Dojmy a pocity z koncertu Homeland

Čas od času přineseme dva protichůdné názory na určitý problém, jev, událost či situaci, které aktuálně souvisejí nebo v nedávném období souvisely s naším městem. Dnes se zamyslíme nad koncertem dua Homeland, v němž se nám v Tišnově 19. března v rámci brněnského JazzFestu představili hráč na klávesové nástroje Brian Charette a zpěvačka Melanie Scholtz. U části publika jejich produkce způsobila viditelné rozpaky, jiní byli naopak vystoupením nadšeni. Takže se ptáme: Byl pro Vás koncert dua Homeland výrazným uměleckým zážitkem?

ANO – Pavel Hanák
Nepatřím mezi muzikology ani mezi aktivní muzikanty a z tohoto úhlu pohledu se nedokážu vyjadřovat ke koncertu Brian a Melanie. Mohu se k jejich vystoupení vyjádřit pouze jako kulturou zasažený člověk, který vnímá hudbu, kontext a emoce. Koncert byl uveden v rámci JazzFestu poprvé mimo území Brna a tento fakt vnímám jako historický úspěch a přelom kulturního dění v Tišnově. Ano, stali jsme se součástí něčeho, co přesahuje hranice našeho města, ale i Evropy, a to bez nadsázky. A právě toto překonávání hranic je pro mne v kontextu umění a jazzu zcela zásadní. Jazz se ve své historii vždy vyznačoval muzikantskou virtuozitou a improvizací. Co je ale nejpodstatnější, vždy překračoval hranice zažitých hudebních tvarů. Vždy byl inovativní, hledající a posouvající. Říci, že existuje něco jako „klasický“ jazz či „klasický“ jazzový divák je vlastně nonsens. Hranice mého jazzu jsou široké a mám v nich slavnou bigbandovou éru a Gustava Broma, minimalistického Philipa Glasse, Rudyho Linku či cédéčko „Prší déšť“ tria Viklický– Lapčíková–Pavlica. A mám zde i duo Homeland, protože hledá a posouvá. Nádherný hlas Melanie a Brianova lehkost za klávesami doplněné o specifické nahrávky, využívání loopů a pro mne krásně rozvedené melodie v různých jazycích jsou přesně to překonávání hranic, o které nejen v jazzu jde. Když k tomu připočtu atmosféru spojení, otevřenosti a mezilidské a mezikulturní sounáležitosti, to vše podpořené osobním setkáním s tímto párem, který je lidský, slušný, vstřícný a skromný, poskládal se mi celkový zážitek, který patří k těm prostě nezapomenutelným.

NE – Václav Seyfert
Pokud jsem celý projekt pochopil správně, vyjadřoval přesvědčení, že domovem je každému z nás vlastně celý svět, což činil „naražením“ písní z rozličných kultur na jednotné „kopyto“ – ženský vokál doprovázený zvukem Hammondových varhan a vrstvenou rytmikou vyráběnou přímo na pódiu nejrůznějšími „udělátky a mašinkami“. Při vědomí, že oba umělci jsou životními partnery, to na mne s mírnou nadsázkou působilo  dojmem, že taková aranžmá vznikla hlavně proto, aby si to v této podobě mohli kdykoliv zahrát i sami doma a nepotřebovali k tomu shánět další muzikanty. Není ovšem nad živé hudebníky: basista nebo bubeník by na rozdíl od krabiček rozhodně nehráli stále totéž a byli by zejména při koncertě alespoň pro mne evidentním osvěžením. Nejsem si navíc vůbec jist, jestli pro různé typy melodií byla úprava ve zvoleném duchu opravdu kreativní přidanou hodnotou. Když Melanie Scholtz v jednu chvíli zpívala černošský gospel prostě a jednoduše jen s doprovodem varhan nebo pak v přídavku vystoupila úplně sama, bylo to pro mne mnohem zajímavější než ostatní přepracované kusy. Jsem také rád, když mi koncert přinese – zejména vizuálně či jiskřící atmosférou – něco navíc oproti poslechu téhož hudebního materiálu v klidu domácí pohovky, a to se tady rozhodně nestalo. Přátelé z řad aktivních muzikantů, kteří mají lepší „ucho“ než já, se navíc shodovali, že zpěvačka neintonovala úplně čistě. Jinak ale za spolupráci s JazzFestem samozřejmě díky, jen bych za rok uvítal ne až tak experimentální počin.

Pavel Hanák, Václav Seyfert

ilustrační foto