jako tlumočnice. Spontánně zvládala každou situaci, se vším si organizačně věděla rady.
Doménou Marie Valové se postupně stala především logopedie. Výuce správné výslovnosti malých dětí se věnovala na základě vlastních speciálních pedagogických postupů v mnoha tišnovských mateřských školkách i individuálně. Její výukové hodiny byly vysoce odborné a intenzivní, k dětem byla laskavá a vtipná, díky čemuž měla její práce výborné výsledky. Každému ze svých žáků připravovala speciální výukové deníčky. Manželem Marie Valové byl Bedřich Vala (1909–1982), známý učitel a malíř Tišnova, jeho okolí, Jeseníků a také bulharského moře.

Mgr. BORIS PÁČ
(* 10. 7. 1945)
Cena byla udělena za dlouholetou uměleckou práci ve významných hudebních tělesech (Filharmonie Brno, Kvarteto města Brna) a za sportovní činnost.
Boris Páč studoval v létech 1959–65 na konzervatoři v Brně hru na violoncello, následně byl posluchačem Janáčkovy akademie múzických umění. Po jejím absolvování se stal 1. zástupcem koncertního mistra violoncell Filharmonie Brno a na této pozici v řadách orchestru setrval až do svého odchodu do důchodu. Krátce rovněž učil na brněnské konzervatoři. V rámci filharmonie, dosud zastupované Pragokoncertem, vytvářel po listopadu 1989 vlastní koncertní agenturu, která funguje dodnes pod názvem Koncertní oddělení Filharmonie Brno.
Byl zakládajícím členem Kvarteta města Brna, které tvořil společně s houslisty Lubomírem Čermákem a Karlem Hejlem a s violistou Karlem  Procházkou. V roce 1984 obdrželo kvarteto cenu za přínos české hudbě. V řadách obou těles vystupoval Boris Páč v mnoha světových zemích, např. v USA, Japonsku, Koreji, Singapuru, Rusku, Anglii, Německu, Itálii, na Maltě či ve Vatikánu. V roce 1990 byl členem orchestru při legendárním  koncertu, na němž pod taktovkou Rafaela Kubelíka zazněla Smetanova Má vlast na Staroměstském náměstí v Praze. Mezi léty 1990–98 působil s houslistou Lubomírem Čermákem v mezinárodním komorním souboru Elmau Trio, jehož další členkou byla rakouská pianistka Erika Frieser.
V mládí byl Boris Páč současně špičkovým volejbalistou. V dresu Baníku Tišnov hrál 2. ligu a vyhrál s ním v roce 1968 mezinárodní turnaj v Dánsku. Během studijního pobytu v Saarbrückenu si zahrál i německou volejbalovou bundesligu. Od roku 2009 bydlí znovu v Tišnově, v roce 2015 obdržel ocenění Senior Prix udělované Nadací Život umělce.

CENY UDĚLENÉ ZA ROK 2022
Ing. MILAN FRYČKA
(* 25. 12. 1937)
Cena byla udělena za celoživotní práci pro společnost, za dlouholetou činnost ve správě města Tišnova, za obětavý výkon funkcí v Českém svazu  bojovníků za svobodu, obohacení paměti českého národa a zprostředkování pomoci válečným sirotkům.
Milan Fryčka je rodákem z Bílovce. Rodiče i prarodiče byli za války zatčeni a od února 1943 až do časů osvobození pobývali v koncentračním táboře; malý Milan se v té době ukrýval v blízké vesničce Hrabství. Studentská léta zakončil v roce 1960 obhajobou diplomové práce na Vysoké škole báňské v Ostravě. Umístěnku dostal na Dolní Rožínku, kde až do dubna 1976 působil v řadě technických funkcí. Jako investor mimo jiné zajišťoval i výstavbu sídliště pod Klucaninou, v němž od roku 1977 sám bydlí. V roce 1976 byl převeden na ředitelský post tišnovského závodu VDUP (Výstavba dolů uranového průmyslu, dnes Subterra). Pod jeho vedením se závod podílel na množství významných staveb, z nichž nejúspěšnější bylo vybudování přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Po odchodu do penze ještě převzal na dva roky post ředitele závodu v Prosetíně u Skutče.
V první polovině 80. let se Milan Fryčka stal funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. V letech 2002–15, to už pod názvem Svaz bojovníků za svobodu, byl předsedou okresního výboru a po úmrtí svého nástupce Horčici se jím stal znovu. Podílel se na koncipování zákona, který přiznává  úpravu důchodu sirotkům po odbojářích z 2. světové války, přispěl k výstavbě památníku internačního tábora ve Svatobořicích, podílel se i na odhalení pamětní desky v polské Vratislavi. V roce 2002 kandidoval za nezávislé do městského zastupitelstva a po celé volební období pak působil ve funkci jednoho z radních.

