How Are You Iran

Zatímco Kamil Remeš (1973) se dlouhodobě věnuje studiu perské kultury, zejména hudby a zemi navštěvuje opakovaně několikrát ročně přibližně 10 let, Kezhal Dolatshahi (1985) se narodila v íránském Kermanshahu, žije ve městě Karaj (30 km od Tehránu), je absolventkou grafické výtvarné školy a v současnosti studuje filmovou režii. Oba spojila výstava How are you Iran, jejíž vernisáž se uskuteční v neděli 22. září v 17 hodin v Muzeu města Tišnova.

Kdy jsi navštívil Írán poprvé a co Tě nutí se tam stále vracet?

Myslím, že Írán (Persii) jsem navštívil poprvé před více než 10 lety a byla to upřímně první cesta do cizí země, kdy jsem při návratu cítil, že jsem smutný z toho, že musím jet domů. (upozorňuji, že tento pocit nemám rozhodně sám). Od té doby je to tak vždy a troufnu si říct, že tuto zemi vnímám jako druhý domov. Proč tomu tak je, mohu popsat dvěma způsoby. Jeden je ten racionální, a to že v Íránu najdete neuvěřitelnou pestrost hmatatelných zážitků (od starověkých památek, nádhernou přírodu, skvělou kuchyni, kulturu, hudbu, velkou intelektuální úroveň místních lidí až po fascinující pohostinnost, kterou pravděpodobně jinde nenajdete).

Druhá poloha je více iracionální a pocitová, možná až esoterická, neboť pokud jsem mezi Íránci a poslouchám jejich jazyk farsí (indoevropský původ), připadám si jako bych byl mezi starými přáteli a pociťuji nějaké vnitřní pouto k této kultuře (snad minulé životy). Obecně se hovoří o tom, že právě ze stepí Severního Íránu putovali kočovníci do Evropy v době stěhování národů….

Kdo cestuje do Asie, cítí a vyhledává trochu jinou energii, než vnímáme v tzv. západní kultuře, danou jinými životními podmínkami, historií, klimatem atd….

Kde všude jsi v Íránu byl? Jak se vlastně v Íránu nejlépe cestuje?

Írán jsem projel několikrát a stále objevuji nová místa. Celá země je v podstatě náhorní plošinou, takže se stále pohybujete přibližně v 1500 m/n.m. (kromě jihu). Přestože se v Íránu nacházíte v poměrně nízké zeměpisné šířce, Íránci mají 4roční období, léto není tak pekelně horké a v zimě se mj. lyžuje (velmi populární sport i pro ženy).

Své si zde najde kdokoli. Můžete navštívit starověké památky jako Persepolis, poklady UNESCO jako Isfahán, či věže ticha Zaraostriánů ve městě Yazd. Horolezci a milovníci přírody mají též řadu možností vyrazit na túry, a to i s místními turisty, kteří vás ochotně vezmou mezi sebe. Můžete zde hrát na šachových turnajích, navštěvovat koncerty tradiční hudby, obdivovat květiny, poslouchat recitaci poezie a hudbu či být fascinováni tradičními ručně dělanými koberci. Ale hlavně být mezi místními lidmi, kteří jsou zlatí…

Pokud jde o cestování, v Íránu jako významném producentovi ropy, je velmi levná doprava (autobusy moderní, rychlé, lepší než u nás – což je pro tento region typické). Letecká doprava vzhledem k velikosti země přijde vhod též. Možné je využít běžně autostop. Introvertnější jedince ale varuji, pokud vás uchvátí nějaký řidič, pravděpodobně vás odveze domů a několik dnů si vás budou předávat různí příbuzní.

Jaké je téma fotografií, které uvidíme v Tišnově?

Mé fotografie jsou z let 2016–2018 a jsou rozděleny do dvou kategorií.

