Vzpomínka na malíře Pavla Mareše

Vzpomínat, už to samotné slovo je děsivé, tak jako ten minulý čas. Pavel Mareš byl člověk širokého rozmachu, a tak má na něj každý jiné vzpomínky. Přátelé rybáři budou vzpomínat na společné rybaření, jiní zase na sport, kolegové ze zaměstnání na společné profesní záležitosti a já zase z pohledu výtvarného umění a jeho velkého talentu na to, jak dokázal ovládat malířskou paletu. A právě zájem o umění nás sblížil. Nebavili jsme se nikdy o sportu ani o rybaření, na to byli jiní, kteří měli k těmto tématům blízko. Spolu jsme debatovali o umění, malování a jeho cestě hledání sebe sama. A tak stál Pavel zcela pochopitelně v roce 1978 u založení Klubu přátel výtvarného umění v Tišnově, na jehož činnosti se pak aktivně podílel. Byl člověk praktický a oproti mně manuálně zručný, a proto mohl různé nápady realizovat a dotáhnout do konce. Společně jsme vymysleli uspořádání výstavy jeho obrazů v tišnovské nemocnici. Tehdejší ředitel nemocnice byl tímto nápadem přímo nadšen, i když někteří o tom pochybovali a považovali to za nevhodný nápad. Takové akce se tehdy v nemocnicích nekonaly, a navíc v malém městě. Pavel naložil plné auto obrazů, ty se rozvěsily ve společenském sále, přiložila se návštěvní kniha a pak už se jen čekalo. Výstava měla mimořádný ohlas jak u pacientů, personálu, tak také u návštěvníků nemocnice.

A potom jsme vymysleli výstavu v naší domovské hospodě, vlastně restauraci, na sídlišti. Čelní stěna lokálu se přímo nabízela pro tento účel. Od myšlenky k realizaci nebylo daleko. A zase pro mnohé to byl bláznivý nápad. Do té doby se podobné akce v takových zařízeních nekonaly. Ale lidé brzy překonali svůj počáteční šok. Tu sobotu, když po desáté dopoledne přišli první hosté, nestačili se divit, kde se to ocitli. Přicházeli i lidé, kteří se o umění zajímali. Seděli jsme s Pavlem v rohu u stolu a sledovali reakce příchozích. Tehdy tam společně s Pavlem vystavovali i další tišnovští výtvarníci.

Snad největší naší akcí byla naše společná výstava v Brně na České, v prestižní galerii čs. spisovatele. Pavel vystavoval obrazy ze svého posledního období a já je tak trochu doplnil svými kresbami. Výstava měla mimořádný ohlas a psalo se o ní ve všech brněnských novinách. Na vernisáži byla plná galerie návštěvníků. Přišli také představitelé brněnské kultury, nechyběli ani herci z brněnského ND.

Pavel na sobě pracoval, vzdělával se samostudiem, ale chtěl své snažení podpořit odborným uměleckým vzděláním. Byl sice vysokoškolsky vzdělaný, ale nechtěl, aby v umění byl zařazen mezi autodidakty. Začal tehdy studovat na brněnské ŠUŘ (škola uměleckých řemesel). Po čase mi zavolal ředitel umělecké školy malíř Najmr, s kterým jsem se dobře znal, a řekl mi, že Mareš je mimořádný talent a že bude určitě dobrý malíř. Pavel řádně studoval, navázal ve škole nové kontakty s dalšími studenty. Školu úspěšně dokončil. Maturity na této škole si velmi vážil. Stal se školeným malířem.

Pavel maloval v každé volné chvíli, i když čas bylo nutné rozdělit mezi rodinu, sport a rybaření. Vystavoval na každé výstavě KPVU a jeho tvorba doznávala změn. Zrála tak, jak zraje dobré víno. Vše dělal naplno. Dovedl se nadchnout pro věc a dovést ji ke zdárnému konci.

Pustil se také do grafických technik a velice úspěšně. Znali jsme se s malířem a grafikem Františkem Štěpánem, který s námi rád diskutoval o umění. Jednou se zmínil, že má doma staré štočky ze svých studií a nemá je jak vytisknout. Pavel od Štěpána štočky přivezl a zkusil tisk. František Štěpán po dlouhých letech uviděl své práce a u některých se nestačil divit, co dávno vytvořil.

Jednou jsme seděli v Pavlově ateliéru. František Štěpán, Bob Kabeš a já. Zatímco my diskutovali, Pavel pracoval na tisku Štěpánových grafik. Štěpán si vytištěné dlouho prohlížel a ke každé dodal nějaký příběh o jejím vzniku. Měl tehdy ve tváři šťastný výraz. Nebýt Pavla, už by se tohoto okamžiku asi nedočkal. Byl to nádherný večer a protáhl se do pozdních večerních hodin. Díky Bobu Kabešovi mám i fotografie z tohoto setkání.

Rád na Pavla vzpomínám. Vzpomínek je tolik, že by zabraly několik dlouhých večerů. Pavel byl velký malíř, ale zároveň také kamarád do nepohody. Velká škoda, že se jeho tvorba tak brzy uzavřela. Zemřel ve věku pouhých čtyřiceti tří let. Kolik ještě mohlo vzniknout obrazů a grafik. Letos by mu bylo sedmdesát roků.

Miroslav Pavlík

Foto ilustrační