Úsměvná historka

Dřív bývalo zvykem, že učitelé byli také nositeli kultury. Dnes jsou mnozí spíše nositeli různých funkcí.

K těm učitelům, kteří se ve druhé polovině minulého století podíleli na kulturním životě Tišnova, byli manželé Marie a Bedřich Valovi. Zatímco Bedřich Vala byl také talentovaným malířem, jeho žena byla nadšenou ochotnickou divadelnicí místního Karasova divadla. Kromě toho byla také výbornou učitelkou mluvy. Říkala, že učí „šišlání“, a její žáci byli i z dalekého okolí. Napsala dokonce o tom takový drobný spisek, který mi svěřila s tím, abych ho doprovodil názornými kresbami. Ale to jsem nějak nestihl, a tak její rukopis mám dodnes doma jako malou černou tečku ve svém svědomí.

Paní učitelka Marie Valová († 1999) prošla řadou učitelských míst v okolí, až nakonec zakotvila v Tišnově. Ráda vzpomínala na své působení v lomnické škole. Tato úsměvná historka, kterou mi kdysi vyprávěla, se týkala roku 1928, kdy na lomnickou školu, po vystudování učitelského ústavu, nastoupil na své první místo mladý Karel Höger. Později o tomto svém působení v Lomnici napsal ve svých vzpomínkách: „Poznal jsem dětskou duši, kantořina mi mnoho dala.“

Protože Marie Valová měla ráda kolem sebe mladé lidi, a tehdy byla také ona velmi mladá, tak si mladého učitelského adepta vzala tzv. „pod svá křídla“. Říkala mu Šmutulínek. Proč, to jsem se však nikdy nedověděl.

V Lomnici byl tehdy aktivní ochotnický soubor a mladý Höger byl již od dětství zapálený pro divadlo. Času měl dost, a tak projevil zájem zahrát si s místními ochotníky. Když začali studovat novou hru, přišel za nimi na zkoušku s tím, že by si s nimi také rád zahrál, třeba jen malou roličku. Odpověď, kterou dostal, však nečekal. „Víte, pane učiteli, my máme dost dobrých svých herců. Je nám líto.“

Karel Höger však v Lomnici dlouho nepobyl. Jeho životní pouť směřovala jiným směrem. Brzy se stal hercem, a hercem nejen známým, ale i vynikajícím, který po čase odešel z brněnské divadelní scény do pražské Zlaté kapličky.

Po letech se místní ochotníci rozhodli oslovit Mistra Högra, že by byli rádi, kdyby si s nimi zahrál, a nabídli mu jednu hlavní roli. Když Karel Höger obdržel dopis z Lomnice, na odpověď dlouho nečekal. Odepsal krátce: „Jak jsem se tenkrát od vás dověděl, máte dost dobrých svých herců. Je mi líto.“

Časy se mění. Tehdy to bylo líto mladému a začínajícímu kantorovi a potom zřejmě zase místním. Jak se říká „nikdo není doma prorokem“.

(z připravované knihy Tišnovské úsměvy)

Miroslav Pavlík

ilustrační foto