Padesátka popadesáté – Turisté se letos vydají na jubilejní pochod

Vypadá to jako tajemná magie čísel: 10. 10. 2020 se uskuteční 50. ročník dálkového pochodu Tišnovská padesátka. Nebude to ale žádná mystická výprava, nýbrž další z řady tradičních výšlapů, jehož dnešní rozmanitá podoba je určena více než širokému spektru veřejnosti. Na jedné straně se jej zúčastňují výkonní sportovci, kteří celých 50 kilometrů běží a za pár hodin jsou v cíli, na straně druhé obdržela předloni diplom o absolvování akce i moje tehdy půlroční vnučka Apolenka, která celou sedmikilometrovou trasu prospala v kočárku. Jiní zase nešlapou po svých, ale důvěřují spíš pedálům jízdních kol. Tahle pestrost ale není vůbec náhodná, je to cílený záměr pořádajícího Klubu českých turistů Tišnov, který svůj projekt šlechtil do dnešního stavu v průběhu dlouhého půl století.

V polovině 60. let začaly v rámci podpory masové turistiky vznikat po republice dálkové pochody. Nejpopulárnější z nich Praha–Prčice měl premiéru v dubnu 1966 a brzy se objevily další. Na Moravě se uchytila zejména akce s recesním názvem „Nejen Praha–Prčice, také Náměšť–Čučice“, ale v té době se již organizovaně chodilo i v Tišnově. Premiérová padesátka byla určena jen pro členy místního odboru turistiky, za oficiální 1. ročník považuje pořadatel výšlap ze dne 6. 11. 1971. „Původně se chodilo na Dušičky,“ vypráví dlouholetý předseda tišnovských turistů Bedřich Balabán, „občas nám do toho dokonce padal sníh. Pak se termín posunul, a protože říjnové víkendy už byly obsazeny pořadateli z okolí, konávala se Tišnovská padesátka počátkem 80. let dokonce v září. Od roku 1987 držíme tradici a pochodu je věnován druhý říjnový víkend.“ Historicky první T50 vedla po trase Nedvědice–Skorotice–Černovice–Bedřichov a přes Lomnici do Tišnova. Ve 2. ročníku přibyla trasa 25 km na Drásov, Skaličku, Unín, Jamné a přes Lomničku zpět. V počátcích se všem měřil čas a uváděl se i na diplomy. Mnozí tedy pojali svou účast jako test vlastní zdatnosti a místo chůze celou cestu běželi. „Startovalo se v šest ráno a Bořík Chromý býval před desátou už zpátky u sokolovny,“ říkají pamětníci. „Ale i spousta běžných turistů třeba chvíli šla a chvíli běžela; jezdívala sem starší paní z Boskovic, která tímto způsobem dosahovala dlouhodobě vysokého průměru 7 kilometrů na hodinu.“

Později se od formy podobné závodění ustoupilo a hlavní motivací se stalo ukázat účastníkům, jak krásné je podhůří Vysočiny na podzim – mnozí ovšem přesto běhají dodnes. O tom, jak přibývaly další trasy, kolik kdy přijelo účastníků a další konkrétní historické údaje si můžete přečíst ve speciálním rámečku – všechna data vyhledal, eviduje a jako oko v hlavě schraňuje dnešní předseda tišnovských turistů František Mach.

Pikantním obdobím byly ročníky 1981–84, kdy do itineráře přibyla stokilometrová trasa. Před první „stovkou“ bylo žádoucí celou trasu předem projít, na což po létech vzpomíná Lojza Zeman: „Chtěli jsme znát světelné podmínky na trase, proto jsme štreku procházeli v dubnu, kdy jsou podobné jako na podzim. Se mnou ji absolvovali ještě Jirka Kostelecký a Irena Pálková. Vyrazili jsme večer, nad ránem jsme byli v Jimramově, což byl asi 48. kilometr. Celkem nám to tehdy trvalo zhruba 22 a půl hodiny. Podruhé jsme to pak ani celé neprošli, podcenil jsem přísun potravy a skončili jsme ve Strážku.“ U nejdelší trasy byl problém s kontrolami – nejhorší to bylo ve Víru, kudy měli účastníci projít mezi 23.00 a čtvrtou hodinou ranní. „Vždycky dorazil jeden dva a pak dlouho nikdo. Nic záviděníhodného. Jediný, kdo tam byl tehdy ochoten trávit noc, byl Milan Ferov.“ Největším „hltačům kilometrů“ ale jako by i ta stovka byla málo a říkali: „Škoda že neděláte jednu stovku z pátku na sobotu a druhou ze soboty na neděli, stihli bychom za víkend dvě.“

Na trati se nachází zpravidla sedm až osm občerstvovacích stanic, které slouží současně jako kontrolní místa a na nichž se účastníkům potvrzuje průchod. V počátcích tuhle roli plnily restaurace při trati a hospodští byli rádi, že mají zajištěnu návštěvnost s konzumací. „Jednou se stalo,“ dává k lepšímu Bedřich Balabán, „že na trase bylo pět kontrolních hospod a jistá skupinka, která dorazila do cíle silně ,nalomená’ až těsně před závěrečným limitem, měla těch razítek, a různých, hned dvanáct.“ Dnes zajišťují tyto služby pořadatelé a kromě čaje nabízejí – což je mi velmi sympatické – chléb se sádlem, sůl a cibuli. „Začalo to symbolicky chlebem a solí, která navíc tělu vracela to, co vypotilo; sádlo s cibulkou přibyly později.“

