Kdy začneme brát varování vážně?

Ledovce tají rychlostí, kterou ani pesimisté nečekali. Lesy umírají nezadržitelně, studny už jen vzpomínají na obvyklý sloupec vody. Lidé bývali šťastní na výletě s dětmi za město. A vděční za dovolenou v chatě u rybníka s večerním ohýnkem a písničkou. Nyní se tváříme, že považujeme za normální, přečteme-li si, že naši maličkou zemičku přeletí za pouhý rok skoro milion boeingů. Nu přece – máme právo mrknout se na týden do Karibiku, na hokej do Montrealu. Italské Alpy jsou blízko… Je třeba ukázat tanga v Thajsku… Neustálé navyšování výroby, růst DPH, nesmyslná globalizace, zisk, bezbřehý konzum… Konzumismus je bezpochyby rozchechtaná tvář ďábla! Vznikají miliardy nepotřebných výrobků s dovedně zabudovanými „kazítky“… Je třeba navýšit, zrychlit, zintenzivnit! HDP přece musí každoročně růst! Ale kam až a proč? Orné půdy si trestuhodně nevážíme a nevratně ji ničíme. Gretě se vysmíváme – ale s nedobrým svědomím…

Ovšem: Vyšší moc, matka příroda (či sám Bůh?) nás zaskočili varováním. Světovou epidemií. Nepatrným virem. Nelze jej zabít, vždyť ani není živý.  Nemá metabolismus, antibiotikům se tudíž směje. Je to jen kousek ribonukleové kyseliny (RNA). Naráz jsme vyděšeni. Právem. Matematici, lékaři a statistici stanovují nemilosrdné prognózy nárůstu postižených, systémy se blíží zhroucení. Oběti budou obrovské. Na životech, na výrobních a ekonomických vztazích. Na životní úrovni. Všem asi už dochází, jak nesmírně vratká a křehká je naše báječná světová konzumní civilizace. Stačí malé zrnko písku zapadlé do přešlechtěného soukolí nepřirozených výrobních a obchodních vztahů a vazeb – a stavba se hroutí.

Skuteční odborníci se domnívají, že relativní uklidnění pandemie by mohlo nastat snad až někdy v srpnu. Do té doby onemocní postupně prý snad 50 až 70 % lidí. S velmi nejasným výsledkem. To je dost dlouhá doba na přemýšlení, na poskládání si hodnot a priorit. Na posouzení, co je přirozené a co nikoliv, co je v životě zbytné a co nezbytné. Bude to též časový prostor pro boj a utkání se každého z nás s pýchou. Totiž s pocitem, že vše smíme, že na vše máme právo. Nemáme, není tomu tak… Každý člověk na světě by si snad měl uvědomit, že naše konání by neměli řídit chladní a bezohlední ekonomové, obchodníci, naftaři či zbrojaři. Že duchovní centrum, kterým se máme nechat řídit, je zcela někde jinde…

Jan Modrák