Pátkem 16. srpna se uzavřela naše prázdninová soutěž Zmizelé kousky…
Zasloužená ocenění pro odvážného rodáka
Ve čtvrtém rámcovém dostihu loňské Velké pardubické se pomalu, ale jistě schylovalo k tragédii. Na poměrně lehkém příkopu s živým plotem klopýtl osmiletý valach Smajlík, jeho jezdec Ján Mach vypadl ze sedla, noha se mu zaklínila ve třmeni a kůň pak žokeje vláčel hlubokou oranicí téměř kilometr za sebou. Velkou rychlostí se blížil k další překážce, před níž se mu naštěstí objevil v cestě odvážný statný muž, kterému se podařilo splašeného koně zastavit a bezvládnému jezdci možná zachránit život. Proč o této události píšeme v Tišnovských novinách? Tím statečným zachráncem byl totiž pan Jaroslav Komárek, který měl ještě před pár lety trvalé bydliště v Železném a své dětství strávil v Tišnově.
Bydlel v těch časech na někdejší Leninově, dnešní Květnické ulici, navštěvoval základní školu na náměstí 28. října a společně se sestrou patřil k vůbec prvním členům tehdy založeného oddílu BRĎO. Maminka pracovala jako zdravotní sestra, tatínek byl u dráhy a v době, kdy Jaroslav končil povinnou školní docházku, si pořídili v Železném dům – jednu z prvních obytných staveb č. p. 23, která v těch místech prý stojí už od 16. století. V Železném se již objevila příležitost „zadělat si“ na celoživotní profesi – byl tu totiž k občasnému mání jeden kůň a rostoucí náklonnost k tomuto ušlechtilému druhu zvířat nakonec vedla až k tomu, že se Jaroslav přihlásil na střední zemědělskou školu v Bystřici nad Pernštejnem.
Po vystudování byl krátce zaměstnán v Moravských Knínicích v družstvu, následovalo jedenapůlroční působení v hřebčíně rodiny Kinských. „Když jsem objevil inzerát, že Kinští hledají stájníka, myslel jsem si, že to bude ve Žďáře nad Sázavou. Jednalo se ovšem o Chlumec nad Cidlinou, kde hřebčín Kinských provozovali manželé Půlpánovi. Zde jsem pak měl příležitost potkat se při práci mimo jiné i s trojnásobným vítězem Velké pardubické Pavlem Liebichem.“ Sedm let pak jezdil do Brna na veterinu, kde se z místa stájníka vypracoval až na pozici veterinárního technika. A odtud se nakonec, zřejmě už definitivně, přemístil na nově budovanou veterinární kliniku v Heřmanově Městci, kde dnes pracuje jako vrchní technik. A protože soužití s koňmi není jen obyčejná práce, nýbrž životní styl, žije na statku v nedalekých Jetonicích, kde sám tři koně vlastní.
Heřmanův Městec leží necelých 25 kilometrů od Pardubic, takže bylo zřejmé, že se Jaroslav Komárek dřív nebo později dostane pracovně i na tamní slavné závodiště. Stalo se tak zásluhou brněnského veterináře Petra Přikryla (pocházejícího mimochodem z Moravských Knínic), který jej přizval do týmu působícího v roli veterinární zdravotní služby při dostizích. „Jsme vybaveni autem s léky, máme v něm k dispozici i rentgen či sono, a zaujímáme pozici u dropu číslo 15, odkud v případě hlášení vysílačkou vyjíždíme k případné havárii. Počet výjezdů za jedno závodní odpoledne bývá různý, teď jsme například dvakrát nemuseli startovat vůbec, což je samozřejmě vůbec to nejlepší.“
V inkriminovaném dostihu v onu neděli 14. října 2018 při výjezdu závodníků z lesíčka uviděl, že jeden kůň za sebou vláčí jezdce. „Já mívám v takových případech zajímavou reakci – chybí mi v ní totiž ten moment, kdy člověk obvykle překvapením ztuhne. Takže jsem okamžitě vystartoval, musel jsem dokonce přeskočit vysoký živý plot, což dodnes nevím, jak se mi mohlo podařit, a pár metrů před překážkou jsem koni sáhl z boku po otěžích. Naštěstí se mi to hned napoprvé podařilo a k úspěchu mého počínání pak nepochybně přispěl i charakter koně, který v té chvíli okamžitě zastavil.“ Co by kůň udělal, nebýt Komárkova zásahu, se lze jen dohadovat: možná by překážku oběhl, třeba by před ní zastavil, ale taky se mohl rozhodnout ke skoku, a to by pro jezdce – a nejspíš i pro koně samotného – mohlo být naprosto fatální. Ján Mach, shodou okolností veterinární lékař, byl nakonec odvezen záchrankou do nemocnice, kde byl konstatován „pouze“ otřes mozku a pochroumaná ruka. Jeho štěstím zřejmě bylo, že po pádu z koně upadl po druhém kopanci do bezvědomí, protože bezvládné tělo zvládlo následné útrapy lépe, než kdyby byl jezdec při vědomí a snažil se bránit. „Já jsem doktora Macha už před tím znal,“ podotýká Jaroslav Komárek, „a letos na jaře jsme se znovu osobně potkali. Ale nedělali jsme z toho vědu, ani na to nebyl čas. Pozdravili jsme se a on mi poděkoval.“
Pardubické závodiště následně navrhlo Jaroslava Komárka na dvě ocenění, která mu byla udělena v prvním pololetí letošního roku. Nejprve obdržel Cenu Fair play Českého olympijského výboru při ceremoniálu, na němž hlavní trofej za celoživotní postoj přebíral Antonín Panenka a kde byli přítomni také Martin Doktor, Štěpánka Hilgertová, Květa Jeriová-Pecková a další významní sportovci naší historie. O něco později pak převzal ve Východočeském divadle Cenu Michala Rabase za záchranu, udělovanou každoročně Pardubickým krajem. „Já jsem si při obou předáváních nejprve kladl otázku, jsem-li tam mezi těmi výjimečnými osobnostmi opravdu správně, ale nakonec jsem byl rád, že jsem se podobných večerů mohl zúčastnit, protože jsem se vesměs potkal s úžasnými lidmi,“ vzpomíná dnes na tyto slavnostní chvíle ještě nedávno občan Železného Jaroslav Komárek.
Václav Seyfert
foto: archiv Jaroslava Komárka
Další článek: V Rašově mají nový vycházkový okruh
Předchozí článek: Otevírací dobu měnit nebudeme