Páni erbu křídla – 2. část

Páni z Lomnice

Tato část je věnována nejvýznamnější rodové větvi pánů erbu křídla – pánům z Lomnice.

Jak bylo uvedeno v první části historie rodu, na počátku rodové větve používající predikát „z Lomnice“ stojí Vznata z Tasova, významná postava moravské politiky poslední čtvrtiny 13. století, do jehož majetku patřila mj. i Lomnice. Po Vznatově smrti tento majetek přešel na jeho syna Tasa. Uvedený přídomek se poprvé objevuje v roce 1281, z interpretace příslušné listiny ale není zcela jasné, zda patří Vznatovi nebo Tasovi a koho tedy lze považovat za skutečného zakladatele pánů z Lomnice, jako další rodové větve erbu orlího křídla.

Tas z Lomnice byl poprvé společně se svým otcem zmíněn v mírové smlouvě mezi Přemyslem Otakarem II. a římským králem Rudolfem Habsburským v roce 1277. Dále se pak angažoval v zemské politice a po smrti svého otce Vznaty získal také on titul moravského stolníka. Tasovou manželkou byla Kateřina z Deblína, sestra již dříve zmíněné Gertrudy, manželky Tasovce Demetera z Bukova, díky čemuž se Tasovi někdy na samém konci 13. století podařilo získat i deblínské panství. V roce 1312, již po Tasově smrti, český král Jan Lucemburský vydal zakládací listinu kláštera dominikánek na Starém Brně a správou kláštera pověřil právě vdovu po Tasovi Kateřinu. Ta se významně podílela na jeho stavbě i majetkovém zajištění a posléze se zřejmě stala i první převorkou. Ze tří Tasových synů je známý především Vznata I. z Lomnice, komorník královny Elišky Rejčky, moravský stolník a v roce 1339 také nejvyšší komorník, a dokonce moravský hejtman, tedy zástupce krále. V polovině 14. století rod pánů z Lomnice tak patřil ke šlechtické elitě Moravy. Kromě lomnického zboží, ke kterému v té době patřily také vesnice Rašov, Brusné, Veselí, Ochoz, Synalov, Strhaře, Osiky, Brumov, Přibyslavice, Bedřichov a Znětín, a zboží deblínského vlastnil Vznata pravděpodobně i hrad Louku, nacházející se nedaleko Olešnice. Jeho potomci Jenec a Proček patřili k významným moravským šlechticům 14. století a jsou např. uvedeni na listině z roku 1349, kterou císař Karel IV. udělil moravské markrabství jako léno svému bratru Janu Jindřichovi. Jenec z Lomnice rovněž svědčil na testamentu zmíněného markraběte z roku 1371.

Jako v případě jiných rodů lze také u pánů z Lomnice pozorovat v této době dělení na další větve a drobení rodového majetku – kromě větve lomnické se objevují i větve deblínská a loucká. S tím samozřejmě souvisel i pokles významu rodu v moravské politice. Na konci 14. století se však rod v osobě Jana st. z Lomnice, pravnuka výše zmíněného Vznaty I., vrátil na vrchol moravské nobility. Janovi se podařilo získat do svého vlastnictví část rozdrobeného lomnického majetku a zlepšené majetkové poměry mu poskytly zvýšenou důležitost mezi moravskou šlechtou. V zápase mezi moravskými markrabaty Prokopem a Joštem, syny Jana Jindřicha a synovci císaře Karla IV., se přidržel posledně jmenovaného, což mu přineslo další majetky i významné funkce. V roce 1415 byl jmenován nejvyšším komorníkem brněnské cúdy, tj. královým úředníkem ve věcech soudních a správních.  Ve stejné době prodal hrady Deblín a Louku a koupil Čebín, který se stal z hlediska výnosnosti majetku jádrem lomnického dominia.