Společnost a příroda, přičemž kde jsem považoval za vhodné, mám u fotografií dopsané texty. Fotografie přírody jsou povětšinou z Kurdistánu na západě země. Po několika návštěvách Íránu si troufnu tvrdit, že jsem nahlédl pod skořápku této kultury a mentality, kterou osobně považuji za velmi komplikovanou (např. ve srovnání s arabskou). Někdy vlastně upřímně mívám pocit, že čím je znám déle, znám je a rozumím jim míň.

Jak je to s pověstnou íránskou pohostinností? Jaká je Tvá osobní zkušenost?

Iránská pohostinnost je velmi známá věc. Podle anket cestovatelů není na světě snad pohostinnější národ. Přívětivost obyvatel je jistě z části daná i absencí alkoholu v zemi, takže lidé jsou tedy stále svěží a příjemní, bez jakékoli agrese apod. Roli hrají též jistě specifické politické, přírodní a ekonomické podmínky. Íránci jsou velmi hrdí na svoji kulturu, která je považována za nejstarší vyspělou civilizaci světa.

Jaký bys dal tip cestovateli, který jede do Íránu poprvé?

Není jednoduché dát tipy pro cestovatele, protože v zemi je takové množství zajímavých věcí, že to je nemožné. Írán nyní zažívá velký cestovatelský boom, kdy většina turistů navštěvuje trojúhelník Isfahan – Yazd – Shiraz. Já osobně volím spíše místa, kde se cizinci nevyskytují.

Prvně je třeba, aby lidé překonali předsudky vůči této zemi, která je držitelem snad největšího rozdílu mezi reálným pohledem a dojmem z této země a představou, vykreslovanou médii (zejména USA). To mluvím naprosto vážně. Rozdíl mezi Íránem a Írákem je asi jako mezi Českem a Čečenskem (no to trochu asi přeháním), ale vážně je třeba vzít v úvahu, že pokud tuto zemi neznáte, myslíte si o ní nejspíše zcela něco jiného, než si budete myslet, až se odtud vrátíte.

Přece jen jde o muslimskou zemi. Na co se má připravit cestovatelka?

Je skutečností, že se jedná o muslimskou zemi, tudíž nejen ženy, ale i muži musí dodržovat určitá pravidla. Nejde sice vždy jen o islámská nařízení, řada těchto pravidel jsou spíše kulturními pravidly než přímo islámskými. Roli tu hraje též i specifické politické zřízení (plést se do politiky není rozhodně dobrý nápad). Ženy tedy mají povinné zahalování na veřejnosti, muži dlouhé kalhoty. Přestože si íránské ženy často stěžují na silnou diskriminaci, která je opodstatněná, ze své zkušenosti si troufnu říci, že muži se k ženám chovají často zdvořileji než ti evropští (myslím, že i díky absenci alkoholu).

Řekl bych, že z pohledu turistiky je Írán pro ženy sólo-cestovatelky bezpečnější než okolní země např. (křesťanská Arménie a Gruzie), možná paradoxně bezpečnější i více než Evropa, neboť se jedná o poměrně uzavřenou zemi, s pevným režimem. Kriminalita obecně je zde velmi nízká, nesrovnatelná s Evropou.

Jaká jsou „tabu“ místní kultury, čemu se raději vyhnout?

Tabu a zapovězená témata jsou zejména politika a náboženství, tedy jejich kritika samozřejmě. Osobně vám to sice nepřinese vážnější problémy (max. vám příště nedají vízum.), ale můžete způsobit problémy lidem, se kterými jste se setkali.

Co místní kuchyně? Jaká je Tvoje oblíbená specialita?

Iránská kuchyně je vynikající a zdravá, ovšem nejde jen o jídlo, jídlo zahrnuje přirozeně též setkávání rodiny a přátel a mnohahodinové klábosení na piknicích v parku. V Íránu kromě místních „teplomilných surovin“ rostou i ty, které známe od nás. (lilek, čočka, zelí, okurky atd…). Nejčastější jídlo v bistrech je kebab, ovšem ne ten, který známe z Čech, zde se jedná o grilované maso na jehle, ke kterému dostanete rýži (berendž) nebo chleba (nún). Mé oblíbené jídlo je choreš, například právě s lilkem (Choreš Bademdžán). Irán je mj. producentem nejlepších pistácií.

