Dávám tomu rok, maximálně dva …

Jak dlouho nám ještě bude sloužit knihkupectví paní Raškové?

V knize Dobře utajené housle definoval Miroslav Horníček pojem „malý přehledný nepořádek“. Vzpomenu si na to pokaždé, když vstoupím do zdejšího knihkupectví, protože mám pocit, že jeho majitelka dovedla zmiňovaný model k jistému stupni dokonalosti. „To je tím, že nemáme sklad,“ vysvětluje paní Rašková, „a knížky se na nás hrnou takovým způsobem, že není kam je dát. Když je malý odbyt, je více hromad. Lidi si asi říkají, proč ona si někdy neuklidí, ale neuvědomí si, že ty hromady jsou pokaždé jiné.“ Podle Horníčka se ovšem právě při užití tohoto systému nakonec vždy všechno najde. „No, většinou ano…,“ dodává s úsměvem.

Vladimíra Rašková, rozená Kokoliová, se narodila jako nejstarší ze tří sourozenců do rodiny žijící ve Veverských Knínicích. Jen o málo mladší je sestra Lída, dnes pracující jako státní úřednice, nejmladší je bratr Vladimír, známý výtvarník. Příjmení Kokolia u nás není příliš obvyklé, v celém Česku se vyskytuje pouze v jediné rodině, jejíž jedna větev se usadila v Tišnově.

Vlaďka studovala střední knihkupeckou školu v Luhačovicích, praxi vykonávala v obchodě pana Janoucha v Brně. Brzy čekala první dítě; v roce 1972 se narodil syn David, pak přišly na svět v létech 1977–8 dcery Ivana a Hana. V časech jejich narození už bydlela s rodinou v Tišnově. Při starostech o děti nebylo možné hledat stabilní práci, takže Vlaďka střídala profese, jak se dalo, a posléze začala dálkově studovat ekonomickou školu, aby měla maturitu, kdyby snad někdy přišla šance se ke knihkupectví vrátit.

A ona opravdu přišla, dokonce přímo v Tišnově. Z Knihy na Komenského náměstí odešly v roce 1986 paní  Kovářová a po ní i paní Lepková a Vlaďka získala místo vedoucí. Počátkem 90. let se rozvedla, ale také se svým pozdějším profesním i životním partnerem Tomášem Borkem odkoupili zásoby i vybavení knihkupectví a začali podnikat. Nejprve v původních prostorách, od roku 1996 v Jamborově domě. Díky Tomášově elánu a šikovnosti byly začátky slibné, ale časem přišla období, kdy se profese knihkupce zdála být k neuživení. „Starší lidé si chodí půjčovat do knihovny, kupují málo,“ říká paní Rašková, „a mladí méně čtou. Obchod léta skomírá. Každý se ptá hlavně na cenu a v tom se vůbec nemůžeme srovnávat s internetovými obchody či velkými firmami. Sice poskytujeme i slevy, ale dáváme je v podstatě ze svého.“ Větší krize přišla po rekonstrukci  Jamborova domu, během níž byl obchod uzavřen. „Když jsme se sem vrátili, říkala jsem, dávám tomu ještě rok, maximálně dva,“ připomíná slavnou větu z Hřebejkových Pelíšků. „Teď je to tu díky uzavírání obchodů znovu. I v normálních časech se vždy teprve Vánoce staly obdobím, kdy jsem si na sebe trochu vydělala. Do té doby jsem tu byla v podstatě zadarmo a Tomáš za minimální plat. Už to ale dávno neberu tak, že je to byznys. Prostě mně jen připadá, že to má smysl. Možná je to ode mne i zbabělost – neumím si představit, že bych obchod zavřela a pak potkávala zklamané zákazníky na ulici.“

Tomáš Borek dodává: „Vlaďka si před časem ani nevšimla, že už může být v penzi. Syn David jí jednou říká. Tchýně šla do důchodu, je mladší než Ty a měla i méně dětí. Jak to, že Ty v důchodu ještě nejsi?’ Tak jsme to začali počítat a zjistili jsme, že už přes dva roky mohla pobírat penzi. Pak jí ale všechno doplatili, takže první částka vypadala jako důchod europoslance.“

Díky letité spolupráci se dnes stálí dodavatelé k tišnovskému knihkupectví chovají tak, že mu knihy v podstatě „půjčují“, a co se neprodá, berou si zpět. Některé tituly je ale třeba kupovat tak zvaně „natvrdo“. V sortimentu převažují romány pro ženy a detektivky, ale stále vycházejí i zajímavé knihy, z nichž mají s Tomášem pokaždé velkou radost. Vlaďka sama se jako čtenářka vyhýbá jednak krvákům („stačí přečíst si záložku a máš toho dost, nevidím důvod tomu věnovat jakýkoliv čas“) a nemá ráda příběhy z české současnosti. Naopak si vybírá knížky, které jsou trochu zapomenuté, a protože se jí líbí humor, vyhovuje jí tako- vý typ literatury, jaké se ve svých povídkách věnuje Ephraim Kishon.

Od roku 1998 žijí s Tomášem na samotě mezi Lomnicí a Brumovem v objektu patřícím dříve Lesům a poté vráceném rodině Serényiů, kteří je tu dále nechávají bydlet. „Už se ale chystáme odstěhovat. Ztrácí to své kouzlo. Bylo to uprostřed lesů, chovali jsme králíky, slepice, kozy i ovce, sušili seno, obdělávali pole. Teď je tam tak ,vymydleno’, že je to jen ,sem tam strom’. Jen ten klid a samota to vyvažovaly. I tady si říkám, že tomu dávám ještě tak rok, maximálně dva.“

Jak že to ale bylo v Pelíšcích? Z jednoho roku, nanejvýš dvou, se vyklubala dočasnost trvající přes dvě desetiletí. Nebylo by divu, kdyby to tak dopadlo i s bydlením na samotě a hlavně s knihkupectvím v Tišnově. Většina věrných zákazníků by si to určitě přála.

Václav Seyfert