Hledání jiných světů

Rozhovor s Tomášem Chadimem

Věnuješ se inscenované krajinářské fotografii. Co pro tebe znamená tento žánr a jaké jsou kořeny tvé tvorby?

Ano, dnes je tomu tak. Řekněme, že se věnuji inscenované krajinářské fotografii, ale je to momentální stav. Nevím, co přinese budoucnost. Velmi pravděpodobně se od inscenování scén odkloním. Ale nechávám to plynout. Můj plán je nemít žádný plán.

Naopak s kořeny mé tvorby to bylo, je a zřejmě i zůstane zcela jasné. Baví mě si s fotografií hrát a prozkoumávat její možnosti. Ústředním tématem pravděpodobně zůstane krajina. Nezajímá mě přitom člověk jako individualita. Spíše mě zajímá chování celého lidského společenství. Prostřednictvím fotografie zkoumám, jak jsme propojení s přírodou. Zkoumám naši minulost, naši touhu po objevování a dobývání. Mé projekty jsou tak o nás samých, i přesto, že člověka jako osobnost v mých fotografiích nenajdete.

Svou tvorbou chci diváka bavit a zároveň nutit přemýšlet. Chci dělat progresivní hravou fotografii. Mé projekty vyžadují jistou dávku zamyšlení a představivosti. Chci ale zároveň dělat fotografii srozumitelnou. Někdy jdu záměrně až na hranici kýče. Je to podle mě prostor, kde je mnoho neprobádaných uliček.

Tak vidíš. Nakonec to vypadá, že nějaký plán vlastně mám. Ale jednoznačně fokus na českou krajinu.

Čím je pro tebe česká krajina? Jaký typ krajiny je ti blízký?

Vyrůstal jsem v Novohradských horách. S tamní přírodou jsem srostlý. Prakticky jsme se v dětství z Novohradek nikam nedostali. Až mnohem později jsem začal poznávat zbytek republiky a zdejší přírodě jsem naprosto propadl. Zakotvil jsem v Praze a stále mne fascinuje, jak je z tohoto bodu na mapě všude blízko. Každým směrem jiný typ krajiny. A když jedeš dál, každou hodinu se ti krajina za okny proměňuje.

Pokud jsem ale nějakým typem zdejší krajiny skutečně uhranut, pak jsou to sopky Českého středohoří. Dýchá z nich ta síla, která je kdysi tlačila obrovskou silou vzhůru na dně mělkého moře. Vnitřek naší planety se tu snažil vydrat na povrch. Fascinující. Ostatně, česká krajina má velmi bohatou geologickou minulost, která je odkryta na mnoha místech – odkryvech, lomech apod. Prostě čirá geologická historie koncentrovaná na malém kousku této planety – jako rozevřená učebnice geologie. Stačí nahlédnout a začít studovat. Navíc je geologická historie Česka mým aktuálně rozpracovaným projektem. U tohoto souboru už nenalezneš ani špetku digitální manipulace.

Ale abych odpověděl na tvou otázku. Česká krajina je pro mne různorodost typů krajin na malém území s hlubokou geologickou historií. Je to krajina, do které silně zaintervenoval člověk svou činností, kterou v podstatě znásilnil, přisvojil si ji, aniž by se ptal. Ale zároveň krajina neskutečně malebná. Dá se bez přehnání říct, že žijeme v jednom z krajinných rájů této planety.

Tvé fotografie jsou často výsledkem mnohahodinové práce u počítače. Co je pro tebe po technické stránce důležité?

Ne všechny mé projekty znamenaly hodiny práce u počítače. Například základem souboru Zóna bylo samotné fotografování. Atmosféra, ten správný les, intuice, představivost a hlídání si světla (které muselo svítit přesně proti nebo přesně za zády, anebo muselo být difúzní). V počítači jsem fotografie nijak neupravoval, jen zkopíroval, převrátil a srazil k sobě. Jednoduchá akce ve Photoshopu na jedno kliknutí.

Ale pokud se bavíme o Znásilněné krajině, tak to je pravý opak. Tento soubor zabral skutečně pár stovek hodin u počítače, ale také mnoho hodin samotným tipováním, hledáním a fotografováním těch správných krajinných podkladů a technologických struktur. V podstatě jsem se učil vše za pochodu, jak digitálně pracovat s fotografií, jak vymaskovat, co potřebuji, jak připravit velký formát na tisk. Celkem jsem na souboru pracoval pět let, ale je jasné, že kdybych měl zkušenosti (a neměl rodičovské povinnosti), tak bych celý projekt stáhl třeba na dva roky.

V případě Planety a Pipeline repairs se pohybujeme v řádu několika týdnů. Nechvátal jsem. Mé projekty vznikají dlouho v hlavě, tak proč spěchat se samotnou realizací. Nemá cenu nic uspěchat. Dobře je to patrné v projektu Pipeline repairs, kde jsem se několikrát dostal do slepé uličky a vznikající potrubní systém jsem několikrát digitálně rozebral a předělal až do stavu, kdy jsem byl úplně spokojený.