Prof. PhDr. MICHAL MIOVSKÝ, Ph.D.
(* 9. 9. 1975)
Cena byla udělena za mimořádně významnou činnost v oblasti vědy – konkrétně v oboru adiktologie.
Michal Miovský navštěvoval v Tišnově základní školu Smíškova, na zdejším gymnáziu maturoval v roce 1994. Svou profesní dráhu začínal jako preventivní a poradenský pracovník ve Sdružení Podané ruce v Brně, kde později pracoval jako vedoucí Denního psychoterapeutického stacionáře Elysium a ředitel sekce léčebných zařízení. Paralelně se profiloval v oboru klinická psychologie na Psychiatrické klinice Brno-Bohunice. Je absolventem jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a postgraduálního studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zde byl v roce 2005 habilitován v oboru klinická psychologie, v roce 2012 byl jmenován profesorem Karlovy univerzity v témže oboru. V létech 2001–5 pracoval jako vědecký pracovník Psychologického ústavu Akademie věd, věnoval se především výzkumu, léčbě a prevenci problémů způsobených užíváním návykových látek.
V roce 2005 byl jmenován vedoucím nově vzniklého Centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po  sloučení centra s oddělením pro léčbu závislostí vznikla samostatná Klinika adiktologie, kde doposud vykonává funkci přednosty. Od roku 2008 působí kontinuálně ve funkci proděkana zmiňované lékařské fakulty. V roce 2016 se stal zakládajícím členem mezinárodní asociace univerzit vzdělávajících adiktology a byl zvolen jejím historicky prvním prezidentem. Je členem vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze a ministra  zdravotnictví České republiky. Patří mu autorství velkého množství odborných publikací, opakovaně byl oceněn Cenou Jaroslava Skály.

PhDr. JOSEF ZACPAL
(* 29. 9. 1957)
Cena byla udělena za dlouholetou odbornou práci v Podhoráckém muzeu, za systematické bádání v oblasti historie Tišnovska, za propagaci památek oblasti, autorství řady knih a množství příspěvků do sborníků a časopisů, za seriózní činnost v komisích.
Josef Zacpal pochází ze Šerkovic. Maturoval na tišnovském gymnáziu v roce 1976, následovalo dvouleté studium na Střední knihovnické škole v Brně a poté obor archivnictví na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Před vojnou krátce působil v Okresním kulturním středisku Brno-venkov. V roce 1983 nastoupil do Podhoráckého muzea v Předklášteří jako kurátor-historik, roku 1989 se stal vedoucím muzea a v této funkci působí dodnes. Jako odborný pracovník zde svědomitě plní poslání muzea, tedy získávání, evidenci, uložení, péči a prezentaci sbírkových předmětů. Je autorem či spoluautorem desítek výstav a pěti stálých expozic včetně té, která je umístěna v Muzeu města Tišnova.
Trvalou náplní práce Josefa Zacpala je rovněž členství v odborných komisích včetně jedné zahraniční, rozsáhlé publikování a účast na konferencích. V Tišnovských novinách (dříve Tišnovský kulturní zpravodaj) byl po dlouhá léta členem redakční rady a od roku 2005 i jejím předsedou. Společně s Dr. Karlem Ficem je spoluautorem pro region velmi důležité knihy Tišnovsko – Vlastivěda kraje od Pernštejna k Veveří. Zúčastnil se jako člen autorského kolektivu vydání úspěšné desetidílné řady Tišnov Fotorevue, nechyběl u projektu Historický atlas České republiky, jehož svazek číslo 15 byl věnován Tišnovu. Relaxuje v přírodě a při cestování, v celém jeho působení se projevuje neokázalý patriotismus a pevné zakotvení v rodném regionu.

Václav Seyfert