Vánoce a lidé dobré vůle

Nevím jak vy, ale já se od malička vždy ukrutně těším na Vánoce. Musím se přiznat, že když jsem byl docela malý, tak jsem byl nervózní už od Mikuláše a vyhlížel, kdy že ten zvláštní den přijde. A když jsem se probudil do štědrodenního rána, ucítil jsem čerstvě upečenou vánočku, všude kolem mne to vonělo a já prožíval onu zvláštní atmosféru, kterou moje maminka dokázala vykouzlit. U večeře jsem hltal kapra, div mi nezaskočila kost, a strašně mne rozčiloval děda, který si nevím proč přidával jeden kousek ryby za druhým, jako by měsíc nejedl, a to se na rozdíl od nás ostatních celý den nepostil. Upřímně řečeno, jsem tohoto dědu nijak zvlášť nemiloval, protože byl děsný sobec, ale přesto byl součástí mých Vánoc. Nemohl mi zkazit to těšení na dárky. A když už jsem u dárků, tak mi bylo vždycky záhadou, jak se tomu Ježíškovi podařilo sehnat pod stromeček dárek, který jsem si přál, navíc když to bylo úplně malé mimino. Vždy se mezi dárky objevila nějaká knížka, bez ní jsem si to ani nedokázal představit. Když si všichni rozbalili dárky, tak jsme se společně dívali na štědrovečerní pohádku a mlsali cukroví. No a rituál tohoto dne se odehrával rok co rok stejně krásně. Byla to naše rodinná tradice. A já jsem cítil klid a bezpečí. Pod stromečkem jsme mívali i takový docela malý betlém s pastýři, ovečkami, třemi králi, Josefem, Marií a malým Ježíškem v jesličkách a nad tím vším letěla kometa, na níž byl nápis „Pokoj lidem dobré vůle“.

Když jsem dospěl a měl vlastní děti, tak jsem se snažil vytvořit podobnou atmosféru, jakou dokázala vykouzlit moje máma. Už jsem se netěšil na dárečky, které dostanu já, ale na to, jakou radost udělám svým dětem a mým blízkým dárky, které jim zabalím pod stromeček. Připadal jsem si jako jeden z těch tří králů, který přinesl dárek k jesličkám. Dodnes si pamatuji na jeden rok, kdy se mi příliš nedařilo, byl to takový chudý rok a ve mně se objevil jakýsi pocit provinění, že mé děti pod stromečkem nenajdou tolik dárků, kolik bych jim chtěl naložit. Ale radost a jiskření v jejich očích bylo stejně velké a silné jako jakýkoli rok před tím. Byl to takový zázrak Vánoc pramenící z tradice, pocitu bezpečí, setkání rodiny, klidu, pohody, radosti, míru a přítomnosti lidí dobré vůle.

Lidé dobré vůle… Tento obrat se mi ale nikdy moc nezamlouval. Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem si říkal, proč by anděl, který zvěstuje radostnou zprávu o narození spasitele, přál pokoj jenom lidem dobré vůle? Copak se ten malý mesiáš nenarodil k radosti a prospěchu všech? V tu chvíli se mi vybavila scéna z knížky od Umberta Ecca – Jméno růže, v níž se nelítostně a zarputile hádají františkáni se zástupci papeže o to, zda má být církev bohatá či nikoli. Hádali se lidé stejné víry, ale dočista jiného pohledu na praktický svět, na svět peněz statků i na svět ideálů. Těžko říci, kdo byl v právu. Papežští vyslanci, ověnčení zlatem, byli na první pohled protivní, ale stejně tak byla odpudivá i část mnichů prosazujících chudobu církve, která byla schopna pro svoji zaslepenost vraždit bohaté. A podobných situací se mi vybavila celá řada. Následovala ona základní otázka, a kdo je tedy ten člověk dobré vůle? A kdo to určí? Nějak jsem se nemohl smířit s tím, že nějaká vyšší instance někomu straní a dává mu přednost. No tak jsem se podíval do nového překladu Knihy knih a tam jsem našel prostou odpověď na mou otázku, kterou si dovolím ocitovat:

„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: ‚Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách,
položené do jeslí.‘ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupců a takto chválili Boha: ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.‘”

Vysvětlení záhady kolem lidí dobré vůle tkví jen a pouze v nešikovném překladu, který zlidověl a který lidé papouškují dodnes. To podstatné sdělení je, že ona radost z narození děťátka je určena pro všechen lid. A z této radosti pramení přání pokoje lidem, ve kterých má Bůh zalíbení. Ve všech lidech bez rozdílu. Nelze tedy předpokládat, že ta radostná zvěst patří pouze lidem dobré vůle, kteří se projevují jako hodní či spravedliví lidé. Tímto tématem se zabývala i nově jmenovaná čestná občanka města Tišnova Božena Komárková, která poznamenala, že lidi obvykle nerozděluje zlá a dobrá vůle, ale právě ona dobrá vůle. Tu totiž lidé „přičítají sobě a své skupině, a upírají ji lidem mimo hranice
vlastního společenství… Tragédie všeho světa… pramení právě z toho, že upíráme dobrou vůli druhé straně a diabolizujeme svého protivníka.“

Ať již jsou lidé v této zemi věřící, či nikoli, Vánoce se nás většinou silně dotýkají, protože patří k naší tradici a k historickým hodnotám, ze kterých jsme vzešli. Tímto odkazem je prodchnuta každá vesnička, městečko i metropole. A tato tradice má své hluboké kořeny v křesťanství a v příběhu o jednom malém chlapci, jehož narození se stalo symbolem radosti a pokoje mezi lidmi. Každý rok přicházejí a to, že je stále slavíme, je důkazem toho, že se chceme a musíme zastavovat a dívat se na své kořeny, alespoň skrze tradici a současně si uvědomovat, že nás něco přesahuje. A tak si alespoň na Vánoce pokusme tento pokoj dopřát, protože z něj ono kouzlo Vánoc pochází. Kdo ví, možná se stane zázrak a onen pokoj nás bude provázet i ve dnech budoucích…

Pavel Hanák

ilustrační foto