Jaký je vztah Íránců k české kultuře? Máme něco společného?

Podle mého názoru máme některé podobné vlastnosti, pokud jde o mentalitu. Íránci jsou romantický až melancholický národ, miluji Kafku a Kunderu a vzhledem k tomu, že jsou velmi vzdělaní (65 % žen na univerz.), vědí o ČR a Evropě mnoho. Před dvěma lety bylo v Teheránu například otevřeno největší knihkupectví světa https://www.weforum.org/agenda/2017/07/iran-world-biggest-bookstore/

Česká republika je u Íránců na 6. místě v oblíbenosti z pohledu turistické destinace.

V ČR dnes žije asi 450 Íránců a cítí se tu velmi dobře.

Na otázky Blanky Křížové odpovídá Kezhal Dolatshahi:

Jak se tvoří dnešnímu umělci v Íránu?

Všichni umělci v Íránu čelí vesměs podobným problémům. Připomíná to situaci, jako kdyby neměli nárok na své dílo a nebyli jeho majiteli. Možná to připomíná podobnou situaci v bývalém Československu, když autoři museli pracovat pod pseudonymy atd.

V Íránu existuje pouze minimální podpora umělců. Tím je myšleno, jak finanční, tak i morální. Ani na univerzitách, pokud studujete umělecké obory, nefunguje systém grantů v evropském smyslu. Všechny náklady hradí studenti například půjčkami. Přirozeně si vypomáháme protislužbami, takže pokud potřebuji např. herce, mohu je najít a příště pro něho udělám nějakou práci zase já. Naše díla jsou (zejména ta digitální) ohrožena masivním kopírováním.

V profesionální fotografii a filmu rovněž neexistuje podpora pro tvůrce (pokud nejste nějakým způsobem společensky angažovaný). Profesionálních nezávislých a kreativních fotografů je minimum a fotografové přírody a společnosti (zde hraje přirozeně roli též problém politický) téměř neexistují.

Publikum společenské fotografie a fotografie přírody je příliš malé na to, aby dokázalo financovat soukromé výstavy.

Jaká jsou omezení pro ženy?

Některé typy námětů jsou zcela zakázány (například ženy bez šátku). Další omezení lze vidět například v tanci a hudbě, kdy by ženy neměly na veřejnosti a v mediích zpívat.

A co cenzura?

Ve filmovém umění, kromě všech výše zmíněných překážek hrozí, že umělec, který dokončí své vlastní dílo, neobstojí u cenzorů a tento film může být ve výsledku zakázán, nebo musí odstranit určité pasáže. V krajním případě bývá umělec i stíhán.

Dochází zde ovšem k paradoxní situaci, neboť v Iránu je přísná cenzura na násilí a sex ve filmech. Ve výsledku to tedy znamená, že manévrovací prostor filmařů je omezen, a to často přináší i pozitivní efekt (např. z pohledu západních diváků jakýsi bonus na západě nevídaný).

Jaký je Váš vztah k Česku?

Před mnoha lety jsem četla knihu od F. Kafky. Velice mě oslovila temná a strašidelná atmosféra této knihy. Česká republika má velmi silnou minulost, kterou lidé z Iránu často znají. (Česko je pro Íránce velmi populární turistická destinace) Praha i celé Čechy jsou nádherné s charakteristickou architekturou a přírodou.

Poprvé jsem se seznámila s češtinou, jako kdybych četla báseň, protože v ní je specifický rytmus, a to je zajímavé. Kamil mi pomohl a pomáhá lépe poznat češtinu, která má příjemný zvuk a má, jako příbuzný jazyk perštiny (indoevropské jazyky), řadu společných slov.

Blanka Křížová