Zdislava z Lemberka

Významné výročí světice pocházející z našeho kraje

Mezi významná výročí, která si v letošním roce připomíná celá země, patří na přední místo i osmisté výročí narození Zdislavy z Lemberka, české světice, která je sice spojována především se severními Čechami, kde žila a zemřela, ale která patří také k nám na Tišnovsko. Narodila se totiž kolem roku 1220 buď v blízkém Křižanově, nebo na hradě Veveří, kde byl její otec purkrabím.

Přibyslav z Křižanova, moravský velmož a blízký důvěrník krále Václava I., o kterém se předpokládá, že patřil do širšího rozrodu Markvarticů stejně jako páni z Lemberka, se stal purkrabím kromě Veveří i na hradě v Obřanech a také brněnským kastelánem. Za jeho služby mu král daroval rozsáhlé pozemky na Českomoravské vrchovině, na kterých Přibyslav zakládal nové vesnice a osady. S manželkou Sibylou se oženil před rokem 1220. Ta pocházela ze Sicílie a do českých zemí přišla s Kunhutou Štaufskou, nevěstou krále Václava.

Přibyslav a Sibyla měli spolu kromě Zdislavy i další děti – dospělosti se dožila Eliška, provdaná za Smila z Lichtenburka, a Eufémie (Ofka), manželka Bočka z Obřan. Jako děti zemřeli další dva sourozenci Zdislavy – Petr a Libuška.

O dětství a mládí Zdislavy nevíme prakticky nic, její rodiče byli velmi vzdělaní a zbožní, podporovali církev a zakládání klášterů, což zcela jistě mělo vliv i na Zdislavinu výchovu. Rodina žila na hradě Veveří, v Křižanově i v Brně. Někdy mezi lety 1235 a 1240, snad 1237 se Zdislava provdala za českého šlechtice a královského dvořana Havla z rodu Markvarticů, zakladatele hradu Lemberka nedaleko Jablonného v Podještědí. Za služby poskytované Přemyslovcům získal Havlův rod ve 12. století rozsáhlé majetky. První zmínka o Markvarticích pochází již z roku 1159, Havlův otec Markvart z Března je pak doložen v roce 1220 jako purkrabí v Děčíně. Havel patřil k předním osobnostem na dvoře krále Václava I., byl jeho věrným stoupencem, a to i za sporů s jeho synem Přemyslem.

Zdislava se odstěhovala za Havlem do tehdy velmi nehostinného kraje pod Ještědem, kde teprve začínalo osídlování. V jejich manželství se postupně narodily tři nebo čtyři děti. Spolehlivě jsou doloženi synové Havel, Jaroslav a Zdislav, dceru Markétu zmiňuje pouze Žďárská kronika. Prožila sice krátký, ale intenzivní a velmi naplněný život. Z dochovaných historických pramenů lze předpokládat, že to byla rázná a energické žena, ale také dobrá manželka a milující matka. Již během svého života proslula svou dobročinností, milosrdenstvím a schopností uzdravovat. Stala se léčitelkou  nemocných, ochránkyní chudých a opuštěných, kterým poskytovala také jídlo a přístřeší. Navzdory vysokému postavení osobně docházela do špitálu, kde ošetřovala nemocné. Dalimilova kronika dokonce popisuje zázraky: „Pět mrtvých Boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“ I když se jedná o legendu, je zřejmé, že Zdislaviny schopnosti byly skutečně mimořádné. Společně s manželem Havlem založila v Jablonném městský špitál, dominikánský klášter a také kostel sv. Vavřince, kam byla po předčasném úmrtí v roce 1252, ve věku kolem 30 let, pohřbena a jehož dokončení se nedožila. Předpokládanou tuberkulózu jako příčinu úmrtí ale antropologický výzkum neprokázal. Zdislavin hrob se nachází v podzemí chrámu, její lebka je však umístěna v bazilice, ve skleněné schránce na jednom z bočních oltářů.

Již krátce po své smrti byla pokládána za svatou. Z kostela se brzy stalo oblíbené poutní místo, kam lidé v průběhu staletí přicházeli a dodnes  přicházejí prosit Zdislavu o pomoc a přímluvu. Mnoho z nich bylo či je přesvědčeno, že byli vyslyšeni, jak o tom svědčí četná poděkování
u jejího hrobu.

V polovině 19. století litoměřický biskup požádal v Římě o její beatifikaci (blahořečení), jako předstupně k oficiálnímu uznání za svatou. Beatifikována ale byla až papežem Piem X. 28. srpna 1907. 21. května 1995 pak papež Jan Pavel II. v Olomouci při své návštěvě České republiky svatořečil blahoslavenou Zdislavu z Lemberka společně s blahoslaveným Janem Sarkandrem za účasti několika set tisíc poutníků. Uctívána je především jako patronka rodin a ochránkyně nemocných.

Od roku 2002 je svatá Zdislava patronkou litoměřické diecéze římskokatolické církve a ve stejném roce byla usnesením krajského zastupitelstva prohlášena patronkou Libereckého kraje.

V roce 1994 byl o jejím životě natočen film V erbu lvice podle stejnojmenného románu Aleny Vrbové, známá je také kniha Jaroslava Durycha Světlo ve tmách. Život a příklad Zdislavy z Lemberka může být inspirativní i pro dnešní dobu a zvláště pro nynější obtížnou situaci, kdy tolik našich  spoluobčanů potřebuje a jistě v budoucnu stále bude potřebovat podporu, pomoc, povzbuzení a projevy solidarity. Ukazuje totiž, že kvalita života se neměří jeho délkou, úspěchy, penězi a často zdánlivým štěstím, ale především ochotou být a žít ku prospěchu lidí kolem nás, především těch potřebných, i když to znamená něčeho se vzdát a něco ze svého pohodlí obětovat.

Jan Kos