Jak už víte z minulého čísla Tišnovských novin, žáci ZŠ Smíškova…
Vzpomínky na konec války III
Podle vzpomínek pamětníka sepsal Josef Meduna
V Tišnově Sověti na konci války drželi hodně německých zajatců. Jednou jsem se díval, jak vedli dlouhý zástup Němců navečer k sokolovně. Viděl jsem, jak měli radost, že budou pod střechou. Ve velkém sále sokolovny byla provizorní noclehárna. Na podlaze byla rozprostřená sláma a na ní leželi vojáci, někteří přikrytí pláštěm. V sále se celou noc svítilo. Ve městě byla vyhlášena pracovní povinnost a já jsem byl přidělen právě do sokolovny. V noci jsem se díval, jak se němečtí zajatci snažili spát, když mě jeden z nich poprosil, že potřebuje jít na velkou stranu. Měl jsem strach, že chce utéct, co by pak se mnou udělali sovětští vojáci. Přece jsem ale vyvedl zajatce na cvičiště u sokolovny. To bylo poseté lidskými výkaly. Zajatec však jen vykonal svou potřebu a v pořádku jsme se vrátili do sálu. Byl jsem moc rád, že to dobře dopadlo. Snad proto, že jsem byl ozbrojený, a Němec se bál utíkat.
Sovětské velení po zničení mostů Němci rozhodlo, že se postaví provizorní dřevěný most přes Svratku do Předklášteří. Most měl stát na místě původního betonového, který Němci vyhodili do vzduchu při svém útěku. Já jsem byl v rámci vyhlášené pracovní povinnosti přidělen spolu s několika kolegy jako pomocník při stavbě. Na sovětském oddílu stavitelů bylo vidět, že mají praxi. Pokáceli mohutné olše na břehu řeky, kmeny dole zašpičatili a okuli železnými pláty. Také vyrobili jakési berany. Byly to velké díly kmenů, do nichž na bocích vklínili do zářezů silné větve, které fungovaly jako vyčnívající držadla.
Také byla vyrobena dřevěná plošina a žebřík. Plošina stála na podpěrách vedle ohromného kmene, který vztyčený drželi sovětští vojáci. Po žebříku jsme čtyři vystoupali na plošinu, kde byl připravený beran, každý chytil jedno vklíněné držadlo, zvedli jsme berana a zatloukali okovaný kmen olše do země. Beran byl ale velice těžký, zvládli jsme jen několik úderů a pak nás musela vystřídat další čtveřice dělníků. Tímto způsobem se nám podařilo pilíře ukotvit. Při stavbě byl potřeba další materiál, jeli jsme proto se sovětskými vojáky nákladními auty do dřevozpracujícího závodu podnikatele Brabce, říkalo se tomu proto brabčárna. Závod se nacházel na úpatí Klucaniny před stoupáním na Trnec.
Nakládali jsme krásné dlouhé fošny. Majitel byl velice rozčilený, ale dostal potvrzení o odvozu. Sovětští stavaři potom pokračovali ve stavění. Most byl pěkný, ale příliš úzký, a tak byl jednosměrný. Měl i chodník se zábradlím pro pěší. Ten most tam sloužil několik let, než byl nahrazen dnešním betonovým. Měl jsem také za úkol hlídat stádo koní. Sověti ho totiž vedli za frontou a doplňovali z něj ztráty koňských potahů z fronty. V Tišnově bylo stádo přibližně sta koní. Ti byli umístění na loukách směrem k Březině na levém břehu Svratky. Já jsem měl za úkol hlídat, aby se stádo nerozuteklo. Hlídal jsem je ve dne i v noci. V noci ale byla potíž v tom, že vysoká tráva byla pokrytá rosou, a když jsem chodil kolem stáda, byl jsem mokrý až po kolena. Ale jednou jsem uviděl koníka, který měl provizorní provázkovou uzdu. Zkusil jsem ho ochočit a vskutku, za chvíli jsem na něm jezdil. Byl to veliký zážitek a velká výhoda, vyhnul jsem se rose. Bylo to jedinkrát v životě, co jsem jezdil na koni, ale bylo to krásné.
Hlavním sponzorem webové verze pro Září 2015:
Předchozí článek: Významná výročí Anny Pammrové