Nedožité devadesátiny Ladislava Suchomela

Když 29. července minulého roku, krátce po svých 89. narozeninách, zemřel čestný občan našeho města a držitel řádu Tomáše Garrigua Masaryka Ladislav Suchomel, vzpomenul na něho krátce v Tišnovských novinách pan Václav Seyfert. Letos jsme si tedy připomněli devadesáté, bohužel již nedožité narozeniny statečného a spravedlivého člověka, velkého životního optimisty a také hluboce věřícího a přesvědčeného křesťana.

Ladislav Suchomel nebyl tišnovským rodákem, pocházel z Rojetína, kde se narodil 21. července 1930, jeho otec pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích. Během mládí a dospívání jej kromě rodiny formovaly také poválečné přednášky významných demokratů, jako byli např. Bohdan Chudoba, Pavel Tigrid nebo Helena Koželuhová, které varovaly před komunistickými a sovětskými praktikami. Vyučil se knihkupcem a v Brně začal pracovat pro tiskárnu, která vydávala především křesťanskou literaturu. Ještě po letech vzpomínal na svoje setkání s jedním z největších českých básníků 20. století Janem Zahradníčkem, který později skončil na mnoho let v komunistickém vězení, které ho v podstatě připravilo o život. Čas pro křesťanskou literaturu, svobodné psaní a vůbec svobodný život skončil brzy po Únoru 1948. Když Ladislav viděl, jaké věci nastupující komunistický režim dělá, rozhodl se, že nebude rezignovat ani mlčet.

S jedním ze svých kamarádů začal roznášet letáky, které měly jednak pravdivě informovat o komunismu a jeho zločinech a také povzbudit k odporu proti režimu. Nebyli v tom sami, především na Moravě bylo mnoho mladých lidí, kteří se v té době pokoušeli bojovat proti přicházející totalitě. Jednomu z nich, mladému chlapci Milanu Havlínovi, původem z Čebína, který byl po zatčení za odbojovou činnost umístěn do brněnské psychiatrické léčebny, se podařilo utéct a Ladislav pak společně s ním i jeho přáteli jako skupina pokračovali na Vysočině v odbojové činnosti. Ta se soustřeďovala především na zastrašování místních komunistických funkcionářů, kteří se často přidávali k tehdejšímu režimu nikoliv z přesvědčení, ale z vypočítavosti, pomstychtivosti a touhy po majetku, postavení a moci. Podařilo se jim také osvobodit za ochotné spolupráce personálu několik odpůrců režimu, držených v již zmíněné psychiatrické léčebně. Skupina měla sice několik zbraní, ale nikdy je nepoužila a nikdy ani jinak nikomu neublížila. Na jaře a v létě roku 1949 se Ladislav a jeho přátelé začali připravovat na útěk za hranice. To se již ale dostali pomocí provokatérů pod dohled StB. Poté, co v září uvedeného roku navštívili v Rojetíně doma předsedu místní buňky KSČ Emila Kvasnicu, kterému sebrali komunistickou legitimaci a zbraň, kterou obdržel od svých chlebodárců, následovala akce, při které StB celou skupinu, tři dívky a tři chlapce, ukrývající se v osamělém domě v údolí Libochůvky, pozatýkala. U soudu, který se konal na počátku roku 1950, byl Ladislav Suchomel odsouzen na 19 let, jeho kamarád Milan Havlín jako hlava skupiny byl odsouzen k trestu smrti, kterému unikl kvůli svému věku jen o vlásek. Již ve vazbě na brněnském Cejlu se Ladislav setkal s řadou významných lidí, jako byl mj. Josef Robotka, podplukovník generálního štábu Československé armády, účastník protinacistického odboje a jeden ze zakladatelů tzv. Rady tří, popravený komunisty v roce 1952.

Převážnou část svého věznění prožil Ladislav na Jáchymovsku v uranových dolech, a to jako lamač na čelbě. Ještě horší to však bylo v Plzni na Borech. Všude se ale setkal s dobrými lidmi, laiky i kněžími, kteří jej duchovně obohatili a posílili. Ve vězení také našel pomoc a přátelství významného slovenského katolického aktivisty Silvestra Krčméryho, vězněného za organizování tajné církve.

