Sen o obrovské knihovně jsem si splnil

S Josefem Zacpalem nejen o Podhoráckém muzeu

PhDr. Josef Zacpal (*1957), vedoucí Podhoráckého muzea v Předklášteří, ale především duší historik, muzejník a publicista, spoluautor proslulé Tišnovské fotorevue, nepřekonatelné Vlastivědy Tišnovska nebo Historického atlasu města Tišnova. Se skromností sobě vlastní se rozhovoru pro Tišnovské noviny spíše bránil, přesto nám svůj čas pro pár otázek redakce v útulku budovy proboštství poskytl.

Ze Šerkovic do Podhoráckého muzea
Pane doktore, jak se z malého Pepíka Zacpala stal dr. Josef Zacpal? Odkud pocházíte, jaké bylo vaše dětství?
Jsem rodák ze Šerkovic. Tedy samozřejmě jako dítě jsem na svět přišel v brněnské porodnici, ale většinu života jsem prožil v Šerkovicích. A až posledních dvacet let bydlím v Tišnově. Vazby na Šerkovice jsem nezrušil, jezdím tam téměř denně, protože tam mám rodiče.

Máte v Šerkovicích nějaké oblíbené místo?
Moje oblíbené místo byly vždycky lesy. Celý prstenec kopců, které Šerkovice obklopují, pokrývají poměrně rozsáhlé a hlavně krásné lesy. Např. v Paní hoře jsem se toulal a dodnes toulám moc rád.

Předurčilo vaše dětství nějak vaši životní cestu?
Studoval jsem gymnázium v Tišnově, přírodovědnou větev. Ale vždycky jsem měl zájem o historii, literaturu a knihy. Můj cíl ale nebyl dostat se do muzea nebo do sféry humanitní, chtěl jsem dělat lesařinu. Můj otec pracoval u státních lesů, takže i já jsem se v tom zhlédl. Zkoušky na Lesnickou fakultu v Brně jsem sice udělal, ale nedostal jsem se tam. Tak jsem zkusil výsledek přenést na Vysokou školu dřevařskou do Zvolena na Slovensku, ale  opět mne pro množství adeptů nepřijali. Tím pádem jsem měl jít na vojnu. Abych nemusel, přešel jsem na tzv. nástavbu (dvouleté navazující studium, dnes VOŠ – pozn. red.) na Střední knihovnické škole v Brně. To mě vrátilo k mým humanitním zájmům z dětství. Po dvou letech jsem podruhé maturoval a zamířil na Filozofickou fakultu v Brně, ne však na obor historie, ale na kombinaci český jazyk – dějepis. Ani tam jsem se nedostal, ale bylo mi nabídnuto jednooborové studium archivnictví. Tím pádem jsem se dostal k historii a k oborům pomocných věd historických.

Muzejnictví je tedy pro Vás takříkajíc „znouzectnost“, nebo jste se v tomto oboru našel?
Já jsem se v tom vlastně našel. Můj zájem od mala byl mít obrovskou knihovnu. Dnes ji skutečně mám, dokonce ve dvojí podobě. Ta soukromá ale zůstala v Šerkovicích, které jsou dodnes mojí studijní základnou.

Po dokončení studia jste se přímo dostal k práci v muzeu?
Dostal jsem nabídku od vedoucího odboru kultury tehdejšího Okresního národního výboru Brno-venkov, což byl doc. A. B. Král, historik umění. Pro Okresní muzeum se otvíralo místo historika nejnovějších dějin. Ta pozice byla trochu zvláštní. Od člověka na tomto místě se očekávalo, že se nebude zabývat dějinami, ale bude chodit po továrnách a různých organizacích v regionu a bude sbírat všechno, co dokumentovalo tehdejší socialistickou současnost. Různé materiály se pak předávaly do muzea. Buď do sbírek nebo do muzejního archivu. Do Podhoráckého muzea jsem nastoupil až po vojně od října 1983. Pozice historika současnosti se postupně změnila na pozici historika a muzejníka a mojí hlavní náplní se stalo muzeum jako celek. Dát do pořádku sbírky, knihovnu, archív, fotoarchív…

