MALÁ ENCYKLOPEDIE STARTUJE

MALÁ ENCYKLOPEDIE STARTUJE

Vážení čtenáři, na vedlejší stránce narazíte poprvé na rubriku, kterou Vám hodláme pravidelně nabízet i v dalších měsících. Budete se v ní postupně setkávat s hesly tzv. Malé encyklopedie Tišnovska, která by se časem měla stát základem elektronické podoby encyklopedie, výhledově připravované pro městské internetové stránky. V Tišnovských novinách nebudou jednotlivá hesla řazena ani abecedně, ani chronologicky, jejich víceméně nahodilý výběr se dočká patřičného setřídění teprve ve zmiňované webové verzi. V roce 2021 plánujeme uvádět hesla ze tří základních oblastí, a to OSOBNOSTI / ARCHITEKTURA / PŘÍRODA , přičemž v každém čísle se můžete těšit na dvě hesla ze dvou odlišných kategorií.

Václav Seyfert, Vladimír Vecheta

OSOBNOSTI

HYNEK BíM                                     
* 5. 3. 1874, Lomnice nad Popelkou
† 30. 12. 1958, Tišnov

Sběratel lidových písní, hudební skladatel, pedagog a sbormistr, žák Leoše Janáčka. Za sbírku, obsahující 4 076 zápisů včetně vzácných záznamů lidového vícehlasu a nástrojové hry, obdržel v r. 1954 státní vyznamenání. V Tišnově žil od r. 1934 až do své smrti.

Otec Ignác byl v Lomnici nad Popelkou ředitelem kůru. Od něj také Hynek získal první hudební vzdělání a již jako dítě jej zastupoval v roli varhaníka a zpěváka v místním kostele. Po otcově smrti se v r. 1886 s matkou a bratrem přestěhovali do Brna, kde studoval na c. k. učitelském ústavu. V r. 1892 získal vysvědčení učitelské dospělosti a o tři roky později vysvědčení učitelské způsobilosti pro měšťanské školy. Mezi jeho pedagogy patřil i Leoš Janáček. Profesně působil Hynek Bím nejprve v letech 1892–99 jako podučitel v Ivančicích. Pokračoval jako učitel měšťanských škol v Kloboukách u Brna (1899–1905) a ve Strážnici (1905–19), přičemž v r. 1915 musel narukovat do Brna k domobranné službě, u níž setrval téměř do konce r. 1917. Po skončení 1. světové války jej ministerstvo školství a osvěty jako zkušeného pedagoga přemístilo na post ředitele státní měšťanské školy ve slovenské Skalici. Tam vydržel až do 30. 6. 1934, kdy jako důchodce odešel na trvalý odpočinek do Tišnova za bratrem Stanislavem, ředitelem zdejší chlapecké měšťanky. Přes pokročilý věk se pustil do stavby rodinného domku a v plné svěžesti se dožil 84 let. Zemřel po těžkém úrazu, když si pádem na schodech vážným způsobem poranil páteř.

Sběrem a záznamem lidových písní se zabýval v místech svých působišť i při prázdninových výpravách na Novoměstsko, Valašskokloboucko či Valašskomeziříčsko, podnikal také cesty za slovenskými zemědělci z Terchové. V letech 1910–12 se podílel na vzácných nahrávkách lidového zpěvu na Edisonův fonograf. Při sběrech usiloval o podchycení celého fondu zpěváka, lokality nebo oblasti a používal i metodu opakovaných sběrů. Snažil se zachytit variabilitu písně, zaznamenával drobné odchylky v opakované interpretaci i rozdílná znění všech slok. Zvláštní pozornost věnoval rytmu. Jeho sbírka bohužel nikdy nebyla vydána v kompletní podobě, ač o to sám ještě za svého života usiloval.

Hynek Bím se zabýval i vlastní kompoziční činností, většina jeho skladeb byla určena pro klavír či harmonium nebo se jednalo o písňovou tvorbu.

ARCHITEKTURA

STŘEDOVĚKÉ ULIČKY

V jihozápadní části města Tišnova se rozkládala řemeslnická čtvrť, která měla blízko k letitému Mlýnskému náhonu. Od pradávna zde sídlili drobní řemeslníci zabývající se zpracováním kůží. Na rozdíl od obyvatel okolních bohatých právovárečných domů a selských gruntů vlastnili jen nevelké domky s dílnami. Mezi nimi vedly úzké uličky, jak je to typické dodnes u venkovských staveb na celém Podhorácku. Do našich časů se dochovaly tři z nich, které ve světle historických lamp evokují příběhy starého Tišnova.

Koželužská ulička je dlouhá 49 m, šířka v ústí ulice Halouzkova je 125 cm, na opačném konci pod Jungmannovou pouhých 95 cm. To jí vysloužilo na čas titul Nejužší ulička zapsaná v České knize rekordů. Část zdí s obnaženými kameny se zachovala v původním stavu. Svůj název nese podle cechu koželuhů, kteří v její blízkosti provozovali své řemeslo. Zpracovávali hlavně hovězí a koňské kůže, ze kterých vznikaly vydělané kůže – usně. Ke  zpracování kůží používali moč z blízkých hostinců, jichž bylo v této části města požehnaně. Proto bylo toto řemeslo lidově nazýváno „smraďařské“.

Jirchářská ulička je lomená, se zdmi z tišnovského slepence, z nichž jednu tvoří stará zeď barokního domu Na Pekle. Je dlouhá 54 m, v ústí ulice Halouzkova široká 190 cm, z Jungmannovy je to 170 cm. Svůj název má od jirchářů, kteří se oddělili od koželuhů a vytvořili samostatné řemeslo. Jircha byla měkká bílá useň z jehňat, kůzlat i vysoké zvěře, vyčiněná hlinitými solemi. Používala se především k výrobě rukavic. Jirchářům se proto také podle vydělávání kůže na bílo říkalo bělokožci, na rozdíl od „černokožců“ – koželuhů.

Nejtajemnější z uliček se říká Ševcovská. Je dlouhá 52 m a vede klikatě mezi domy a dvory od ulice Halouzkovy, kde její ústí v uliční frontě snadno přehlédneme, až do ulice U Náhonu. Připomíná ševce, kteří zde úzce spolupracovali s ostatními zpracovateli kůží.

Další článek: