Poučeni z roku 2020?

Vážené čtenářky a vážení čtenáři Tišnovských novin, rok strávený v redakci byl bohužel, nebo možná spíše bohudík, velmi atypický. Rutina stereotypního plnění rubrik s předem očekávaným obsahem nemohla mít své místo, protože se redakční práce podobala nejednou kličkování v labyrintu neočekávaných změn a událostí. I když jsme se nemohli vyhnout tématu zahlcujícímu média po víc jak tři čtvrtiny roku, jako magazín malého regionu jsme však chtěli spíše razit cestu dobrým zprávám i tématům odpoutávajícím mysl od všudypřítomné pandemie. A když už bylo nutno, poskytnout spíše praktickou informaci či radu, namísto nicneříkajících a povrchních statistik a tragických klišé, ve kterých utonul duch celostátních médií.

Snad se nám i podařilo udržet úroveň Tišnovských novin po jejich restrukturalizaci v roce 2019, přičemž hlavním oceněním je jistě stále stoupající výše nákladu a rozšiřující se zájem o noviny i mimo Tišnov do obcí celého regionu. Nemálo obtížným oříškem, se kterým se musí redakce vypořádávat dosud, je výpadek příspěvků z prostředí zejména spolkového a sportovního života, kde se holt díky omezením stále nic neděje, a tak není ani na co zvát a o čem psát. I tak je třeba ocenit, jak si jistě všimnete statistiky ročníku 2020 na konci novin, všech 168 (!) autorů, kteří v loňském roce obsah Tišnovských novin obohatili svým příspěvkem. Je vidět, že noviny rozhodně nevznikají v uzavřeném světě pár lidí z redakce, ale píší je doslova desítky a desítky obyvatel Tišnova a jeho okolí.

Atypický rok 2020 se již zařadil do kalendáře historie k těm, které si budou připomínat generace. Vedle roků, které se nám zaryly pod společnou „kůži“, ať už kladně nebo tragicky – 2001, 1997, 1989, 1968, 1948, 1945, 1938, 1929, 1918, 1914. Větší či menší komunity budou mít i další své tragické či vítězné roky a jednotlivci si zase připojí své pády či výhry. Ale když se podívám na zběžnou číselnou řadu atypických roků jen posledního století,
společenské, politické či přírodní zlomy a události doléhají na naši společnost až s děsivě častou pravidelností deseti až dvaceti let. To znamená, že za lidský život zažijeme tak čtyři až pět „dějinných“ zvratů nebo „šoků“, na které musíme více či méně společně i individuálně reagovat. Dost častá frekvence na to mít zkušenosti, aby nás další událost nezaskočila, a přesto jsme spíše tragikomickými diváky přihlížejícími, jak s námi další nová událost zase „zamete“. Aniž bychom se z ní ovšem nějak zvlášť poučili. Tak např. každý dům poblíž vodního toku by měl být vybaven záchrannými vestami. Ale kdo je doma má? A přitom blesková povodeň není zas až tak výjimečná. A co evakuační zavazadlo nebo zásoba trvanlivých potravin pro případ karantény? Taky nic, že? Pořád.

Jedna skupina občanů ovšem trvale udržuje nejen z tradice v pohotovosti svou akceschopnost k zásahu a pomoci – hasiči. Nejen ti placení  profesionálové, ale největší masu tvořící ti dobrovolní. Jsou blízko, jsou vybavení, jsou vyškolení, připravení zasáhnout a pomoci. Přesto stojí jaksi v pozadí. Proto jim v tomto čísle novin dáváme více prostoru. Nejen říct – tady jsme. Ale i – zapojte se. Jejich připravenost je záplatou na naši bolestnou nepřipravenost a nepoučitelnost. Snad jsou si toho obě strany vědomy.

Vladimír Vecheta