Dlouhodobý seriál o čestných občanech města Tišnova (díl 15.) – 23: MUDr. Petr Fruhwirt – statečný lékař s dobrým srdcem

Epilog 1 – výjimečně hned na úvod

Byl poslední měsíc roku 1966. Poměry v Československu se sice začaly viditelně uvolňovat, ovšem událost, k níž tehdy v Tišnově došlo, i přesto komunistům způsobila horké chvilky. V chrámu svatého Václava, na náměstí a v okolních ulicích se sešlo asi deset tisíc lidí, mnohem více, než kolik mělo město tehdy obyvatel. Široká veřejnost se tu naposledy loučila s MUDr. Petrem Fruhwirtem, který 2. prosince zemřel na infarkt. Čestnou stráž u rakve drželi jeho kamarádi, političtí vězni. Vzdát úctu člověku, který ve svém životě mnohokrát prokázal pevný charakter i osobní statečnost a který nikdy neodmítl pomoc potřebným, přišel téměř každý, kdo s ním měl během posledních více než třiceti let co do činění. A takových lidí bylo velmi, velmi mnoho. Byla i nebyla to vlastně svým způsobem demonstrace, vyjádření protestu proti násilí a nesvobodě. Soudruhům onoho dne nezbývalo vůbec nic jiného než na to s úžasem mlčky hledět a mnozí se jistě při tom dívání nepříjemně potili…

Petr Fruhwirt se narodil 27. června 1902 v Mikulovicích u Znojma v hluboce věřící rodině jako jedno z deseti dětí. Jeho tatínek byl kolář a současně pololáník s asi 11 hektary půdy. Z devíti sourozenců jich pět zemřelo už v dětském věku, dospělosti se kromě Petra dožili ještě Františka, Julie, Rudolf a Jan. Právě zde, v početné rodině s křesťanskou výchovou, se utvářel charakter budoucího lékaře, ono povědomí snažit se být vždy nápomocen tam, kde je to potřeba. Petr byl z dětí nejtalentovanější, a i když rodina neměla prostředků nazbyt, byl prostřednictvím učitele a faráře doporučen ke studiu. Přestože Znojmo bylo od Mikulovic nedaleko, absolvoval gymnázium v o něco vzdálenějších Moravských Budějovicích, neboť poblíž nich se nacházela vesnice Grešlové Mýto, v níž během školního roku mohl bydlet u své babičky. Následovala Lékařská fakulta brněnské Masarykovy univerzity a již v průběhu studia také práce eléva na pitevnách či cesty do Olomouce, kde vypomáhal tamnímu zubaři jako učedník dentista. V době studia medicíny, při němž bydlel na Sušilových kolejích, se také zapojil do činnosti katolického spolku studentů. Mimo jiné se v něm seznámil i se svými pozdějšími švagry Františkem a Milošem Štursovými. Praxi mladého lékaře pak podstoupil v brněnských nemocnicích a brzy jej okolnosti nasměrovaly k Tišnovu.

K našemu městu jej nepochybně přiblížila skutečnost, že v Kuřimi bydlel strýc jeho ženy MUDr. Hynek Vališ, později popravený v koncentračním táboře v Mauthausenu. Nejpodstatnější ovšem bylo, že v Tišnově tehdy byla k mání volná praxe, kterou MUDr. Fruhwirt odkoupil od vdovy po zemřelém doktoru Jurnečkovi. Nový tišnovský lékař bydlel nejprve na Družstevní ulici, od roku 1931 – to už byl ženatý se sestrou bratří Štursových Valérií – v domě Hoškových u náhonu a v roce 1935 se pak s rodinou přestěhoval do domku zakoupeného na Dvořáčkově ulici č. 65 od pana řídícího Teplého; v něm si vybudoval i svoji ordinaci. S manželkou vychovával tři děti – nejstarší Valérii, prostředního Petra a nejmladší Pavlu.