Vaše práce pro Podhorácké muzeum se tedy pomalu blíží čtyřiceti letům…
V 80. letech nás sem přišlo několik jako „nová krev“. Byl zde pan dr. Belcredi, ten dal do pořádku archeologii, byl zde pan Ing. Šmarda jako  přírodovědec a po mně sem ještě přešla z pobočky v Ivančicích historička umění dr. Korčiánová. Na začátku 90. let ještě kolektiv doplnila etnografka
dr. Ochrymčuková. Všichni jsme se snažili muzeum uspořádat v moderním duchu jako jednu z poboček Okresního muzea Brno-venkov. Pan dr. Belcredi se stal od začátku roku 1984 vedoucím po končící paní Anně Christové a já byl jeho zástupce. Když v roce 1989 přešel do Archeologického
ústavu Moravského zemského muzea, tak jsem jej na pozici vedoucího vystřídal a zůstalo mi to dodnes.
Po zrušení okresních úřadů přešlo muzeum jako celek pod řízení a financování Jihomoravského kraje s novým názvem Muzeum Brněnska, které má dnes šest poboček.

Zmínil jste dr. Belcrediho, což je zajímavá osobnost.
Ano, můj bývalý kolega pan PhDr. Ludvík Belcredi (*1954) je přední moravský archeolog ze šlechtického rodu Belcredi z brněnské Líšně. Specializuje se na středověkou archeologii a terénní výzkumy. V povědomí veřejnosti je např. výzkum zaniklého hradu Štarkova nad Jimramovem. Výzkumy prováděl i v době působení tady u nás. Asi nejznámější jsou výzkumy zaniklé kaple sv. Kateřiny v areálu Porta coeli a hradních pozůstatků na kopci Čepička nad klášterem.

Muzeum Tišnovska a jeho poslání
Jaká byla idea někdejšího založení muzea v Tišnově?
Muzeum vzniklo v Tišnově v roce 1929 na radnici a iniciátorem bylo město, především tehdejší pan starosta Řezáč. Od počátku nešlo jen o městské muzeum, nýbrž bylo budováno jako regionální vlastivědné muzeum, proto také dostalo název Podhorácké. Mělo zahrnovat obce tehdejšího tišnovského politického okresu. Proto se na jeho založení a správě spolupodílelo i okresní hejtmanství.

Posunulo se od té doby někam na jinou úroveň?
Poslání muzea se od té doby nezměnilo. Za první republiky začaly vznikat sbírkové fondy, bohužel druhá světová válka znamenala zničení prakticky všeho dosud shromážděného. Od 50. let se tedy muzeum začalo fakticky budovat znovu. Už ale ne přímo ve městě, nýbrž v budově proboštství tehdy krátce zrušeného kláštera Porta coeli.

Ceníte si některých sbírek muzea nějak zvlášť? Je tu něco skutečně unikátní?
To je mediálně častá otázka, na kterou se muzejníkovi odpovídá hůře, než laická veřejnost očekává. Jako typické vlastivědné regionální muzeum  sbíráme všechno. Máme tu sbírky archeologické, historické, etnografické, mineralogické a další. Je tu bohatý archiv, pozůstalosti různých osobností. Největší pozůstalost je od speleologa Aloise Krále, objevitele Demänovských jeskyní. Máme také velkou sbírku historických fotografií, umění, užité umění apod. Neřekl bych, že tady máme nějaké velké „špeky“, spíše jde o širokospektrální zastoupení.

Říkal jste, že se muzeum s každou novou generací mění. Přicházejí noví pracovníci s novými nápady?
Snažíme se dělat vše pro co nejlepší vnímání muzea. Jeho směřování určují především odborní pracovníci, kteří jsou tu teď čtyři: nejstarší jsem tu profesně já, pak paní PhDr. Ochrymčuková, historička umění paní Mgr. Fadingerová a nejmladší je přírodovědec kolega Bc. Knecht. Novým technologiím se nebráníme, spíše naopak. Sbírky už máme z velké části elektronicky zpracovány a jsme součástí centrální evidence sbírek pod Ministerstvem kultury. Všechno, jako v ostatních muzeích. A samozřejmě jsme profesně zapojeni v různých komisích v rámci kraje, Moravy a celé republiky.

Před časem vzniklo v Tišnově městské muzeum v Müllerově domě. Jaká je mezi vámi spolupráce?
Spolupracujeme od počátku. Už od prvotní myšlenky jsme pomáhali tehdejšímu vedení města, které bylo iniciátorem. Připravovali jsme scénář původní expozice a půjčovali jsme do ní téměř všechny exponáty. I nyní často pomáháme s výstavami jak radou, tak i sbírkovými předměty a fotografiemi.