Slovo „kontrola“ netřeba chápat v pravém slova smyslu. V cíli nikdo neřeší, zda někomu chybí případné razítko, je věcí cti každého z účastníků, jak se k absolvování pochodu postaví. A snahy o zkrácení trasy mívají spíš humorný charakter. „Jednou tu nějaká skupinka skočila na vlak a popojela do Štěpánovic,“ vzpomíná opět Lojza Zeman. „Když jsme je došli, divili jsme se ‚jak to, že jste tady, vždyť jste vycházeli až po nás?’ A oni na to: ,No, my jsme rychlí…’“ Trošku smutnější je jiná forma obcházení regulí, o níž hovoří František Mach: „Poslední dobou se objevuje nešvar, že dorazí parta patnácti lidí, ale zaregistrují se jen tři, aby ti ostatní nemuseli platit zápisné. Jdou ale všichni a pak si někteří z nich klidně dají i naše občerstvení s čajem.“ A to se vklad pohybuje – podle nahlášené délky trasy – pouze mezi 20 až 50 Kč na účastníka…

V propozicích je uvedeno, že „každý účastník si musí být vědom svého zdravotního stavu a svých schopností“. Snad i díky tomu se pořadatelé nikdy nemuseli zabývat žádnými většími zraněními; s drobnostmi typu špatného došlápnutí si na trase každý poradí sám. Jen jednou se stalo, že účastník dostal za Trenckovou roklí astmatický záchvat, ale naštěstí se ho ujali další, kteří šli za ním, a postarali se o něj. Stejně tak nikdo neřeší, nedojdou-li do cíle všichni zapsaní chodci. Pouze pokud bylo oním chybějícím dítě, zjišťovalo se, co s ním je – a pokaždé už byl onen „pohřešovaný“ dávno doma, prostě jen závěr k sokolovně vynechal.

Nejednou zaskočilo pořadatele akce počasí. V roce 1994 začalo v pátek v poledne pršet a přestalo až v sobotu večer, z čehož se rekrutovala rekordně nejnižší účast v celé historii, pouhých 99 odvážných. Problémem jsou i místa, která nečekaně rozjezdí auta či bagry, když někde poblíž probíhají  stavební práce. Taky se ale stalo, že sami stavaři naskládali na nejvíce postižený úsek palety a iniciativně pak vypomohl i náhodný přihlížející, který z okna sídlištního bytu usměrňoval tápající chodce, kudy mají jít, aby nezapadli do bláta. V posledních létech je T50 zapojena i do projektu „Toulavý kočárek“, který podporuje rodinnou turistiku. A věřte, že bývá docela složité vytipovat nejkratší trasu tak, aby se všude dalo s kočárkem projet. I v tomto případě je bláto velkou komplikací, není to tak dávno, co všechny maminky dostaly pořádně zabrat, aby rozmoklou pasáží vůbec kočárek protlačily, a na nejbližší kontrole pak probíhalo hromadné čištění.

Zajímalo mne, zda se pořadatelé alespoň občas dočkají od účastníků nějaké pochvaly, třeba že vybrali pěknou trasu, ale k tomu prý dochází zřídka. „Spíš dostaneme vyčiněno, že bylo něco špatně. Jednou jsme měli vlastní značení trasy a u Rašova někdo před akcí značky strhal, takže lidi bloudili po lese a v cíli nám dali co proto.“ V sokolovně ale bývá spíš úsměvné sledovat, jakým způsobem pro některé z přišedších padesátka končí. S úlevou si zují si boty, které už zpět nenavlečou, bosí se osvěží několika pivy na Krčku a díky kombinaci únavy s pěnivým mokem v hospodě usínají. S botami ovšem zažili aktéři i kurióznější historku. „Dvě dámy prošly svého času celých 50 kilometrů v šatech a v lodičkách s podpatky. Jakmile je v sokolovně sundaly, už se prakticky nepohnuly, takže jsme je museli k vlaku odvézt autem, jinak by tam vůbec nedošly…“ 

Tišnovská padesátka má ještě druhý rozměr, který neoblaží tělo, nýbrž ducha. Již od počátků má každý ročník svůj výtvarný motiv, který se objevuje na razítcích či diplomech a nejde o jen tak ledasjaký obrázek. Původně vytvářel poutavé originály akademický malíř Karel Formánek, který byl velkým propagátorem turistiky, nyní jeho roli převzal podobně fundovaný Jiří Ondra. Zvolený motiv zůstává po několik let neměnný a střídají se jen různé barvy, po čase se pak vymyslí nový. Někdy si současný autor vypůjčí i něco od svého předchůdce – jako například nyní, kdy rozpis akce i toto naše povídání zdobí „formánkovský“ batoh.

Tišnovští turisté nejen že stáli před 50 lety u zrodu nádherné tradice dálkových pochodů tady u nás, ale podíleli se i na vzniku podobných akcí v okolí. Jako „otce zakladatele“ se sluší uvést Františka Olborta, Bedřicha Balabána, Zdeňka Dobeše, Jiřího Kosteleckého nebo Jiřího Chlupa, který se posléze přemístil do Hradčan a tam v 80. létech organizoval populární pochod o Dřevěný metál. Rodina Ondrouškova zase pro změnu založila dnes již zavedenou akci Kolem Doubravníku pěšky i s kolem. A malý dovětek na závěr? Tajemná číselná magie, kterou jsem vzpomenul v úvodních řádcích, jako by pokračovala i vytvořením tohoto článku. Napsal jsem jej totiž přesně 9. 9.

Václav Seyfert