Vzpomínka na setkání s Karlem Krylem v Tišnově

K těm šťastným náhodám mého života patřilo neplánované setkání s písničkářem a básníkem Karlem Krylem. Psal se rok 1993 a v létě se konal v tišnovském letním kině folkový festival. Tu sobotu 28. srpna z důvodu konání festivalu byla uzavřena hospůdka u letního kina. Byla to naše domovská hospoda, kde jsme se s kamarády pravidelně scházeli. Protože jsme byli štamgasty a dobře se znali s personálem, mohli jsme také toho dne zasednout k našemu stolu.

Hudba z amfiteátru byla slyšet až v lokále, kam občas přišel někdo z účinkujících svlažit v tom horku hrdlo. Najednou se u prostředního stolu objevil Karel Kryl s kytarou a neznámou krasavicí, se kterou vášnivě diskutoval a brnkal tiše na kytaru. Dáma posléze odešla a Karel, vědom si toho, že ho pozorujeme, obrátil se k našemu stolu. Vypadal dost vzrušeně. „Přátelé, teď vám zahraji písničku, která je zakázána hrát i na Svobodné Evropě. Vašek to zařídil.“ Pár akordů a začal zpívat:

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda,
zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda.
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou velký partaje se u koryta sejdem.

Těch slok bylo několik. Písničku jsme neznali, ale když dozpíval, řekl: „Jste mezi prvními, kdo ji slyšeli.“ Pochopitelně od nás sklidil velký potlesk a dovolili jsme si ho pozvat k našemu stolu. Pozvání k naší radosti přijal a ve svém vyprávění byl velmi sdílný. Nechali jsme dokonce spadnout první pěnu, jak jsme poslouchali. Karel Kryl byl malé postavy, ale velká osobnost a svým vystupováním docela obyčejný a skromný člověk. Během našeho povídání jsme také zjistili, že jsme vrstevníci.

Když se poněkud setmělo, přišel pořadatel, aby se připravil na vystoupení. „Přátelé, pokud tady ještě budete, rád se vrátím. Bylo mně s váma dobře.“ Tak jsme se přesunuli ke stolu na terasu a vyslechli si jeho vystoupení. A jak slíbil, když se vymanil z hloučku obdivovatelů, vrátil se k nám. Ptali jsme se na mnohé a Karel Kryl ochotně odpovídal. Byli jsme zřejmě naladěni na stejné struně.

Slíbil jsem mu, že napíšu pár řádků, abych mu připomenul tento večer. Na kousek papíru, který utrhl z nějaké modré obálky, napsal svoji adresu. Poté  se s námi rozloučil svým šibalským úsměvem. „Nebojte, já své názory jen tak neměním. Vím, co vím.“ Adresu, kterou mi tehdy napsal, uchovávám
dodnes jako vzácnou relikvii.

Dne 3. března 1994 Karel Kryl v Mnichově zemřel. Zůstaly jen krásné vzpomínky. A písnička, kterou nám tehdy zpíval, dosud nikde nevyšla. Přesto dodnes vidím jeho jiskrné oči a mladistvý úsměv.

Miroslav Pavlík

z připravované knihy Tišnovské úsměvy