Přibliž nám koncept výstavy Jiné světy, kterou jsi připravil pro Galerii Josefa Jambora v Tišnově.

Členitost výstavního prostoru galerie Josefa Jambora si přirozeně říkala o vystavení více než jednoho souboru. Výsledkem je tedy jakýsi průřez dosavadní tvorbou. Znásilněná krajina a Pipeline repairs hravou formou odkazují na náš svět, který svou činností proměňujeme. Zóna zase diváka provází fiktivním světem plným symbolů odkazujících na naši dávnou minulost. Tyto fotografie jsou konfrontovány s Exoplanetami, které nás v jistém smyslu přenášejí do možné budoucnosti, kdy člověk expanduje dál mimo naši domovskou planetu (alespoň takové ambice lidstvo stále má). Výstava je zakončena „single-photograph“ projektem Planeta. Fotografie je pomyslnou pointou výstavy. Propojuje minulost s možnou budoucností. Vidíme kus naší planety v okolí Bezdězu tak, jak vypadal stovky tisíc let dozadu. A jednou z této planety zmizíme a příroda si ji vezme zpět.

Co tě přivedlo ke vzniku souboru Znásilněná krajina? Mám pocit, že v něm jde o sci-fi hru, v níž se technické výtvory naší civilizace v přírodě rozmnožují a adaptují se na okolní krajinu pomocí mimikry zmnožení. Vyrůstají zde esteticky zajímavé objekty a konstrukce, jež napodobují okolní lesy, louky a pole do té míry, až splývají: elektrické stožáry se připodobňují tvarům stébel a obilných klasů, satelity tvaru sousedních stromů. Můžeš přiblížit svou práci na souboru?

Pokaždé když jsem projížděl českou krajinou, všímal jsem si, jak je téměř každá vyvýšenina obsazená nějakou technologickou stavbou – BTSkou, vodojemem, stožárem. A mě fascinoval ten technický detail, ta barevnost, to množství tvarů. Uvědomil jsem si, že s tou barvou a detailem si mohu začít hrát. Nejdříve jsem si nafotografoval krajinné podklady. Divočiny. Šumavu, Doupovské hory apod. Na jiných místech jsem si nafotografoval různé technologické stavby a po pečlivém vymazání toho, co bylo za nimi, jsem začal stavby a krajiny kombinovat, stavby zmnožovat a různě přes sebe překládat. Začal jsem vlastně v krajině digitálně sochařit.

Snažil jsem se dostat scény na hranici uvěřitelnosti. To je vlastně podstatou tohoto souboru – znejistit diváka, dostat ho do stavu, kdy si není jistý, zda „to tam mohlo být, nebo ne“. Ale Znásilněná krajina je vlastně z fotografického hlediska čirý kalkul. Vytvořené struktury musely do krajin zapadnout barevně i tvarově. Je to celé promyšlené.

Člověk je tvorem invazivním, ale nechci jej nijak tímto souborem obviňovat. Spíše si všímám jeho šikovnosti, jeho potenciálu. Když dokážeme přemostit údolí, stavět vysoké stožáry nebo dostat složitou elektroniku ke Slunci, pak to něco vypovídá o naší šikovnosti. Jen ten potenciál ještě neumíme smysluplně využít. Snad to stihneme do doby, než z této planety jednou nadobro zmizíme.

Název souboru fotografií Zóna odkazuje na filmové dílo ruského režiséra Andreje Tarkovského Stalker. Jde o alegorický až mystický příběh, vyprávěný tarkovovsky typickým pomalým způsobem, v němž průvodce Stalker doprovází dvě postavy středního věku Profesora a Spisovatele do záhadného a zakázaného území zvaného Zóna, v němž se plní nejtajnější přání. Jakou roli hraje tato filmová reference a jak jsi Zónu objevil?

Zóna ve Stalkerovi má zvláštní pravidla. Tradiční fyzikální zákony zde neplatí. A stejně se dívám já na svou Zónu. Má Zóna, kterou jsem postupně procházel a prozkoumával, je na první pohled důvěrně známým lesem, ale až symetrie, která vznikne spojením dvou identických záběrů, formuje Zónu jako takovou a mystická místa v ní. Trik zdvojení fotografie boří realitu, jak ji běžně vnímáme. Divák je tak konfrontován s různými místy v Zóně, kde vidí různé totemy, lesní bůžky, voodoo, rituální místa, mysteriózní zvířata nebo portály do jiných dimenzí. Záleží pouze na představivosti diváka. Na každého totiž zapůsobí jinak. Pokud jde o naši představivost, navíc podnícenou vjemem symetrie, nemá Zóna žádné jasné hranice.

Zóna jednak odkazuje na dávnou historii lidského rodu. Je v ní obsažena silná symbolika – dávno zaniklé rituály, pohanství. Ale také odkazuje na náš smysl pro symetrii. Mám stále neodbytný pocit, že někde v naší samé podstatě, tam někde uvnitř nás, je ukrytý řád. Je v nás silně zakořeněn a podvědomě jej vnímáme. Jako by existoval jakýsi klíč naší podstaty, který přesně zapadá do zámků – symetrických vzorů, které v přírodě pozorujeme.

