Dva tisíce cyklistických kilometrů z Varny do Tišnova

Po loňské cestě do Neapole, s níž jsme seznámili i čtenáře Tišnovských novin, jsme letos pro naši cyklovýpravu zvolili opačný směr. Letadlem jsme se dopravili na pobřeží Černého moře, do bulharské Varny. Na letišti jsme složili kola z přepravních krabic a vydali se na třítýdenní cestu. Bulharsko projíždíme co nejkratší možnou cestou k jednomu ze dvou mostů přes Dunaj na bulharsko-rumunských hranicích. Během tří dnů v Bulharsku se držíme převážně silnice, místní řidiči jsou až neskutečně ohleduplní, u některých hlavních silnic jsou k vidění značky se zákazem vjezdu pro koňské povozy, které hojně využívají místní vesničané. Často se na okolních loukách objevují levandulové lány, u kterých zastavují auta turistů s vidinou romantické fotografie. To ovšem není nic pro nás. Most přátelství, spojující města Ruse a Giurgiu, přejíždíme s výhledem na široký a zakalený tok Dunaje.

V Rumunsku se chceme co nejdříve napojit na horský pás Karpat, který se postupně přes Ukrajinu a Slovensko stáčí až na naše území. Tudy máme naplánovanou cestu. Silnice časem mizí a mění se v horší polňačku, i když je na mapách značena žlutě, což by neměla být úplně nejhorší cesta. Po pár kilometrech nás dohání bouřka, nikde nic, jen jedno osamocené stavení. Těsně předtím, než začnou padat kroupy o velikosti angreštu, vyleze z domku postarší pán a mává na nás, ať jdeme dovnitř. Jeho žena zatím zahání domácí zvěř pod střechu a jde nám nachystat kávu. Průtrž mezitím udělala cestu nesjízdnou. Po pár šlápnutích zjišťujeme, že takhle to nepůjde. Kola zablokovaná od nánosu bahna a kamínků, přehazovačky nefungují. Jdeme několik kilometrů pěšky, dokud se cesta nezlepší. V další dědině nám několik místních radí, kudy se k pohoří Fagaraš vydat, abychom se takovýmto úsekům vyhnuli. Během dalších dnů potkáváme lidi, kteří nás obdarovávají jídlem, místní pálenkou, zajímají se o naši cestu nebo jenom mávají.

Vydáváme se vstříc transfagarašské magistrále, která je často označována jako nejkrásnější horská silnice světa. Během tohoto úseku nás čeká noc s dorážejícími hladovými medvědy, před kterými nás na terase restaurace chrání opevnění postavené ze stolů a židlí a také nebojácný hlídací pes, který všechny útoky odráží. Těsně před vrcholem Transfagaraše závora a zákaz vjezdu z důvodu sněhové pokrývky na vrcholu. Po chvíli rozmýšlení přehazujeme přes závoru kola a míříme dál. Risk se  nám vyplácí, sněhu není zase tolik a tunel na vrcholu spojující obě strany je otevřen alespoň pro pěší. Po přejezdu hor projíždíme
malebnou krajinou Transylvánie. V jedné z vesniček narážíme na opravený statek, kde nás přivítá mladý majitel, ubytuje nás a u domácích produktů z jeho farmy nám vykládá o tvrdém životě zde a desetileté práci, kterou vynaložil na opravu starého stavení. Skrz horské silnice a cesty pokračujeme dál, projíždíme nádhernou skalní soutěskou u města Bicaz, kterou kazí snad jen stánkaři s nezajímavými produkty. K ukrajinským hranicím už je to jen kousek skrze národní park Maramureš. Přejezd hranic probíhá naprosto v pohodě a všudypřítomné vojáky se samopaly příliš nezajímáme. Na Zakarpatí jsou silnice plné i půlmetru hlubokých děr, nebo nejsou vůbec a vedou místo nich cesty plné kamení, kde musí člověk občas slézt z kola a tlačit. Zarážející je pohled na kamiony zdolávající tyto „silnice“. Přijíždíme do městečka Koločava, kde se na staré četnické stanici nachází česká hospoda s ubytováním. Pokračujeme dále přes úžasnou krajinu Zakarpatské Ukrajiny. Podél cesty se neustále procházejí krávy, prasata a ovce, sem tam nějaký bača.

Přejíždíme na Slovensko, co nejrychleji chceme opustit východní část a poněkud strašidelné romské dědiny. Slovenským rájem a pod Nízkými Tatrami brázdíme sousední zem. Dva dny před domovem nás čeká skvělé zakončení v obci Lúky, která leží těsně od hranic. Zastavujeme u rodiny, s kterou jsme se spřátelili před třemi lety při cestě „Jede synek do Helsinek“. Končí naše další výprava, během které nás velmi těšil přístup, ochota a laskavost lidí, které jsme potkali.

Jan Bednář ml.

Foto z facebookových stránek Po stopách Ze-mě