Při velké amnestii v roce 1960 Ladislav nebyl z vězení propuštěn, protože odmítl sklonit hlavu a požádat zločinný režim o milost. A tak dostal více práce a méně jídla a spánku. Naštěstí se jej ujal právě slovenský lékař Krčméry a nechal ho umístit nejdříve jako pacienta, později jako ošetřovatele na infekční oddělení, kterému se bachaři úzkostlivě vyhýbali. Později ale bylo Krčméryho oddělení zásluhou udavače rozprášeno, a tak Ladislav strávil poslední měsíce vězení na stavbách. Z vězení se dostal v červenci roku 1963 na desetiletou podmínku. Jak sám říkal, čtrnáct krutých let za mřížemi mu pomohla překonat především hluboká křesťanská víra. Po návratu se oženil s Marií Kouřilovou z Rojetína, kde také s rodinou po svatbě bydlel. Do  Tišnova se pak Suchomelovi přestěhovali v roce 1970. V rámci výkonu povolání se nejprve „svobodně“ vrátil k tomu, co se za ta léta komunistického kriminálu dobře naučil – začal fárat v uranových dolech na Rožínce. Po čtyřech letech, v roce 1968, se mohl vrátit k profesi knihkupce v brněnské charitní prodejně, nejdříve na Minoritské ulici, později na Dominikánském náměstí. Prodejna byla po roce 1968 jediným legálním distributorem náboženské literatury, a tak do ní přicházelo mnoho významných duchovních autorit, často vězněných a pronásledovaných komunistickým režimem, jako byli např. z kněží profesor a spisovatel Dominik Pecka, teolog Oto Mádr, opati Vít Tajovský a Heřman Tyl, dominikán Jakub Zemek, kapucín Klétus Petěrka či katoličtí laici a disidenti Zdeněk Rotrekl, Radomír Malý, Mečislav Razik, Radovan Perka nebo Miroslav Krejčíř. Zde se také seznámil i s pozdějším tišnovským děkanem P. Josefem Šindarem nebo se strahovským opatem P. Michaelem Pojezdným, který tehdy působil jako farář v Osové Bítýšce. Zejména s těmi, se kterými jej pojil muklovský úděl, navazoval krásná doživotní přátelství. Zvláštní obdiv choval k Josefu Adámkovi, otci tišnovské lékařky MUDr. Ludmily Hlaváčové, který se v období normalizace i přes opakované věznění významně podílel na vydávání katolického samizdatu. K vydávání těchto tiskovin Ladislav sám aktivně přispíval, i když nad ním vzhledem ke zmíněné podmínce dlouho visel meč dalšího kriminálu. V roce 1979, krátce po zvolení papeže Jana Pavla II., se na několik dní do kriminálu opět vrátil. To když StB u něj při prohlídce našla balíky samizdatových sborníků věnovaných právě zvolenému papeži. Josef Adámek ale všechno vzal na sebe, a tak byl Ladislav Suchomel puštěn z vazby. Estébácký dohled mu i jeho rodině ale otravoval život až do sametové revoluce.

Po roce 1989 se Ladislav Suchomel stal neúnavným šiřitelem pravdy o komunistickém bezpráví. Chodil po školách, pořádal besedy a vyprávěl své zkušenosti, aby komunistická totalita nebyla zapomenuta a nikdy se již nevrátila. Říkal: „Nikdy jsem nepochyboval o tom, co jsem dělal. Bylo to správné. Nepochyboval jsem ani v těch nejhorších dobách, ani ve věznici v Plzni na Borech, ani jinde. Bůh mne vedl nesmírně těžkou životní cestou, přitom mne ale nikdy neopustil a moje oběti později bohatě odměnil. Krásným manželstvím, dětmi, vnoučaty a velkým množstvím přátel.“

28. října 2011 propůjčil Ladislavu Suchomelovi tehdejší prezident Václav Klaus Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

V roce 2013 obdržel jako poděkování za obětavou službu od brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho medaili sv. Cyrila a Metoděje a v roce 2014 byl jmenován čestným občanem města Tišnova.

Jan Kos