Září 2015

Srpnový příběh

Jako každý den v čase sklizně obilovin jsem vstával ráno o půl páté. Měl jsem ve zvyku vykrást se z ložnice jako myška, rozloučit se se ženou a dcerkou tichým polibkem a v kuchyni si připravit snídani. K té nezbytně patřilo i zapnutí rozhlasu po drátě. Zpozorněl jsem při zprávě, že vojska Sovětského svazu a dalších „spřátelených“ armád překročila hranice naší republiky a směřují již od půlnoci k Praze. Aby zachránila budování socialismu u nás. Prý kontrarevoluční síly a Pražské jaro naši zemi ohrožují. Proto nás začaly obrněné vozy plné sovětských zachránců se samopaly a tanky s ostrým střelivem takto přátelsky chránit 21. srpna 1968. Rychle jsem se vrátil do ložnice a své ženě jsem tuto Jobovu zvěst sdělil. Pán Bůh zaplať, že urychlila narození mé druhé dcerky jenom o měsíc.

S těžkým srdcem jsem odjížděl z domu, se starostmi jsem procházel budovy zemědělského družstva, kde jsem pracoval. Sklizeň obilovin ještě probíhala, všude plno nejistých tváří pracovníků, techniků. Svolal jsem je a poprosil, aby zachovali klid a věnovali se naší práci. Budeme potřebovat chléb, mléko i maso, ať jsou zde okupanti, nebo přátelé. Hodinu za hodinou byla situace v naší zemi vážnější. Výstřely, mrtví, zranění občané, otazníky. Co bude dál? Výzvy ke statečnosti, klidu. Prohlašování Ústředního výboru KSČ a vlády. Řeči rozumné i lživé tlachy a další, co jistě i mnozí z Vás mohli sami zažít a pamatují si. Prý jsme tehdy chtěli socialismus, ale ten s lidskou tváří. Teprve rok 1989 skoncoval s tímto klamavým přívlastkem, ale skoncoval opravdu???

Petr Fruhwirt