Odboj poprvé – proti fašistům

Během 2. světové války se na MUDr. Fruhwirta nadále obraceli s důvěrou všichni pacienti a on žádného neodmítl. Ošetřil židovskou rodinu ve Štěpánovicích, manželce doktora Ukrajinského umožnil svým lékařským dobrozdáním nenastoupit do transportu, mnoha mladým mužům i za cenu rizika pomohl neschopenkami vyhnout se totálnímu nasazení nebo výkopovým pracím ve prospěch Němců. Po setkání s mladou odbojářkou Boženkou Škrabálkovou a občany ze Skaličky Josefem Krapkou a mlynářem Žandovským pomáhal i partyzánům pobývajícím ve Skaličce. 29. ledna 1945 po přestřelce při přepadení četnické stanice v Dolní Rožínce ošetřil ve své ordinaci těžce raněného člena partyzánské skupiny Stevana Mihajloviče a ve chvíli, kdy manželka s pomocníky uklízeli zkrvavené obvazy a slámu, zazvonil zvonek. Služebná Marie Audyová oknem zahlédla příslušníky gestapa, a protože pocházela z pohraničí, díky čemuž znala perfektně německy, podařilo se jí nezvanou návštěvu přesvědčit, že pan doktor odjel k porodu a nikdo neví, kdy se vrátí. Tato duchapřítomnost zřejmě MUDr. Fruhwirtovi zachránila život, protože téměř všichni aktéři zdejších odbojových akcí střet s gestapem těsně před koncem války nepřežili.

Po válce nastal – bohužel na nepříliš dlouhou dobu – čas na klidnější práci a také na volné chvíle strávené oblíbenými koníčky. V případě doktora Fruhwirta to byla myslivost; vlastnil brokovnici i kulovnici, chodíval na hony, jeho syn dodnes vzpomíná, kolik krásných chvil spolu strávili v lese na čekaných. Stabilním členem rodiny byl v těch časech vždy i pes, nejprve obrovský barzoj, později foxteriér a také český fousek s krásným jménem Brok od hradu Rábí. V době, kdy začínala socializace vesnice, měl pan doktor zajímavý způsob trávení dovolené – vydával se totiž, a z Tišnova zdaleka ne sám, pomáhat na statek do Mirošova svému švagrovi, který se združstevňování úspěšně bránil. Odložil fonendoskop a zubařskou vrtačku, vzal do rukou opratě a jezdil s koňmi. Ale začínala padesátá léta a nepříjemně přituhovalo…

Odboj podruhé – proti komunistům

V Tišnově se brzy zformovala protikomunistická odbojová skupina Jan v čele s Janem Simandlem, v okolí však byly činné i jiné skupiny odbojářů. MUDr. Fruhwirt byl vyzván, aby v jedné z nich převzal vůdčí úlohu, ale nabídku odmítl s tím, že bude v případě potřeby k dispozici jako lékař. Pomáhal ale i jinak. Když po Simandlově zatčení bylo nezbytné přejít do ilegality, zajistil převoz předního mladého odbojáře Vlastimila Železného do bezpečí. „Seděli jsme tehdy v obýváku,“ vypráví dnes doktorův syn Petr, „a Mařenka Audyová tátovi říká: ,Je tady Vlastík, chtěl by s vámi mluvit.’ Otec s hostem u okna krátce pohovořil a vzápětí se Marie vydala k Vondrům, aby zajistila zapůjčení jeho taxíku. A záhy už tatínek i s Vlastíkem odjížděli v sedanu pískové barvy směrem k Doubravníku.” Železný se nakonec společně s dalším vedoucím členem skupiny Aloisem Pokorným uchýlil do Křížovic. Po známé tragédii se zastřelením nasazeného agenta StB Mrkvy byli oba mladí odbojáři 26. 7. 1951 dopadeni a mraky se začaly stahovat také kolem doktora Fruhwirta, který byl vyslýchán. Komunistická pěst definitivně udeřila 21. 2. 1952, kdy byl i on zatčen. Po devíti měsících ve vyšetřovací vazbě bez jakéhokoliv kontaktu s rodinou byl 20. 11. 1952, tedy v době, kdy již byly známy rozsudky smrti pro Železného a Pokorného, odsouzen v procesu se skupinou „Pecka a spol.” za velezradu k trestu odnětí svobody v délce 11 let, peněžitému trestu ve výši 10 000 Kčs, ztrátě občanských práv na dobu 7 let a k propadnutí veškerého jmění. A aby se tenhle fatální kruh jeho působení v odboji jakoby symbolicky uzavřel, byl společně s ním v témže procesu odsouzen mimo jiné i starší bratr Boženky Škrabálkové Jaroslav.