Myslíte, že by poslání Muzea města Tišnova mělo být trochu odlišnější od Podhoráckého muzea?
Vlastivědné muzeum pro tento region stačí jedno. Městské muzeum je spíše kulturní institucí, jako klasické muzeum se nechová a ani nemůže, nemá to nejpodstatnější, sbírkotvornou činnost.

Sídlíte v pronajatém objektu proboštství kláštera Porta coeli. Jaké máte s klášterem vztahy?
Vždycky byly a stále jsou velmi dobré. A myslím tím i dobu předrevoluční. Příkladem skvělého výsledku aktivní spolupráce mezi muzeem a klášterem byla velkolepá výstava s názvem „Ať otevře se brána nebeská“ v roce 2001 k 100. výročí obnovení řeholního života v Porta coeli. Výstava potom byla převezena i do mužského kláštera stejného řádu ve Vyšším Brodu a z jejího jádra jsme vytvořili stálou expozici, která dostala v loňském roce zcela novou grafickou podobu. Společně s opatstvím také připravujeme Dny evropského dědictví, které se tu konaly v posledních čtyřech letech a vždy to  dopadlo výborně. Ve spolupráci s klášterem by mohly být vyřešeny i velké prostorové problémy muzea. Zejména jde o depozitáře a skladovací zázemí. Určité představy sice máme, žádná jednání ale zatím neprobíhají.

Autor a publicista
Jste také autor řady knížek…
Autor jsem, ale tak moc toho není. Mojí hlavní náplní byla a je muzejní činnost, především zpracování sbírek a pořádání archivů. Pak je tu výstavní činnost a hodně času zabírá i úřední papírování, různé plány, zprávy, výkazy a statistiky. Ale psaní článků a odborných textů k tomu všemu samozřejmě také patří.
Pro mě takovým zajímavým projektem byla např. Tišnovská fotorevue, u které se sešlo sedm do věci zapálených lidí. Byla to pro mne velká změna v podobě vnoření se do skutečné historie po letech dokumentace socialismu, budování památníků a výstav o mírovém nebo dělnickém hnutí.
V 90. letech byla super práce na Vlastivědě kraje od Pernštejna k Veveří, na které jsem pracoval s Karlem Ficem a kde jsem se hodně realizoval. Stále mám pocit, že ta knížka měla smysl a lidé ji dodnes hodnotí velmi dobře. Během přípravy jsem navštívil všechny obce někdejšího tišnovského politického okresu, tedy nejen autem, prošel jsem je i pěšky v extravilánu, když jsem hledal všechny ty pomníčky, kříže a boží muka…
Pak byl samozřejmě velký projekt Historický atlas města Tišnova. To bylo na vyšší vědecké úrovni, protože ho vydávala Akademie věd. Hodně času jsem také věnoval historickým fotografiím Tišnova ze sbírky Pavla Smékala, jejichž výběr vyšel knižně v roce 2008. Druhá podobná kniha, věnovaná historickým pohlednicím města Tišnova, vznikla zase ve spolupráci s panem Ing. Frankem. Zpracoval jsem i celou pozůstalost tišnovského fotografa Františka Wágnera a připravil z ní mimořádně úspěšnou výstavu a následně po letech i knihu, kterou vydal spolek Continuum vitae pod titulem František Wágner: fotograf Tišnovska.

Věnoval jste se někdy výukové činnosti jako pedagog?
Ne, ale během těch desítek let jsem realizoval řadu přednášek, většinou ve školách, ať už to byly školy základní nebo gymnázium.

Vnímáte v historii Tišnova nějaký segment, na který se zapomnělo a není pořádně zmapovaný?
Aktuálně ne. Určitě se ale taková témata najdou a stále bude co upřesňovat. Krásným příkladem je třeba historie továrny Diana, což byl po revoluci 1989 pro mnohé velký objev a tajemno, a nyní je už téměř vše podrobně zpracováno. Proti tomu jsou zase události, o kterých se vše pořádně neví a už to tak asi zůstane. To se vracím znovu k mým Šerkovicím a k událostem kolem hájenky na konci světové války. K tomu existuje několik verzí a domněnek, která je ale ta jediná správná, se už asi nikdy nezjistí.

Co řeknete čtenářům na závěr?
Ať jsou rádi, že žijí v tak krásném kraji, jakým je okolí Tišnova a celé Tišnovsko. A ať nepolevují v přízni vůči Podhoráckému muzeu, které by bez nich ztratilo smysl své existence.

Vladimír Vecheta