Ztráty a nálezy roku 2019

Bývá zvykem na přelomu starého a nového roku bilancovat, co se v našem životě během uplynulého roku událo – dobrého i špatného. A já se pokusím – jak to činívám každoročně – zavzpomínat a dát na misky vah alespoň některé pozitivní i negativní zážitky z přírody Tišnovska. Co mě zarmoutilo a co naopak potěšilo?
Zase jsem na Klucanině, ale ani jinde – a to nejen na Tišnovsku! – nepotkal svou oblíbenou ptačí drobotinu – sýkorky parukářky a králíčky obecné neboli zlatohlávky (se zlatavým proužkem na hlavičce). Zvláště ve smrkových mlazinách a tyčkovinách se to jimi kdysi hemžilo! Zase jsem z obilnišť Tišnovska ani jednou nezaslechl křepelku, třebaže ještě před pár lety se zdálo, že se i do našich polí vrací. Jejích „pět peněz“ mě letos potěšilo až v krajině Jamborově mezi Sněžným a Blatinami. Ale i tam jich žije již jen zlomek bývalé populace. O tom, že jsem letos marně vyhlížel v polích a lukách pod Tišnovem čejky, jsem už v Tišnovských novinách psal… Ptáků, zvláště těch malých, ubývá překotně. Kolikrát si do svých záznamů z pozorování přírody zklamaně a smutně zapíši, že jsem během dvou- tříhodinové vycházky potkal třeba jen pár koňader, pěnkav a slyšel jednoho brhlíka. Ještě že téměř pravidelně potěší – alespoň z dálky – volání černého datla! V dutinách ve starých bucích, které opustil, však ani na Květnici, ani na Klucanině nezahnízdil letos vzácný holub doupňák. Alespoň já jsem po něm pátral marně.
Teskno bylo i po některých květinách. Zmíním alespoň dvě nejvzácnější, obě ze skupiny našich domácích orchidejí. Již šestým rokem jsem na  Klucanině nenašel překrásný střevíčník pantoflíček. Za mých klukovských let jich kolem Bukových zmol rozkvétaly v květnu desítky. Postupně se
vytrácely, až jich do přelomu tisíciletí zbyla necelá desítka, pětka, žádný. Tyhle vstavačovité rostliny ovšem dokáží i několik let přežít za nepříznivých podmínek ve svých podzemních orgánech a pak se znovu prodrat ze země za sluncem. Šest let je však přece jen dlouhá doba – klucaninský střevíčníku
pantoflíčku, sbohem! A překvapivě jsem letos nepotkal ani méně okázalý, zato vonný vemeník dvoulistý. Ten růstával na Klucanině i na Květnici na více místech. Snad jsem ho jen přehlédl a příští rok mi opět zavoní. A nesmím zapomenout na schnoucí stromy, nejen smrky a borovice rezaví.  Smutno mi bylo koncem dubna zejména u divoké hrušně polničky na kamenité mezi kousek za Železným. Její kvetoucí oblak měl být na titulní stránce
kalendáře „Významné stromy Tišnovska“ na rok 2020, měl navodit radostnou atmosféru rozpuku života. A ona zatím sotva kvetla, prosychala, umírala…
Byly ovšem i radosti. Víckrát než v předchozích letech jsem potkal a při lovu pozoroval ledňáčka, někdy i dva současně. Skoro při všech našich cestách
podél Svratky nás jeho modrý blesk oslnil. Poprvé v životě jsem na sklonku léta u březinského splavu na tahu zastihl drobného bahňáka pisíka  obecného, zatímco jindy pravidelný host skorec vodní tam – alespoň v mé přítomnosti – pobýval jen výjimečně. A moc mě potěšil začátkem podzimu strakapoud malý neboli stráček, datlík velikosti vrabce. Myslel jsem si, že na Tišnovsku již vyhynul, a najednou ho po letech zase slyším a vzápětí i vidím mezi poletujícím topolovým listím na Mlýnisku u kynologického areálu, kde hnízdíval.
Přibylo bobřích ohryzů a mezer v břehových porostech Svratky. Vodnímu hlodavci už kromě topolů a vrb zachutnaly i lípy a jasany. Ty kácí v zimě, v létě se živí zelenou stravou, na Mlýnisku spásá i bršlici kozí nohu. Naštěstí si zatím nevšímá jilmů ani mohutné a velice dekorativní kapradiny pérovníku pštrosího, jehož populace se zde zvolna – byť utlačována kopřivami – rozrůstá. Obdobně jako oddenek zmíněného kapraďorostu musela přinést velká voda z vyšších poloh povodí Svratky i semeno měsíčnice vytrvalé – Lunarie. Její ojedinělý mohutný trs roste na levém břehu řeky asi o půl kilometru níže. Koncem dubna rozkvetla opojně vonnými růžovými květy. O tom, že odkvetla zdárně, byla opylena, svědčí teď v zimě stříbřité šešulky, připomínající svým leskem lunu. Tyhle šešulky už léta téměř chybí v porostech měsíčnice na Míchovci v sýkořských lesích, kde má možná rostlina u Svratky svůj původ. Dlouho jsem si myslel, že stříbřité plody zde v zimě chybí proto, že zdivočilo počasí a strhává a odnáší je už na podzim vítr. Teprve vloni jsem zjistil, že květenství se ani nestačí rozvinout, neboť již ve fázi poupat je okusují srnci, mufloni a v poslední době zřejmě i zvěř jelení.
Zajímavé jsou jevy v přírodě a jejich příčiny! Stále je co objevovat, a to i v blízkém okolí Tišnova. Věřím, že ani v roce 2020 mi zde při toulkách nebude pouze smutno.

Jan Lacina