Tím jsem si vytvořil oslí můstek k odpovědi na tvou otázku, jak jsem na nápad přišel. Trik se zdvojením fotografie je tisíckrát použitý. Většina prací ale vedla k výsledku ve formě 2D obrazu – vznikaly tak působivé mandaly. Já jsem ale tvořil 3D scény. Pokud si pečlivě při fotografování hlídáte směr světla, pak po složení fotografií přesvědčíte mozek, že se dívá na reálnou scénu. A to je klíčové. Divák prostě vidí, že je „to“ před ním, že se k „tomu“ dá dojít, že se „to“ dá obejít. Pak už jen stačilo se při fotografování naladit na atmosféru Zóny, soustředit se, vypustit z hlavy vše ostatní a nastartovat představivost.

Chtěl bych ještě zdůraznit, že Zóna vznikala především samotným fotografováním. Scény jsem četl a tvořil již v lese. Představoval jsem si výslednou scénu, která mi vznikne v počítači, až se vrátím domů. Co bylo vždy ale překvapením, byly detaily, které vznikly na spojnici fotografií… všechny ty páry očí, které na mě vykoukly po spojení fotografií – to se samozřejmě nedalo v lese představit. To pro mě bylo vždy překvapení. Fotografií vlastně nevzniklo mnoho. Nechtěl jsem Zónu vytvořit „hrubou silou“ – nafotografovat stovky fotografií a čekat, co mi z toho vyjde. Nechal jsem se Zónou vpustit, pečlivě jsem přemýšlel, co si ze Zóny odnesu, a pak už jsem se do Zóny nevracel. Zachytil jsem tak asi 40 míst v Zóně, jejichž výběr je zde vystaven.

Experiment s tím, co vidíme a co si myslíme, že vidíme, jakousi hru na science fiction rozvíjíš také v souboru Exoplanety. Při pohledu na fotografie struktur se ocitáme v jiném světě. O co ti šlo?

Exoplanety posílají diváka na oběžné dráhy jiných světů, ale zároveň přiznávají: „Jsem jen vyfotografované bahno pod nohama, omítka, vylitý asfalt.“ Pokud divák tuto pointu ocení a začne zkoumat hranici mezi bahnem a fiktivním pohledem z orbitu na povrch cizího planetárního tělesa, pak je to přesně to, o co mi šlo.

Důležitá je pro tebe kvalitní prezentace a tisk fotografií. Jak tě napadl specifický způsob vystavování Zóny a Exoplanet s efektem podsvícení?

Ano, s tím souhlasím. Kvalitní prezentace je základ. A je vlastně jedno, jestli mluvíme o tradičně zarámovaných fotografiích, videoinstalaci, nebo o případu, kdy svůj fotografický projekt vytisknete na ten nejobyčejnější kancelářský papír a nahrubo jej nalepíte na zeď, na zem, na sklo. Podívejte se třeba na práce francouzského fotografa JR (jr-art.net). Ten v podstatě pracuje jen s papírem a lepidlem. Pokud forma prezentace pasuje na prezentovaný obsah, pak je jakákoli metoda prezentace obhajitelná. Ale musí mít opodstatnění, obsah a forma musí tvořit kompaktní celek. V mém případě je kvalitní tisk podmínkou, protože mé projekty jsou založené na hře s detailem a barvou.

Dva zde vystavené soubory Zóna a Exoplanety jsou vytištěné na backlightu – materiálu, který se dá prosvítit a dostat tak do scény přirozené světlo. V obou případech jsem potřeboval dostat diváka do Zóny, respektive na oběžnou dráhu jiných světů, jejichž povrch je osvícen jejich vlastními hvězdami. Takže efekt přirozeného světla je zde zásadní. Ostatně fotografie je hra se světlem. Tak si s ním prostě hraji.

S nápadem podsvítit tyto fotografie přišel poměrně rychle Martin Fojtek z Galerie Fotografic, která se nebojí experimentovat a často prezentuje fotografické projekty netradičním způsobem.

Čím je pro tebe fotografie?

Fotografii mám velmi rád z jednoduchého důvodu. Jako jediné médium umí zastavit čas – zmrazit realitu. A dá ti tak možnost si zmrazenou realitu prohlížet, jak dlouho chceš. Zkus si například vzít někdy mobil a ve tmě si vyfotografovat táborák. Jen fotoaparát dokáže zastavit plameny a vytvořit tak různé scény s tanečníky, démony apod. Vše je pak už jen o tvé představivosti. Ale očima zastavit plameny nedokážeš. My vše vnímáme jako plynulý děj: minulost – přítomnost – budoucnost. Kdežto fotografie vždy zachytí jen daný okamžik, jedno konkrétní teď.

Ptala se Radka Kaclerová