Po odsouzení byl MUDr. Fruhwirt umístěn nejprve ve věznici na Cejlu v Brně, poznal ale také žaláře v Hradci Králové, ve Rtyni v Podkrkonoší a v Nitře. Svoje charisma dokázal uplatnit i zde, měl vliv na bachaře, za pomoci řemeslníků časem přeměnil zapáchající a zavšivené prostory ošetřovny a návštěvní místnosti v relativně útulnější. Vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl v roce 1958, tedy po více než šesti letech, podmínečně propuštěn s diagnózou těžká ischemická choroba. Konečně se ocitl znovu mezi svými, byť ještě dlouho pronásledován nočními běsy.

Mezitím byla ovšem v Tišnově zabavena jeho polovina domu, v ordinaci se vystřídali jiní lékaři, auto používané při výkonu práce bylo předáno Červenému kříži a v garáži parkoval vůz StB. Někdejší vynikající odborník měl nadále zakázáno vykonávat lékařskou praxi – působil nejprve jako zubní laborant, pak mu byla umožněna alespoň práce dentisty. O návrat mezi plnohodnotné lékaře se přičinil až tehdejší ředitel Ústavu národního zdraví MUDr. Modrák; využili skutečnosti, že přítel doktora Fruhwirta pan Mlejnek pracoval na spisovně krajského soudu, a společnými silami se postarali o oficiální přípis, podle něhož „není ze strany soudu námitek, aby se doktor Fruhwirt vrátil k práci lékaře“ – tak se i stalo, ovšem už v prostorách polikliniky na tišnovském náměstí. Ordinoval zde až do onoho prosince 1966…

Epilog 2 – tentokrát opravdu na závěr

13. února 1991 rozhodl krajský soud v Brně o úplné rehabilitaci MUDr. Petra Fruhwirta, v restitučních akcích byl pak jeho potomkům vrácen celý původní dům. Prázdné nezůstaly, obrazně řečeno, ani bílé pláště. V lékařských šlépějích svého otce šla nejprve dcera Pavla, po ní i doktorův vnuk Petr Otáhal či vnučka Veronika Pozděnová. Další členové rodiny pro změnu v jeho odkazu pokračovali na jiném poli: syn Petr byl v létech 1994–2002 starostou města, v současném zastupitelstvu působí na radnici i dvě jeho dcery, tedy doktorovy vnučky, již zmíněná Veronika a její sestra Monika. A na statečného lékaře s úctou dodnes vzpomínají všichni, kteří se o jeho dobrém srdci měli možnost osobně přesvědčit.

MUDr. Petr Fruhwirt byl jmenován čestným občanem města Tišnova in memoriam dne 9. září 2013.

Zdroje:

• osobní vzpomínky syna Ing. Petra Fruhwirta
• práce žáků ZŠ Deblín v rámci projektu Mezi námi žijí hrdinové – Vyhledej si svého hrdinu třetího odboje
• Hynek Jurman: Smrt pod Květnicí, 2001

Václav Seyfert, redaktor TN

Foto: archiv Podhoráckého muzea