Květinové hodiny Tišnovska

Za sněženkami a bledulemi

Požitek z našeho toulání krajinou určitě umocňuje setkání s kvetoucími rostlinami. Kopcovité Tišnovsko, ležící na pomezí teplejší jižní Moravy a chladnější Českomoravské vrchoviny, vyniká pestrou mozaikou biotopů a tím i rozmanitou květenou. Od časného předjaří do pozdního podzimu
zde někde něco nápadně kvete, takže můžeme dokonce sestavit jakési květinové hodiny našeho domova. Stačí místo číslic dosadit pro každý měsíc nějakou typickou květinu a vydat se za ní do lesů či luk. Kterou z nich začít v předjaří?
Vzpomínám si, že právě v polovině minulého století jsme v první třídě vytvářeli výkres, doplněný prostými veršíky (zřejmě z pera naší paní učitelky Marie Borkovcové): „Jehnědy a kočičky, to jsou jarní kytičky.“ Těmi jehnědami (žlutými) byla myšlena líska, kočičkami pak bělostné chomáčky vrby jívy. Po letech bych dokázal paní učitelku poučit, že i ty kočičky jsou stejně jako u lísky protáhlým samčím květenstvím, tedy jehnědami, na rozdíl od svislých lískových však vzpřímenými. A jako „jarní kytičky“ bych raději zvolil sněženky a bledule. Už proto, že alespoň sněženky rozkvétají často dříve, než se lískové, natož jívové jehnědy zbarví dožluta pylem.
Sněženky (spolu se žlutým talovínem) otevírají jaro skoro na každé tišnovské zahrádce. Již léta však v současných zimách-nezimách nemohou být věrné svému druhovému jménu „podsněžník“. Jejich květy se už neklubou ze sněhu, ale z loňského tlejícího listí či z bláta. Ve volné přírodě je sněženka druhem humózních půd listnatých suťových a lužních lesů. Její roztroušené populace najdeme na Tišnovsku především kolem rulových
skalek v Sýkořské hornatině a nad údolním zářezem Svratky. Roste tam v přírodních rezervacích a památkách Luzichová, Horní Židovka, Sýkoř, Míchovec a Hrušín, ale i mimo tato maloplošná chráněná území. Já osobně za prvními sněženkami nejraději chodívám na Kamenitou – skalnatý svah od kalského Babylonu do údolí Svratky pod Boračí. A pro úplnost dodám, že malou populaci sněženky najdeme i v nivě Svratky pod Tišnovem – na Mlýnisku poblíž kynologického cvičiště. Před více jak 30 lety jsme tam při záchranné akci DNO přenesli několik cibulek z lužního lesa, likvidovaného při výstavbě vodního díla Nové Mlýny pod Pálavou. Kromě sněženky podsněžníku roste na Mlýnisku i plnokvětá sněženka Elwesova, pocházející z Balkánu. Buď tam byla splavena z některé příbřežních zahrádek, nebo ji tam někdo nevhodně vysadil. Do naší volné přírody tento cizí druh nepatří.
V těsném závěsu za sněženkami rozkvétají bledule jarní, patřící do stejné čeledě amarylkovitých. Na rozdíl od sněženek dávají přednost trvale vlhčím půdám potočních niv a pramenišť. Pověstným se stalo každoroční putování zástupů za atraktivními porosty rozkvetlých bledulí v přírodní rezervaci Údolí Chlébského potoka v klínu sýkořských lesů. Těch návštěvníků z daleka široka tam bývá tolik, že se místním vyplatí provozovat na okraji bledulových luk nad Chlébským hned dva sezónní stánky s občerstvením. My, co si libujeme ve vnímání přírodních krás v tichu a samotě, chodíme ovšem raději jinam. Třeba dále proti proudu Chlébského (Černovického) potoka až nad Černovice, do přírodní rezervace Ploník. Jemně vonné bílé zvonky bledulí tam zcela nezvykle visí i nad temnými bochníky mechu ploníku. A sotva kilometr odtud směrem na jihovýchod je prameniště našeho
Besénku při okraji přírodní památky Hersica. V prameništních olšinách s jasanem a smrkem, který se v mokřadech vyvrací a zůstává ležet s obrovitými koláči mělkého kořání, můžeme mít nad bledulemi vzrušující pocit divočiny.
Kolem horního toku Besénku a jeho přítoků najdeme ovšem řadu dalších, byť drobnějších, bledulových lokalit. Nejraději z nich mám Zadní Svačinku. Tak se jmenuje jedna lesní trať mezi Bedřichovem a Brumovem, kde prý kdysi při slavných knížecích honech bývalo pro lovce i honce přichystáno občerstvení. Na březích meandrujícího potůčku se tam mezi bledulemi klubou vejčitá květenství podhorského devětsilu bílého, kolem trouchnivějících pařezů se zabydlela vzácná plavuň pučivá, rovněž druh vyšších poloh. A – jaká to radost! – nad bílými květinami se rozvoní růžové keříky lýkovce. V té chvíli bývám blažený a alespoň v duchu, tady, na Zadní Svačince, připíjím jarní přírodě pohárkem nazelenalého veltlínu nebo rubínové griotky.

Jan Lacina