V období husitských válek byl Jan z Lomnice jedním z předních moravských šlechticů, který se postavil na stranu reformních myšlenek, na brněnském sněmu v roce 1421 byl dokonce zvolen jedním z hejtmanů a ochránců „zákona Božího“ a spolu s Petrem Strážnickým z Kravař a Vilémem z Pernštejna vytvořil trojlístek nejmocnějších pánů jižní Moravy. Situace na Moravě se totiž zásadně lišila od situace v Čechách. Na rozdíl od Čech, kde hlavními nositeli reformních myšlenek byla města, vystupovali na Moravě v této roli představitelé předních šlechtických rodů, jako byli Kravařové, Kunštátové, Boskovicové, Cimburkové, Pernštejnové a ovšem také Lomnicové. Zdejší husitství tak postrádalo onen radikální táborský náboj a bylo mnohem více nakloněno kompromisu. Většina tehdejší šlechty sice podporovala myšlenku chudé církve, ale ta jim poskytovala hlavně ideologické zdůvodnění zabírání církevních majetků. Jakékoliv náznaky společenské rovnosti, jak se často objevovaly v husitských proklamacích, byly pro ně naprosto nepřijatelné. I když původně Jan stál na straně reformy, politicky a ideologicky zůstal věrný císaři Zikmundovi i Albrechtu Habsburskému, po jehož uvedení do úřadu moravského makraběte v roce 1423 změnil stranu a společně s městem Brnem, Joštem Hechtem z Rosic a dalšími moravskými pány se stal opět katolíkem.

V roce 1427 jej Albrecht dosadil do úřadu zemského hejtmana, tz. nejvyššího úředníka na Moravě, který Jan z Lomnice zastával do roku 1434.  Katolická víra a správcovský úřad mu ale vůbec nebránily, když si neoprávněně přivlastnil některé majetky klášterů v Tišnově a ve Žďáře, takže představení těchto klášterů pohnali Jana k soudu. Tak v roce 1447 tišnovská abatyše Eliška spolu s konventem „pohání pana Jana z Lompnice Staršího a z Čebína etc. ze dvú stú hřiven grošóv dobrých stříbrných, že nám drží naše vsi Bělce, Ochozi a Brumov s jejich příslušenstvím a toho nám postúpiti nechce.“

Na počátku 40. let 15. století získal Jan i Velké Meziříčí, které se stalo sídlem jeho syna Václava, zakladatele nové větve pánů Meziříčských z Lomnice, zatímco na Lomnici sídlil Janův vnuk Markvart. Jan st. z Lomnice pobýval na konci života hlavně na tvrzi v Čebíně, zemřel na sklonku roku 1451 a svým potomkům zanechal rozsáhlé majetky, které z Lomniců učinily jeden z nejbohatších moravských rodů patřících opět ke špičce moravské aristokracie. V roce 1455 se Václav Meziříčský z Lomnice, komorník brněnské cúdy, stal jedním z deseti členů regentské vlády na Moravě, která měla spravovat zemi v době nepřítomnosti krále.

Potomci Jana st. se během poslední čtvrtiny 15. století stali i vlastníky Náměště, kde tak vznikla další z významných rodových větví Lomnických na Náměšti. Z té se v roce 1519 ještě vydělila větev Brumovských. V roce 1479 byli Lomnicové uvedeni v rámci panského stavu jako třetí nejvýznamnější moravský rod, za pány z Cimburka a Lipé. Společensky významná v této době byla především větev meziříčská, hrad v Lomnici ale stále zůstával rodovým sídlem spjatým s počátky rodu. Představiteli rodových větví 2. poloviny 15. století byli Václav v Meziříčí a Janovi vnuci Bohuše v Olešnici, Markvart v Lomnici a Jaroslav v Náměšti.

V průběhu první poloviny 16. století význam rodu začal opět upadat. Posledním členem Markvartovy linie, sídlící na Lomnici, byl jeho vnuk Jiřík. Ten zemřel bezdětný kolem roku 1552 a vlastníkem hradu a městečka Lomnice se stala náměšťská rodová větev v osobě Oldřicha z Lomnice a na Náměšti, posledního příslušníka rodu pánů z Lomnice, vlastnícího lomnické panství. Ten rovněž v roce 1566 zemřel bez potomků a panství pak přešlo dědictvím na rod Žerotínů.

Také další rozrody či rodové větve pánů z Lomnice vymřely po meči do konce 16. století. A tak se na osudu rodu pánů z Lomnice, kdysi slavného, bohatého a mocného, vyplnila počáteční slova závěti jednoho z jeho posledních členů, Jiříka z Lomnice: „Poněvadž čas všech věcí na tomto světě půjčuje, kteréž netrvají a sou pomíjející, neboť skrze smrt všecko odchází a konec svuoj béře, a to všecko Pánem Bohem všemohúcím zřízeno jest, a u kteréhožto v moci a rukou jest každého člověka smrt i život…“

Podklady:
Michal Konečný a kol.: Lomnice – příroda, historie, osobnosti, památky, 2006
Martin Juřička: Páni erbu křídla, MU Brno, 2017

Jan Kos