PROGRES 2 – S brněnským rockem do nového roku

První koncert nového roku nás tentokrát čeká jen velmi krátce poté, co na Silvestra otočíme kalendář. Již v pátek 3. ledna vystoupí od 19.30 hodin v Kině Svratka legendární brněnská rocková kapela Progres 2. V roce 2018 oslavila plných 50 let na české hudební scéně a bylo to půlstoletí opravdu bohaté. Pojďme si je stručně projít.

Skupina vznikla v roce 1968 pod názvem Progress Organization a tvořila ji čtveřice hudebníků, z nichž dva uslyšíme i teď v Tišnově. Jsou jimi bubeník Zdeněk Kluka, před tím člen kapely Atlantis, v níž mimo jiné doprovázel Petra Ulrycha, a kytarista Pavel Váně, který nazpíval se Synkopami jejich slavný hit Válka je vůl. Na kvarteto je doplňovali baskytarista řeckého původu Emanuel Sideridis (v roce 1972 se vrátil do původní vlasti a dnes učí na konzervatoři v Soluni) a hráč na klávesové nástroje Jan Sochor (od roku 1983 žil v Berlíně, kde v únoru 2013 zemřel). Prvním příspěvkem do diskografie byl singl vydaný u krátce existující brněnské firmy Discant (1970), následovalo album, které dodnes patří k vůbec nejvýznamnějším deskám celé domácí rockové historie (1971). Jeho první strana je nazpívána v češtině, druhá – anglická – obsahuje mimo jiné famózní předělávku písničky We Can Work It Out skupiny Beatles, o níž jsem přesvědčen, že je lepší než originál.

V době, kdy album vyšlo, byl už český bigbít pomalu „normalizován“, takže brněnská čtveřice, v níž Sideridise vystřídal s baskytarou bývalý člen skupiny Speakers Pavel Pelc, musela začít používat „neanglický“ název a zvolila slovo Barnodaj. To byl výraz z dadaistické slovní hříčky Jaromíra Hniličky, kterým kapela pojmenovala své první album a pak jej přijala za svůj. Mezitím se ale jednotliví hudebníci stali členy různých doprovodných kapel brněnských zpěváků Boba Frídla či sester Marthy a Teny Elefteriadu, takže na další společný počin si museli posluchači počkat až do roku 1978, kdy teprve vyšlo dva roky před tím nahrané album nazvané Mauglí.

V té době už ale soubor v pozměněném složení a pod novým názvem Progres 2 tvořil své „opus magnum“, rockovou operu Dialog s vesmírem. Jana Sochora vystřídal za klávesami Karel Horký (dnes žije pod jménem Daniel Forró v Japonsku) a sestavu rozšířil druhý kytarista Miloš Morávek. Ucelený příběh doplněný spoustou filmových dotáček a fotoprojekcí měl premiéru v únoru 1978 v brněnském Divadle na výstavišti a během
následujících dvou let s ním skupina uhranula celou rockovou republiku. Bohužel se vůbec nepodařila gramofonová podoba tohoto díla, neboť Panton tehdy kapele ještě neposkytl potřebný prostor dvojalba a navíc se musely přetextovat některé klíčové skladby. Ze slov největšího hitu Planeta Hieronyma Bosche II zůstaly na desce dokonce jen samohlásky…

A přišly další změny: odešli Horký i Váně a nahradil je talentovaný mladík z amatérské Regenerace Roman Dragoun, který obsluhoval klávesy a zpíval. V této podobě skupina realizovala program a dvojalbum Třetí kniha džunglí (1982), jenže Dragoun s Morávkem vzápětí vytvořili vlastní soubor Futurum a Kluka s Pelcem dostali dva nové spoluhráče, kytaristy Aleše Bajgera a Petera Peteraje. Jejich společná rocková opera Mozek (1984)
byla neotřelou adaptací sci-fi povídky ruského spisovatele Anatolije Dněprova Maxwellova rovnice. O rok později vystřídal Peteraje klávesista Milan Nytra a Progres 2 vydal po dlouhém období všemožných tematických projektů tentokrát běžné písničkové album Změna!

K opravdu radikální změně došlo ovšem až poté, koncem osmdesátých let. Pod upraveným názvem Progres–Pokrok a ve znovu jiné sestavě (Kluka–Nytra–Sova–Dunovský–Dvořáčková) se kapela začala věnovat rockovým parodiím budovatelských písní v programu nazvaném Otrava krve. Odvážný projekt byl kupodivu kulturními orgány schválen, nicméně skupina byla bedlivě sledována a na deskách se vše objevilo teprve v roce 1990, kdy
už soubor v této podobě opět neexistoval.

Progres 2 byli obnoveni v roce 1992 u příležitosti vzpomínkových koncertů starých kapel nazvaných Comeback, kdy „klasickou“ trojici Kluka–Pelc–Váně doplnili klávesista Borek Nedorost a kytarista Ivan Manolov. Nevznikal ale žádný nový
hudební materiál a koncerty byly jen příležitostné. Platilo to po celých 15 let, v jejichž závěru se na místo kytaristy vrátil Miloš Morávek.

Poslední fáze kapely se datuje od roku 2007, kdy se za klávesové nástroje vrátil Roman Dragoun a vzniklo tak z hlediska historie souboru cosi jako „superskupina“. V tomto období bylo vydáno živé dvojalbum z koncertů ke 40. výročí kapely, skupina byla uvedena do Beatové síně slávy a vloni konečně vyšlo po 28 letech další nové původní album Tulák po hvězdách.

Progres 2, ať už se v různých dobách jmenovali jakkoliv, patří bezesporu do všech encyklopedií československé rockové hudby, přičemž minimálně dvakrát – v období prvního alba a v éře Dialogu s vesmírem – se řadili k její skutečně nejužší špičce. Přijďte si do zdejšího kina tyto slavné časy připomenout.

Václav Seyfert