Karel Vachek již odpočívá v Tišnově

Zemřel poslední dosud žijící čestný občan města

„Jeho myšlení a povaha v sobě snoubily absolutní velkorysost, smysl pro humor a sebeironii, paradoxy života a laskavost jednoho z nejhodnějších lidí, jakého jsem kdy poznal – a současně naprostou nekompromisnost, neústupnost, ostrý sarkasmus či vyjádřený projev pohrdání vůči věcem i lidem, u kterých identifikoval selhávání v základních principech, nebo které reflektoval jako scestné a zavádějící.“
Ještě před rokem a půl jsme v galerii čestných občanů města Tišnova měli dvě stále žijící osobnosti. Koncem července 2019 zemřel pan Ladislav Suchomel a 22. prosince 2020 odešel do uměleckého nebe profesor Karel Vachek, uctívaná legenda českého dokumentárního filmu. Jak napsal v Deníku Referendum jeden z jeho žáků Vít Janeček, z jehož pera pochází i náš úvodní odstavec, jako by v jeho osobě naráz odešlo hned několik kreativních veličin – režisér, malíř, básník, pedagog, ale také osobitý diskžokej, myslitel a velký duch.

Karel Vachek se v roce 1940 narodil v prvním poschodí dnes opuštěného hotelu Květnice, který měl jeho otec v nájmu. V Tišnově vystudoval gymnázium a právě do rodného města se uchýlil, když jej okolnosti přinutily se kvůli zdravotnímu stavu manželky předčasně vrátit z emigrace. Za to, že zde pak našel zaměstnání jen jako řidič v sodovkárně, zřejmě nikdo z tehdejších spoluobčanů konkrétně nemohl, nicméně trable o pár let starší nejspíš pár ostražitých Tišnováků způsobilo. Na FAMU totiž koncem padesátých let uspěl v přijímačkách až napodruhé, teprve když se jedné výše postavené spřízněné duši podařilo odstranit z jeho kádrových materiálů udání a posudky dodané z Tišnova. Jakými peripetiemi si pak procházel coby kumštýř, si můžete přečíst v prázdninovém čísle Tišnovských novin z roku 2017, kdy jsme jeho dílu a životu věnovali dvě stránky v seriálu o čestných občanech.

Jestli něco Karel Vachek v tvorbě bytostně odmítal, pak to byl patos, bolest a vše spojené se smrtí a umíráním. Ani jeho nekrolog by tudíž neměl plynout v pochmurném duchu, takže jej osvěžme nedávnými vzpomínkami Jiřího Dospíšila a Karla Součka, kteří jako představitelé města navštívili v úterý 4. srpna 2020 režiséra v jeho bytě v pražských Stodůlkách, aby mu za Tišnov pogratulovali k 80. narozeninám. „Nechtěli jsme jej tehdy  obdarovat jen nějakými upomínkovými předměty z radnice a Honzu Brdíčka napadlo, že by stálo za to mu věnovat dýmku,“ vypráví starosta Dospíšil.
„Během jednoho dne se nám podařilo až někde za Brnem sehnat originální kousek, protože nebylo možné pořídit podobnému znalci dárek někde v místním tabáku. V jeho sídlištním bytě mne pak zaujaly především dvě věci: tou první bylo obrovské množství knížek, jejichž počet šel do tisíců.“ Místostarosta Souček to doplňuje:
„Třípokojový byt byl včetně chodby a kuchyně prakticky ze všech stran obložen knihami.“ A starosta pokračuje: „Druhou zajímavostí byla mísa plná dýmek,“ k čemuž jeho spolucestující dodává: „V té chvíli jsem si myslel, že vezeme dříví do lesa, ale on tu naši přijal opravdu s radostí, byl to pěkný originál.“
„Před odjezdem jsme se trápili tím, jestli pojedeme ve vázankách… Nakonec jsme udělali dobře, že jsme je nechali doma, protože pan Vachek nás přijal opravdu velice neformálně,“ říká dále Jiří Dospíšil. Pan režisér měl na sobě domácí šortky a podobné tričko, v jakém opouštěl Kajínek věznici, jen v jiné barvě. Jak se později ukázalo, měl navíc za sebou dlouhé noční sezení s kolegy a pro další studenty-gratulanty právě hospodyně připravovala v kuchyni tradiční polévku. Jubilant vzpomínal na Tišnov, těšil se k nám na plánované setkání ke 100. výročí gymnázia, ale mluvil i o svých aktuálních počinech, konkrétně o nutnosti sehnat peníze na roztočený film. I po té napůl probdělé noci byl plný elánu a bylo vidět, jak nesmírně svou prací žije. „Byla to radost se s takovým člověkem potkat. Úplně nás to nabíjelo energií.“
Při odchodu se paní hospodyně, která se po smrti manželky několikrát v týdnu starala Karlu Vachkovi o domácnost, hostů optala: „Jak vám chutnala káva s mlékem?“ Po ujištění, že byla dobrá, k tomu vzápětí dodala: „A nevadilo vám, že to mléko bylo kozí? On totiž pan profesor jiné mléko než kozí nepije…“

Karel Vachek byl pochován ve středu 30. prosince do rodinného hrobu na tišnovském hřbitově. Nechyběly při tom desítky jeho studentů, pro něž byl kultovní postavou a kteří zůstávali u jeho hrobu ještě dlouho po skončení obřadu. Jistě si povšimli, že i tahle poslední cesta měla v sobě něco „vachkovského“. Na náhrobní desce bylo totiž Vachkovo jméno již dávno vytesáno včetně roku narození a jen se čekalo, jaký rok úmrtí se za  připravenou pomlčku doplní…

„Všechny ty cesty a příležitosti, které vám různí lidé svými intrikami zavřou, všechno, co vám překazí, se nakonec stejně ukáže jako příležitost mít víc času na objevení podstatnějších věcí…“ – Karel Vachek

Václav Seyfert